RADIM HLADÍK, FRANTA KOTVA, ERNO ŠEDIVÝ, ‚PLECH‘ NOVOTNÝ a v neposlední řadě ONDŘEJ HEJMA. Co jméno, to nezpochybnitelný pojem tuzemské rockové scény. A přesto stále zatraceně vitální muzikanti! Původně se jejich společná kapela, kterou před dvěma lety založili, aby jen tak pro radost ze společného hraní šířili v post-moderním světě odkaz původní rockové hudby šedesátých let minulého století pevně zakořeněné v tradicích rhythm’n’blues, jmenovala Los Losos. Dnes vydávají své debutové album (jak při křtu trefně poznamenal šéf vydavatelské společnosti Zbyněk Knobloch „V životě jsem nekřtil debutovou desku starší kapele.“) pod hlavičkou Ondřej Hejma & L. L. JETEL. Co je k tomu – a nejen k tomu – vedlo, se dočtete v následujícím rozhovoru, který jsem spáchal s téměř kompletním osazenstvem souboru. Chyběl jen – podle slov ostatních – absolutně nemluvný baskytarista, který nechtěl utrácet svůj drahocenný čas tím, že by si rozhovor přišel ‚odsedět‘.
Už jste spolu někdy někde takhle dohromady hráli?
Ondřej: Ne, takhle dohromady ne. I když vypadáme všichni jednoduše staře, jsou tady dvě jasně odlišné party: my (ukazuje na sebe a Frantu Kotvu) a oni (ukazuje na Erna Šedivého s Radimem Hladíkem). A ‚my‘ už jsme spolu hráli a hrajeme ve Žlutém psovi a ‚oni‘ už spolu taky hráli…
Radim: …před nějakými třiceti nebo čtyřiceti lety.
Ondřej: Oni ta šedesátá léta prožili na pódiu, zatímco my v hledišti, když jsme na ně chodili. A to jsem třeba jen o nějakých šest let mladší než Ernouš … ale v jisté vývojové fázi je těch pár let samozřejmě podstatný rozdíl.
Jednoduše: vycházíte ze stejných hudebních kořenů.
Ondřej: Určitě!
Erno: Z desky je to, myslím, jasně slyšet.
Souhlasím! Takže: jak a proč jste se teď dali takhle dohromady? (Ani se nebudu ptát, proč k tomuto spojení nedošlo dřív, protože kdyby k němu dojít mělo, tak by k němu jednoduše došlo…)
Franta: Prostě nadešel ten správný čas…
Ondřej: Za všechno můžou povodně. My jsme se Žlutým psem hráli na benefici v Lucerně, kde hrál i Radim Hladík. A jak jsme se tak zakecali, Radim se mi svěřil, že ho to oprašování elektrické kytary – po dlouhém akustickém období, které měl – nějak baví… No a protože jsem měl podepsanou smlouvu se Sony na sólovou desku, o které jsem měl pouze takovou neurčitou představu, že by měla být bluesová, začalo mi to v hlavě šrotovat! Slovo dalo slovo a když se zanedlouho na dalším koncertě Psa objevil Ernouš, který se zrovna vrátil po třiceti letech z Ameriky a měl chuť tady zase hrát, byli jsme rázem tři.
Erno: A já jsem sebou přivedl i basáka, kámoše ze Států. Jenže on tam byl ženatý a tudíž se za chvíli musel vrátit zpátky. Jsou to paradoxy: Američan utíká od kapely z Čech do Ameriky za českou manželkou! Moc si s námi nezahrál … ale byl dobrej!
Ondřej: To byl, ale museli jsme za něj holt hledat náhradu. Což se nakonec vyvinulo naprosto výborně – v ‚Plecha‘. No a Franta byl jasný hned od začátku, protože to je vlastně polovina mojí hudebně-tvůrčí osobnosti.
Radim: Takže jsme věděli, že jako jo, ale neměli jsme pořád jasno v tom, co.
Přišlo nějaké to společné ‚soustředění‘?
Ondřej: Přesně! Seděli jsme a probírali kapely a muzikanty, kteří nás nějak zasáhli. Vzpomínal jsme, co hrál Radim s Matadors a co mě od nich nejvíc bavilo, když jsem na mě chodil. Ernouš zase z paměti vytahoval, co mělo největší ohlas z toho, co hrával s Primitivama, co tehdy poslouchali a tak dál.
Erno: Druhou etapou pak byly záležitosti z venku.
Ondřej: Moje představa od začátku totiž byla taková, že tohle nebude žádná kapela na telefon, která mi pomůže nahrát mojí sólovou desku a pak nazdar. Když už jsme do toho šli – navíc v téhle sestavě! – tak naplno, jako plnohodnotná kapela. To znamená klasický model kapel ze šedesátých let: dáme dohromady materiál, ten si pěkně nazkoušíme a začneme s ním jezdit koncerty. A až se to všechno pěkně vytříbí, tak půjdeme do studia, kde nahrajeme desku. Desku, se kterou pak pojedeme regulérní turné.
Franta: Dohodli jsme se nejdřív na setlistu složeném z coververzí, abychom si vůbec ověřili, že nás to společné hraní bude bavit i před lidmi. A vono jo! Repertoár se postupně tříbil, pak jsme přidali pár vlastních věcí a deska byla na světě.
Jak jste se podíleli na tvorbě vlastního materiálu?
Ondřej: Vzhledem k tomu, jak se mi ta ‚moje‘ kapela podařila poskládat, jsem nechal veškeré vlastní skladatelské ambice stranou a zplodil pouze něco textů. Strašně mě zajímalo, co za těch třicet let Ernouš v Americe pochytil … a jak se zbytku podaří domluvit na finálních podobách jednotlivých pecek, které jsme na desku vybrali.
Některé převzaté skladby jste opatřili českými texty, některé nechali v originální anglické verzi. Jak probíhala ta selekce?
Ondřej: Když přetextuju třeba takovou Kouřovou, což je taková jedna písnička z filmu Up in Smoke, tak to je prostě v pohodě. Tu písničku tady skoro nikdo nezná a člověk tak se sebou nenese to břemeno originálu. Jako třeba v případě legendární skladby Gloria, původně od Van Morrisona, které Patti Smith vtiskla vlastně básnickou formu.
Radim: Je to naše určitá úcta k těm originálům. Stačí nám na ně jen jakoby si sáhnout… A navíc Ondřej tu angličtinu prostě umí.
Ondřej: No právě, jsem si říkal: „Tak hochu, teď se sakra ukaž, nebo tě roznesou na kopytech…“ Ale dovedeš si představit, jak třeba v úžasné Bo Diddleyho bluesovce I’m A Man zpívám „Já jsem chlap…“. To by prostě ani nešlo.
Franta: Jak sám Ondřej jednou pronesl: „Tohle přece nemůžu prznit svým pofidérním smyslem pro humor.“
Nahrávali jste na živo a dohromady nebo odděleně s využitím nejmodernější umělé inteligence?
Franta: Samozřejmě na živo, pěkně natvrdo. Jak se na tu muziku sluší a patří. V tom jsme měli jasno od začátku. Proto vlastně taky ty předcházející společné koncerty.
Ondřej: Třeba Gloria, která má nějakých pět a půl minuty, je nahraná na poprvé!
Radim: Počítač jsme během celého nahrávání použili jeden jediný a to pouze jako záznamové médium. Celá deska je poctivá ruční práce.
Franta: Všechno je zahrané de facto rovně, bez nějakých korekcí. Dá se říct, že je to pravý analog.
Na albu hostuje Roman Holý se svými soukmenovci z Monkey Business. Proč jste si přizvali zrovna je?
Ondřej: Zodpovědnost beru na sebe. Z mojí strany to byla taková výzva: „Romane, ukaž co umíš!“ My to totiž máme hozené de facto stejně – celý život inklinujeme k americké muzice. On dokonce všude vykládá, že jeho první koncert, který kdy absolvoval, byl Žlutý pes Na Chmelnici. A je pravda, že já si ho odtamtud pamatuju, protože už tehdá byl drzý jak opice – tedy, v tom dobrém slova smyslu průbojný… V létě jsem byl u něj na chatě v Sušici, kde jsme celou noc pařili, zpívali nějaký blbosti a ráno, když jsme se vracel domů, jsem si začal notovat: „Můj přítel je Roman Holý, proto mě hlava bolí.“ A to byl začátek. Na konec začátek desky, s tím, že kruh se definitivně uzavírá poslední skladbou na ní, což je jejich úprava té samé písničky Low Rider od Papa Dee Allena.
Jak je zbytek souboru spokojený s předvedeným výkonem Romana Holého & comp.?
Radim: Pohoda.
Franta: Absolutní pohoda.
Erno: Jo, výborný, nicméně Ondřej trochu zamlžil jednu skutečnost. My jsme Low Ridera hráli na našem úplně prvním koncertě naprosto nezávisle na těch událostech, které právě popsal a asi jediný v sále, kdo tu písničku znal, byla právě Tonya Graves…
Ondřej: Máš pravdu! Takhle to bylo! Její charakteristický ječák tenkrát ve Futuru nešlo přeslechnout. Probojovala se skrz lidi až k pódiu a úžasně tam trsala. No a pak jsme jeli k Romanovi na tu chatu … a když jsme následně dávali písničku na desku, tak jsem si vzpomněl na Toncku, jak se předvedla ve Futuru a dal si to dohromady, že by to jako sedlo s tím textem… Ha!
Plánujete tyto hosty pozvat například na křest desky?
Ondřej: No to vůbec není blbej nápad…
Franta: To sice není, ale nezapomeň, že Toncka je těhotná a už už to má tuším nějak přijít.
Ondřej: Tak jestli už už to teda nevím, ale je to hozená rukavice. I kdyby ne na křest…
Takže co turné?
Ondřej: Nějaké menší turné příští rok určitě bude. Ale spíš klubové, protože tam se tahle muzika hodí víc. I když, ne že by nám to neslušelo venku před dvacetitisícovým davem … takže nějaké letní festivaly určitě taky dáme!
Nemáte ambice vyrazit třeba právě do milované Ameriky?
Ondřej: Se Žlutým psem jsme tam už byli a hráli – dokonce si nás tam tenkrát pozvali. A určitě bychom se nebránili ani tomu, vyjet tam jako L. L. Jetel. Ale to chce svůj čas, pořádnou přípravu a tak…
A propos, proč jste vlastně změnili svůj název z původního Los Losos na L. L. Jetel?
Ondřej: Protože se zjistilo, že kapely tohoto jména již dvě existují… Což se sice dá jakžtakž uhrát při koncertech, ale nejde tak vydat deska. Takže jsme dumali a přišli na L. L. jako zkratku toho původního Los Losos a za to přidali Jetel, aby se to rýmovalo. Tedy ono se tam rýmovalo kde co: pytel, kozel, mazel, prdel, hotel, botel, kotel … ale ten jetel nám, jakožto sympatická zelená kytička, přišla nejlepší.
A proč ne jenom L. L. Jetel ale Ondřej Hejma & L. L. Jetel?
Ondřej: Protože Hejma je ten šílený porotce ze Super Star. A každý, kdo si koupí desku Šárky Vaňkové, do které se každou neděli navážel, si řekne „No, tak se ukaž hochu…“ a koupí si i naší desku, aby viděl. No a už ho máme! Je to jasný komerční záměr. (hurónský smích všech zúčastněných)
Na závěr vás požádám o individuální výhledy do blízké budoucnosti mimo L. L. Jetel?
Ondřej: My s Frantou máme se Žlutým psem podepsanou smlouvu se Sony Music do roku 2007 na dvě desky, takže máme co dělat. Radim ten je na tom po svém návratu k elektrické kytaře tak, že když plánujeme společný koncert a on koukne do fermanu, tak najde za čtvrtletí maximálně 3 volné termíny – hraje totiž asi se sedmi kapelami…
Radim: Ondřej samozřejmě přehání, ale pravdou je, že se teď skutečně mám co otáčet. Speciálně s obnoveným Blue Effectem a pak taky s Vláďou Mišíkem. Ostatní aktivity jsou vyloženě nárazovky, včetně třeba scénické muziky.
Erno: No a já třeba chystám s Jimem Čertem nové Life After Life s českými texty. A to bude sakra mazec!
L.L. Jetel 2005
Ondřej Hejma – zpěv
Franta Kotva – kytara
Radim Hladík – kytara
‚Plech‘ Novotný – baskytara
Erno Šedivý – bicí
Text: František Kovač
Comments are closed.