BOB DYLAN
11. června 2010, Praha, O2 Arena

Když jsem ho viděl před dvěma lety v Ostravě, působil dojmem starého unaveného muže, který svůj set sice odehrál bez sebemenší chyby či zaváhání – ovšem bez většího nasazení, dosti bezkrevně. Dnes to ale byl rozpustilý stařík, kterého jeho job očividně baví, a proto si ho plnými doušky užívá. Dokonce se usmíval a do publika v průběhu koncertu vyslal i pár vzdušných polibků! Téměř nepřetržitě se pod širokou rovnou střechou svého bílého širáku a v naleštěných černých špičatých koních pohupoval do rytmu, při hraní na kytaru se mocně zakláněl a prohýbal v kolenou, a u varhan naopak stál celou dobu v předklonu, důrazně opřený o klaviaturu, jako by chtěl nástroj silou přimět k poslušnosti nebo alespoň přetlačit.

Svou náladovostí je ostatně tento klasik dostatečně proslulý. Stejně jako svým vpravdě neortodoxním – a nebojím se říci že až progresivním – přístupem k vlastnímu hudebnímu odkazu. Nejenže zásadním způsobem mění svůj playlist koncert od koncertu, on podle momentální nálady a situace upravuje i aranžmá (a občas i texty) jednotlivých skladeb. Bratislavské vystoupení, které se uskutečnilo den před tím pražským, i jemu předcházející záhřebská show toho budiž drobným důkazem. A buďme za to šťastni: proč by měl muzikant, který za svůj život napsal a natočil více jak pět stovek skladeb, mezi nimiž byste vyloženě slabé kusy hledali jen velmi obtížně, celý život v koncertním repertoáru točit třicet takzvaně největších hitů, doplněných o jednu dvě nejčerstvější skladby? Bob Dylan prostě není cirkus na kolečkách, ale opravdový umělec – na rozdíl od mnoha jiných, jemu jen zdánlivě podobných.

Uštěpačně míněné poznámky, že je Dylan revivalem sebe sama, tak v podstatě nemusejí být vůbec liché. Pokud se tedy zamyslíme nad tím, co vlastně onen ‚revival‘ opravdu znamená, a uvědomíme si, že je se svou doprovodnou kapelou na de facto nepřetržitém koncertním turné již od roku 1988. Prahu v jeho rámci poctil návštěvou naposledy před pěti lety. Teď je ale zpět – a všechno je jinak!

„Dámy a pánové, přivítejte prosím…“ ozývá se krátce po osmé večerní do setmělého sálu přerývavý hlas s důkladnou jižanskou dikcí, takže jeho ‚američtině‘ nerozumím úplně slovo od slova, „…chlapíka, který přinutil jít folk do postele s rockem … který se vynořil zpět z drogového oparu, aby hledal Ježíše … dámy a pánové, Bob Dylan, který nahrává u společnosti Columbia!“ Do posledních slabik, ještě za tmy, z níž pozvolna vystupují tmavomodře nasvícené boční panely jednoduché, svým způsobem až asketické scény s výrazným ‚božským‘ (očním) logem, se rozjíždějí úvodní tóny Rainy Day Women #12 & 35 ze svého času přelomového alba Blonde On Blonde. Vlastně, doposud přelomového! Na pódiu je jenom doprovodná šestičlenná kapela minimálně o jednu, možná ale o dvě až tři generace mladších hudebníků – v pomyslném čele s kapelníkem, baskytaristou Tonym Garnierem, a vloni se navrátivším hvězdným sólovým kytaristou Charliem Sextonem. Každý má za zády či po ruce pouze své malé, v ruce jednoduše přenosné ‚kombíčko‘, k tomu Dylanův klávesový a kytarový stojan. Nic víc; nic víc není potřeba. Hned druhá v pořadí zní ‚rádiová hitovka o lásce‘ Lay Lady Lay, ve verzi hodně blízké původní nahrávce, jíž na rozdíl od předchozího, především na kapele postaveného otvíráku dominuje mistrův hlas. Zcela překopaná je následující Just Like Tom Thumb’s Blues. V průběhu Just Like A Woman dominuje dnes večer poprvé Bobova foukačka. Shelter From The Storm je pak zase jednou z těch pro běžného posluchače, ne-Dylanologa, rozpoznatelnějších skladeb, byť je oproti originálu rozhoupanější, snad až lehce funková.

Devětašedesátiletý zpracovatel diamantů z vlastního lomu své artefakty neustále brousí a leští, ale cenný materiál nikterak neubývá, nemizí pod rukama – snad dokonce naopak. Systémem jedna hitová kometa, jedna perla (nikoliv ‚perlička‘!) ze dna probíhá téměř celé koncert. Mr. Tambourine Man stylově doprovází promítnutá hvězdná obloha na oponě v zádech i nad hlavou celého ansámblu. Jeho dominantou jsou ale rozmáchlé klávesové orgány páně Hammonda. Honest With Me je naopak o poznání semknutější a stojí na pulzující rytmice. Ve Workingman’s Blues 2 došlo k průniku obou zmíněných faktorů a byl z toho pořádný rock and roll, podtržený skvělým, dokonale procítěným Dylanovým sólem na foukací harmoniku. Mr. Robert Allen Zimmermann, známý též jako Elston Gunnn, Tedham Porterhouse, Blind Boy Grunt, Bob Landy, Lucky Wilbury, Boo Wilbury, Elmer Johnson, Sergei Petrov, Jack Frost, Jack Fate nebo Robert Milkwood Thomas, dnes vůbec střídá klávesy s kytarou, harmonikou i samotným mikrofonem ‚kdy se mu zachce‘, mezi skladbami i v jejich průběhu, a to klidně opakovaně. Což je velký nezvyk oproti několika předchozím letům, kdy se výhradně skrýval za klávesami, stával bokem k publiku a čas od času si postěžoval na zatracenou artritidu. V zasvěcených kruzích se hovoří o doslova blahodárném vlivu před půl rokem se do doprovodné kapely navrátivšího kytaristy Charlie Sextona, který vlastním entusiasmem vybičoval druhdy zatrpklého staříka k již neočekávaným výkonům. Například Highway 61 Revisited dnes byla docela dobrou ukázkou jeho (v úvodu zmíněných) erupcí spontánních aranžérských nápadů. Jako úplně poslední zní naopak docela dobře odhalitelná Ballad Of A Thin Man.

Specialista na schválnosti a velký záškodník fanouškovského štěstí startuje přídavkový blok – pro mnohé až nečekaně šokantně – klasikou z největších Like A Rolling Stone. Pochopitelně alespoň řádně přearanžovanou. Dominantních klávesových, respektive varhanních partů Ala Koopera z originální studiové nahrávky, singlu z roku 1965, se totiž naživo ujala dvojice zvonivých elektrických kytar – a celku dodalo na neopakovatelnosti improvizované harmonikové sólo samotného frontmana. Druhým bonusem byla z třípísňového přídavkového bloku nejméně známá, z loňské desky Together Through Life pocházející ostrá bluesovka Jolene. Úplně posledním číslem pak je čtyřicet tři let stará pecka, kterou proslavil především kytarový mág Jimi Hendrix All Along The Watchtower.

Přestože se Dylan při výběru písní do svého dnešního, téměř dvouhodinového setlistu neváhal rozmáchnout po ploše svých téměř pěti autorských dekád, působil koncert naprosto vyváženým komplexním dojmem. A to přesto, že bezprostředně vedle sebe stály písně, jejichž zrod dělí pomyslné století, ba tisíciletí. Bob Dylan totiž nikdy neměl a stále nemá ve zvyku ustrnout na místě. Jeho nesporný narcismus není postaven na sebestředném, natož pak sentimentálním ohlížení se zpátky, ale na jasných důkazech, že ‚to‘ stále ještě dokáže. Závěrečný dlouhý potlesk vestoje všech v hale přítomných párů rukou byl zatraceně zasloužený!

Playlist: Rainy Day Women #12 & 35, Lay Lady Lay, Just Like Tom Thumb’s Blues, Just Like A Woman, Beyond Here Lies Nothin‘, Shelter From The Storm, Honest With Me, Mr. Tambourine Man, Cold Irons Bound, Workingman’s Blues #2, Highway 61 Revisited, I Feel A Change Comin‘ On, Thunder On The Mountain, Ballad Of A Thin Man. Like A Rolling Stone, Jolene, All Along The Watchtower.

 

Text: František Kovač