GUNS N’ ROSES jsou zpátky a dokonce budou koncertovat v Praze. Že je to dobrý vtip? Taky jsem si říkal. Až do chvíle, kdy jsem si přečetl rozhovor s (nejen pro tento soubor) signifikantním kytaristou Slashem. Ten totiž, ač již drahná léta nemá s novou podobou GNR nic společného a věnuje se vlastním sólovým projektům a nové kapele Velvet Revolver (jejíž kostru tvoří právě odpadlíci z někdejších Guns N’ Roses; kromě Slashe ještě baskytarista Duff McKagan a bubeník Matt Sorum), tvrdí, že tentokrát psychicky labilní zpěvák W. Axl Rose nemluví do větru. A to se ti dva nemají zrovna dvakrát v lásce. Že by konečně? Oficiální web kapely gnronline.com zatím zarytě mlčí, nebyl aktualizován od roku 2002, ty fanouškovské pokračují v dobrých třináct let trvajících spekulacích. Kdo, s kým, kdy a hlavně proč?
Skutečně Guns N’ Roses?
To je zřejmě ta kardinální otázka. Ono totiž v případě obnoveného seskupení okolo původního zpěváka GNR Axla nejde o Guns N’ Roses v pravém slova smyslu. Jsou to spíš New Guns N’ Roses nebo New Incarnation Of Guns N’ Roses. Ostatně oba dva tyto obrozenecké názvy byly s touto partou spojovány nejen v době soudních pří o vlastnictví ochranné známky na původní jméno a logo. Ale ať tak či onak, staří dobří GNR to nikdy nebudou bez Slashe, Duffa a Izzyho, Axl byl jen jedním ze základních stavebních kamenů téhle legendy, nikoliv jediný. Proč tedy pokračovat pod původním názvem? Proč se neodpoutat, proč se připravit o jeden z nejpádnějších argumentů proti případným kritikům nového materiálu, kteří budou jistojistě srovnávat? Srovnávat nesrovnatelné. Lidi se stejně přijdou podívat, na to Roseovo jméno ještě bohatě stačí. I když… Nechme se překvapit, pod jakým jménem k nám dojedou, jestli tedy vůbec. A kdo vlastně.
Jak šel čas
17. července 1993 se odehrál poslední koncert celosvětově úspěšného turné Use Your Illusion. O rok později Axl ze skupiny (zřejmě) vyhazuje druhého kytaristu Gilby Clarka. Ten se od té doby každopádně věnuje sólové kariéře. V listopadu 1994 dokončuje Slash, ještě jako člen GNR, nahrávání debutového alba svého sólového projektu Slash’s Snakepit It’s Five O’Clock Somewhere. Na nahrávce účinkují i jeho spoluhráči z GNR Matt Sorum (bicí), Dizzy Reed (klávesy) a Gilby Clarke (kytara). O měsíc později vychází singl Guns N’ Roses Sympathy For The Devil, druhou kytaru hraje místo Gilbyho z hollywoodských večírků dobrý známý kapely Paul Tobias vulgo Paul Huge. V únoru 1995 vyráží Slash’s Snakepit na turné. O devatenáct měsíců později vychází eponymní album projektu Neurotic Outsiders, kde se baskytarista Duff McKagan schází po nějaké době s Mattem Sorumem (oba stále ještě oficiální členové GNR) a zpěvákem a kytaristou Stevem Jonesem, někdejším členem Sex Pistols. 30. října téhož roku opouští Slash oficiálně řady GNR, následující rok je nahrazen Robinem Finckem z Nine Inch Nails. Axl prohlašuje, že pracuje na novém albu „svých Guns N’ Roses“. Vyhazuje Matta Soruma, kterého nahrazuje Chrisem Vrennou (ex-Nine Inch Nails). Spekuluje se, že nahrávku bude produkovat Moby.
Přesně rok po vydání alba Neurotic Outsiders opouští na základě vlastního rozhodnutí GNR Duff McKagan. U baskytary ho, podle slov Axla Rose, nahradil Thomas Eugene ‚Tommy‘ Stinson. Novou sestavu GNR však nikdy nikdo neviděl pohromadě. A není to ani poprvé, ani naposled. Na začátku roku 1998 se novým bubeníkem kapely stává Josh Freese z The Vandals – důvody změny nejsou oficiálně oznámeny. Vrenna rozjíždí vlastní projekt Tweaker. V průběhu roku se objevují ‚zaručené informace‘ o Axlově posedlosti elektronickou hudbou. Má se naučit základy programmingu a s pomocí počítačů nahrát na tři stovky demosnímků, na nichž je kromě elektronického lomozu, loopů a beatů zachycen jen jeho zpěv a doprovodná hra na kytaru. Producent Sean Beavan se nechává slyšet, že „něco slyšel“ a asi do toho s Rosem „půjde“. Co na to Moby, Mick Clink či Youth, kteří jsou v mezičase označeni různými zdroji za definitivně jediné producenty budoucí nahrávky? První se s Axlem pouze jedinkrát setkal v roce 1997, ale „nenašel čas na společnou práci“, druhý spolupráci dávnému příteli sám nabízel, ale nikdy jím nebyl osloven, a třetí domnělou spolupráci nikdy oficiálně nepotvrdil. Stejně jako třeba Scott Litt nebo Jay Baumgardner, o nichž se spekulovalo posléze.
1. srpna 1999 opouští Robin Finck řady souboru, protože ho údajně nebaví neustálé přešlapování na místě, a vrací se k Nine Inch Nails. Axl bojuje s obsesí vlastní geniality. V zápalu deprese má zničit veškerý do té doby natočený materiál a vyhodit zbytek kapely. 9. září ovšem na soundtracku k filmu Arnolda Schwarzeneggera End Of Days vychází první nahrávka novodobých GNR, Oh My God. Jsou to původní punkrockoví GRN říznutí chladně elektronickými NIN, Axl se zřejmě zhlédnul v Marilynu Mansonovi. 8. listopadu 1999 Rose oznamuje, že se nová deska „jeho nových Guns N’ Roses“ bude jmenovat Chinese Democracy. Hned v lednovém čísle Rolling Stonu jsou jmenovány některé nové skladby, které však zatím nikdo neslyšel – Catcher In The Rye, I.R.S., The Blues, Oklahoma, TWAT. Na jaře se ke kapele přidává producent Roy Thomas Baker. Následuje ho kytarista Buckethead (ex-Deli Creeps aj.), odchází naopak bubeník Josh Freese. Toho nahrazuje Brian ‚Brain‘ Mantia z Primus. 27. října management kapely, o němž vlastně nikdo netuší, jak důvěryhodný je, z ničeho nic potvrzuje oficiálně ve funkcích kytaristy Bucketheada a Robina Fincka. Význam tohoto gesta chápe zřejmě jenom sám Axl. Label A&R přiděluje projekt s pracovním názvem Chinese Democracy na starost Bobu Ezrinovi. Přibližně v té době se objevuje i spekulativní alternativní název alba Cockroach Soap.
Nová sestava odehraje svůj první veřejný koncert 1. ledna 2001 v lasvegaském klubu House Of Blues. Je naplánováno evropské turné, které je ovšem 10. května zrušeno. Některé z koncertů jsou ovšem následně označeny pouze jako odložené, v průběhu roku jsou doplněny další nové termíny. Celá šňůra je ovšem v listopadu bez náhrady zrušena. Začátkem následujícího roku se Axl ve zlém rozchází s do té doby nejdéle přeživším oficiálním producentem bájného nového alba Bakerem. V létě je pak kytarista Paul Tobias bez komentáře nahrazen Richardem Fortusem. V průběhu srpna se uskuteční několik koncertů v Evropě a Asii. Nikoliv ovšem všechny plánované. Hrají se staré pecky i několik novinek. Ty nejsou buď záměrně představovány, případně se jmenují pokaždé jinak, jde o Madagascar, Oh My God, Chinese Democracy a The Blues. Známý skladatel Marco Beltrami se nechává slyšet, že pro Axla zpracoval několik instrumentálních aranžmá, jmenuje nicneříkající skladby Seven, Leave Me Alone, General, Thyme.
Na konec roku 2002 je naplánováno turné po Severní Americe. Odvolaný koncert ve Filadelfii se zvrhne v pouliční nepokoje. Demoluje se hala, hoří automobily u chodníků, ničí se pouliční osvětlení, telefonní budky atd. Televizní záběry obletí celý svět, Axl se na půl roku stahuje do ústraní. 16. července 2003 vystupuje „s několika přáteli“ v lasvegaském klubu Crazy Horse Too, aby zahrál „něco nových písní z připravovaného alba své skupiny“. Žádná opravdová novinka se ale nekoná, vše jsme už slyšeli. Na začátku roku 2004 se Axl zavírá do Village Recording Studios v západní části Los Angeles s producentem a zvukovým inženýrem v jedné osobě Caramem Costanzem. Pomáhá jim Pro Tools specialista Eric Cadieux. Ve studiu se postupně (údajně) objevují všichni členové tehdejší sestavy GNR kromě Bucketheada. 30. března je vydána tisková zpráva, která potvrzuje spekulace, že Buckethead již není členem party. Přesné datum odchodu Axla ze studia není známo. O rok a měsíc později se ale na internetu objeví krátká ukázka skladby I.R.S.. Management kapely potvrzuje její pravost. The New York Times píší, že se už „opravdu něco děje“. V pátek 13. ledna 2006 se W. Axl Rose objevuje na tour kick-off party kapely Korn v márnici starého hollywoodského hřbitova. Jediní novináři, se kterými se hodlá bavit, jsou lidé z Rolling Stonu. Těm se pochlubí, že pracuje na 32 skladbách, z toho je 26 téměř hotovo. Na album se jich má ale dostat pouze 13.
Bájné album
Více jak deset let odkládaná deska Chinese Democracy, jejíž emise byla zatím ohlášena dvěstěkrát (!), by měla vyjít ještě v březnu. Kolik zaručených demosnímků či ‚téměř finálních verzí‘ slibovaného alba jsme si již z internetu postahovali? Kolik koncertů, ať už mamutích show či intimních klubových vystoupení, bylo naplánováno, aby bylo dříve či později bez rozumného důvodu zrušeno? Na obě otázky je jediná shodná odpověď: zatraceně mnoho! Na druhou stranu nutno dodat, že v mezičase legálně a regulérně vyšla alespoň jedna skladba a několik málo koncertů bylo veřejně skutečně odehráno. Oh My God nazpíval autor textu Axl, části kytarových partů postupně nahráli Paul Tobias (vulgo Paul Huge), Gary Sunshine (Axlův učitel hry na kytaru), Dave Navarro (jinak Jane’s Addiction, ex-Red Hot Chili Peppers) a Robin Finck (alespoň to tvrdí Axl, který ho uvedl na obalu, sám kytarista ovšem svůj vklad popírá), baskytaru Tommy Stinson (ex-Dogbreath, nyní na sólové dráze), bicí Josh Freese a o programming se postaral Stuart White. Za autory hudby jsou označováni Paul Huge (vulgo Paul Tobias) a Dizzy Reed. Nyní americké i evropské termíny promo turné k albu, které zatím nevyšlo, den ode dne přibývají. A nechybí ani mamutí festivaly jako Rock In Rio, Gods Of Metal, Rock Am Ring, Graspop nebo Roskilde. Management se nezdá, tak jak tomu v minulosti častokrát bylo, téměř samozvaný. To ovšem nic nemění na eventualitě, že všechno opět v mžiku splaskne jako přefouknutá bublina.
Sám Axl, se zrzavou bradkou, novými tetováními (stará jsou fuč!) na rukou, piercingem a dready, oblečený obdobně jako před třinácti lety, současnou situaci hodnotí slovy plnými naděje: „Lidi uslyší naše nové skladby ještě letos. No fakt! A co to bude? Snažím se dělat něco jiného než dřív. Některé aranže jsou trochu instrumentálně rozmáchlé, něco jako Queen, některé zase chladně elektronické. Techno bych tomu ale neříkal. Nechte se překvapit. Není to jednotvárné, ale má to hlavu a patu, koncept. Určitě se vám bude líbit aspoň něco. Mými favority jsou Better, There Was A Time a The Blues.“ Na otázky ohledně chystaného evropského turné však odpovídá vyhýbavě: „Vždycky, když někdo ohlašuje velký festival, tvrdí, že tam budeme hrát…uvidíme, uvidíme…“
Pseudo-recenze čehosi
Devítka skladeb, která se v průběhu minulého měsíce objevila na internetu jako poslední ‚zaručeně finální‘ únik ze studia před samotnou emisí Chinese Democracy, obsahuje následující položky: I. R. S., Better (Demo), Better (Extended Demo), There Was A Time (Demo), There Was A Time (Extended Demo), Chinese Democracy (Bloody Roses Remaster), Madagascar (Bloody Roses Remaster), The Blues (Bloody Roses Remaster), Oh My God. Jak je dle seznamu vidět, nejedná se o devět, ale pouze sedm různých skladeb. Jejich zvuková kvalita, stejně jako ta hudební, je rozdílná. Jediné, co lze ve všech případech označit ze velmi dobré (místy i perfektní), je Axlův charakteristický hlasový projev a jeho kvalitu časem nikterak netratící textařský um. A tak se vlastně v celé nahotě ukazuje to, co většina zasvěcených předpokládala.
Rose se obklopil nehomogenním týmem individualit, které hudební projev kapely směrují každá jinam. Byť již zřejmě, po letech marných pokusů, promarněných šancí a ve finále zatracených výsledcích, natrefil na oddané spolubojovníky. Ve srovnání se soundem Velvet Revolver, který je sice moderní, ovšem jen jaksi v intencích klasického rocku, je ten GNR odvážnější, prodchnutý vkusnou elektronikou. Novým skladbám GNR ovšem, na rozdíl od těch VR, chybí silnější nosné momenty a výrazné motivy. Mají sice solidní spád, ovšem pouze jaksi plynou. Z kytarových sól nejste u vytržení, tak jako ve Slashových dobách, elektronické motivy místo výbojnosti spíše uklidňují rozjitřenou mysl. Rozhodně to není propadák, rozhodně to není špatné. Je to ale každopádně jiné… jiné, ale jiné než co? Vždyť existuje vůbec někdo, kdo by si po těch letech a podvrzích troufnul s určitostí tvrdit, jak nová deska Guns N’ Roses bude vypadat? Navíc může být ve finále všechno jinak!
Osobně bych jako nejzásadnější okamžik celého tohoto Axlova trucpodniku viděl to, že po letech vydá skutečné autorské album a začne opět ve velkém koncertovat. Tedy jestli. Jedině tak si totiž tenhle stále ještě výtečný zpěvák může zachovat zdravý rozum. Což je primární předpoklad pro případný reunion staré party GNR. Ten totiž, světe div se, nikdo ze zúčastněných za celá ta léta – byť hypoteticky – à priori nepopřel jako absolutně nemožný!
Kdo s koho?
Dnes, v neděli 11. března 2006, tvoří podle tří na sobě nezávislých důvěryhodných zdrojů sestavu novodobých GNR tito muzikanti: W. Axl Rose – zpěv (narozen 1962), Robin Finck (1971) a Richard Fortus (1966) – kytary, Tommy Stinson – baskytara (1966), Brian ´Brain´ Mantia – bicí (1964), Dizzy Reed (1963) a Chris Pitman – klávesy (1976). Tato sestava by podle všech předpokladů měla vyrazit i na plánované evropské turné, jehož součástí je i pražská zastávka. Ovšem dokud na vlastní uši neuslyším a oči neuvidím, neuvěřím. A vy? Lístky do Sazka Areny půjdou do prodeje 20. března.
Text: František Kovač
Comments are closed.