Bob Dylan – Tempest

BOB DYLAN – Tempest
Sony Music / 68:31

Minimálně posledních deset let se ke každé nové studiové nahrávce Boba Dylana přistupuje, jako by měla být tou úplně poslední. A že už jich bylo pět. Na jednu stranu není divu, tenhle gentleman má na závěr kariéry takříkajíc věk, navíc nikdy nebyl vzorem zdravého životního stylu. Na stranu druhou ovšem, kdo ho alespoň trochu lépe zná a nepodléhá tupému mediálnímu klišé věčného mrzouta, psí hlavě, kterou mu bulvár už více jak čtvrtstoletí neumně nasazuje, dobře ví, jak moc ho tvorba – ten neustálý souboj s múzami a vnitřním hlasem na straně jedné a venkovním světem se všemi jeho krásami a bolestmi, zarytými fanoušky i škarohlídy na protější – těší, jak ho osvobozuje. Proto ostatně po šedesátce místo důchodového spánku na vavřínech pro umělce, jež změnili svou dobu, nepolevuje v kadenci emisí nového materiálu. Stejně jako v kontaktu s věrnými posluchači, kteří mu rozumějí, ať už je jejich vzájemný vztah pro kohokoliv jakkoliv ambivalentní, a pro které s proměnlivou sestavou v zádech hraje nepřetržitě od roku 1988 na nekonečném turné, jehož počet štací se momentálně motá okolo fantastické mety dvou a půl tisíc. On, starý protiva, skrývající své vrásky za plakátové fotografie ze šedesátých a sedmdesátých let, případně za černé brýle, jako letos v květnu při návštěvě Bílého domu, při níž mu Barack Obama udělil ‚Medal Of Freedom‘, chodící s kytarou přes rameno rozdávat v převleku za tuláka radost dětem před nejmenovanou mateřskou školu. Pohříchu geniální.

Novinka, kterou si opět sám produkoval pod pseudonymem Jack Frost (my bychom asi řekli ‚Mrazík‘), se ovšem jmenuje Tempest. A jak znalci klasické literatury a Mr. Zimmermana dobře vědí, The Tempest se jmenuje poslední hra Shakespearova, Dylanovo to miláčka, u které historici nepochybují, že ji sepsal vlastnoručně a sám v roce 1611. Chce nám snad mistr, od loňského čtyřiadvacátého května nosící na zátylku sedmero křížků, něco naznačit? Údajně ne, pokud tedy chceme věřit jeho zdůvodnění, které na to konto pronesl v srpnu: “Shakespearova poslední hra se jmenuje The Tempest. Ne jen Tempest jako moje nová deska. Jak vidno, jsou to dva odlišné tituly.“

Desítka čerstvých – v doslovném i přeneseném slova smyslu, nostalgii ani sentiment v nich opravdu nehledejte – skladeb se rozjíždí hudebně roztomilým a textově naopak zlehka hororovým swingovým šlehem Duquesne Whistle, jehož nálada je perfektně vystižena v příslušném videoklipu: Bob se svou suitou (v níž mimochodem nechybí ani dvojník Genea Simmonse) ve finále mlčky a nezúčastněně přešlapuje bezvládné tělo mladíka, jež si vlastní nešikovností kombinovanou s neodbytností, s nimiž se snažil vyjádřit náklonnost jedné slečně, vykoledoval pořádnou nakládačku, mladíka, jehož příběh předchozích téměř šest minut vyprávěl pomocí paralely o vlaku, jehož píšťala zní jako nikdy předtím, protože smrt je nevyhnutelná a blízko. Přitom stačí utéct. Stoprocentní Dylan. Absolutní Básník.

Což vlastně platí i o autorství celého překládaného materiálu, který v Dylanově padesátileté diskografii nese pořadové číslo 35. S výjimkou právě popsaného singlu, který napsal společně s Robertem Hunterem, dávným přítelem, básníkem a hudebníkem, spolupracujícím v minulosti například s Jerrym Garciou, Grateful Dead nebo taky se CIA – to na původním výzkumu působení LSD, psilocybinu a mezkalinu na člověka, známým pod kódovým označením ‚Project MKUltra‘. A když už jsme u těch pop-kulturních vzpomínek s puncem politiky, dovolím si rovnou přeskočit na úplně poslední skladbu, jemnou bluesovou modlitbu Roll On John, která je věnována životní cestě a osudu (rovněž Bobova přítele) Johna Lennona, v níž nechybí odkazy na beatlesovské šlágry Come Together nebo A Day In The Life ani sžíravé finále: “Svázali ti ruce a sešili ústa, vyrvali srdce / Než se naděješ, vlákají tě do pasti… a přepadnou ze zálohy / Už je pozdě vracet se domů.“ A stejně pestrá je celá deska, umně vklíněná a poskládaná mezi tyto mantinely.

Dylan labužnicky, s rozvahou a prost jakékoliv nekoncepční nervozity pluje americkou hudební historií: od prvních taktů, které mohou na mysl přivát vzpomínku na dialogů prosté grotesky Charlieho Chaplina (ostatně opět musím odkázat na skvělý klip k singlu) přes černočerně temné, vláčné a zároveň drsné blues, z něj vycházející, nejen sluncem více prosvětlené, akustické i důvtipně elektrifikované country – a pochopitelně i to, čemu se za velkou louží říká folk. (Slyšte třeba reminiscenci Mannish Boy Muddyho Waterse v sedmičce Early Roman Kings.) Že vám chybí klasický řízný rock’n’roll či v Dylanově podání opravdu nekompromisní rockabilly staré školy? Stačí si počkat, vážení.

Bouře, smršť, vichřice, vřava, poprask. Všechna tato synonyma naleznete v anglicko-českém slovníku, pokud budete hledat výraz ’tempest’. On sám tím názvem, který nese i nejdelší, téměř čtrnáctiminutová píseň o pětačtyřiceti slokách bez refrénu, přímo odkazuje na nejrůznější okolnosti zkázy parníku Titanic. Tedy v prvním plánu. Od legendární skutečnosti, že lodní kapela báječně hrála až do okamžiku vlastní zkázy v mrazivých vodách, přes řadu drobných osobních příběhů oscilujících od šťastných náhod a hrdinských činů k tragédiím a ukázkám zbabělosti a bezohlednosti, až k ideovému střetu civilizace a její techniky s přírodou či Bohem, chcete-li. Přirovnání v druhém plánu absolutně platné a přiléhavé i pro současnou takzvaně moderní dobu, pro náš dnešní svět. Mimochodem Shakespearovo čtyři stovky let staré dílo (s podobným, nikoliv shodným názvem…) rovněž pojednává o zkáze velké lodi, společenských konfliktech i politických intrikách a šťastném konci pro vyvolené. Není přitom pochopitelně žádným tajemstvím, že oba pánové zároveň čerpají z Bible.

Někdo by možná podlehl pokušení a díky často na první poslech ponurým, krev, zkázu a utrpení předvídajícím či rovnou explicitně popisujícím textům, krabičku s Tempest počastoval marketingovou nálepkou ‚mordýřské balady‘. Přestože by to nebyla příliš pravda, napadá mě, že by vůbec nebylo od věci, aby se za jeho zvuků šli pánové Nick Cave a Tom Waits stydět do kouta…

Můžeme-li věřit strohé informaci z obálky, kromě signifikantního zpěvu se Dylan tentokrát ve studiu opět chopil kytary, a dokonce i párkrát zasedl za piano. Zbytek bandu hraje každopádně tradičně nenuceně, uvolněně a s velkým přehledem. Když totiž spolupracujete s Bobem Dylanem, nemusíte své umění stavět jakkoliv na odiv, stačí, když děláte, co po vás Mistr chce. A bude to lepší než výborné.

P. S.: Na titulní straně obalu je zachycena jedna ze čtveřice soch, umístěných na kašně Pallas Athény před budovou rakouského parlamentu ve Vídni, ztvárňujících alegorii největších toků někdejšího mocnářství: Dunaj, Inn, Labe a Vltavu… vězte, že si Bob vybral právě ‚tu naši‘, v němčině řečenou Moldau! Připomeňme, že fotku pro předchozí Together Through Life zase dodal náš krajan, především za hranicemi ceněný mistr svého řemesla Josef Koudelka.

 František Kovač