Wanastowi Vjecy – Nehodláme nosit hrách do lesa, ani házet dříví na zeď

V České republice v tomto století, resp. tisíciletí ještě nekoncertovali. Loni ovšem vydali po šestileté odmlce nové studiové album Torpédo a aktuálně, u příležitosti dvaceti let společné existence pod značkou WANASTOWI VJECY, emitují dvoudiskovou Best of kolekci a spřádají plány na velkolepé nejen koncertní oslavy inkriminovaného jubilea. ROBERT KODYM a PBCH.

Jak se vůbec máte?
RK: Dobře. Náš život vypadá v několika posledních týdnech tak, že každý den odehrajeme minimálně jeden úžasnej koncert Wanastowých vjecý. A to nás naplňuje pozitivní energií. Publikum jsou zatím…
PBCH: …červotoči…
RK: …myši, pavouci…
PBCH: …a teď naposledy na chvilku i jeden náš kamarád…
RK: …seděl na plastové židličce a dupal nohama…
PBCH: …to ale byla výjimka. Ta jeho přítomnost.
RK: Víš, mám takový sen, moci dělat jenom: (vypočítává na prstech) hraní na kytaru, zpívání, vymýšlení hudby, vymýšlení textů…
PBCH: …tanec!
RK: …ne! – a neskákej mi do řeči – aranžování, produkování, nahrávání ve studiu. Prostě jenom to, co strašně miluju. Ve skutečnosti se ale naše bytí v šoubyznysu skládá i z jiných věcí, které musíme dělat. Nicméně, pořád ještě převažuje ta láska k hudbě!
PBCH: Jasně že se máme dobře, vždyť slavíme dvacet let existence naší kapely! Mě sice trošku bolej ledviny, nějakej bacílek mě bacil, ale jinak se mám – v mezích normy – výborně.

Co je pro vás v těchto dnech nejdůležitější, na co nejvíc myslíte?
RK: Na 15. listopad 2007. K němu teď směřujeme. Je to takový kopec, ke kterému se každou hodinu víc a víc blížíme a až na něj vylezeme, tak do jeho vrcholu zapíchneme vlajku, na které bude napsáno „Tady se dneska slaví dvacáté narozeniny“.

Vzpomenete si vůbec, při všem tom stresu, jestli vám něco hrálo v hlavně, když jste dneska vstávali?
RK: Mě dneska ráno probudila dcera, které je rok a půl. Přišla za mnou do ložnice a začala na mě něco vykřikovat a já se úplně leknul, jak jsem si najednou uvědomil, že jsem tenhle Robert Kodym, za kterým přišla jeho malá dcera a něco mu chce, a ne ten Robert Kodym z toho strašně živého snu, ve kterém jsem ještě před chvílí na baru v Lucerně domlouval s Karlem Gottem, že mu naskenuju nějaké staré černobílé negativy, z nichž uděláme jakousi fotografickou databanku… Takže když jsem dneska vstával, byl jsem trochu v šoku. A nehrálo, pokud se dobře pamatuju, nic.
PBCH: Tak to já to měl dnes ráno mnohem jednodušší. Já jenom řešil, jestli mi po všech těch šalvějových čajích a medech bude alespoň tak dobře, abych mohl dorazit sem na tyhle rozhovory. Choroba… A taky se nic nehrálo.

Roberte, když jsi vzpomněl svou dceru Amelii Annu, která je o rok a devět dní starší než naše Natalie – mimochodem: byl jsi u porodu?
RK: Jo! A ty?

Já taky! – Stačil sis vůbec, během kolotoče okolo příprav a realizace Torpéda před rokem, teď příprav výběrové desky a výročního turné, vůbec pořádně uvědomit, že jsi táta?
RK: No to jsem si rozhodně stačil uvědomit. To bych prosil zaprotokolovat, že jsem si to stačil uvědomit! Už samotný porod byl tak silný zážitek, že ho ani nemám s čím porovnat. Bylo to prostě skvělý! Kdybych to měl nějak popsat, tak bych asi řekl, že to byl pořádnej rock&roll! Zní to samozřejmě uhozeně, ale věci a stavy, které jsem při porodu zažil mi hodně připomínaly to, co mám tak rád v bigbítu. Jo, porod je bigbít! Jo!

Přiznám se, Petře, že přesně nevím, jak jsi na tom s touhle sociální rolí ty?
PBCH: Já jsem na tom už dvacet let stejně…

A sice?
PBCH: A sice dobře… (smích) Nezlob se, ale nemám potřebu o tom hovořit do novin.

Best Of(f)
Když jste vybírali písně na 2CD Best of 20 let, měli jste nějakou konkrétní představu, jak svou kariéru prezentovat a podle toho volili konkrétní skladby? Nebo jsou to prostě z vašeho pohledu ty nejpovedenější a/nebo fanoušky nejoblíbenější pecky?
RK: My jsme nad tím, popravdě, ani moc nepřemýšleli. Na samém začátku za námi totiž přišel umělecký ředitel Universalu Marcel Vyšín, který byl s WV u všeho podstatného i u našeho předchozího vydavatele, s tím, že připravil takový nástřel pro výběr k našim dvacetinám. A ve finále je i autorem dramaturgické skladby písní na 2CD Best Of 20 let.
PBCH: Opravdu jsme do toho jeho původního konceptu zasahovali pouze malinko, řekl bych kosmeticky.
RK: Já osobně jsem především rád, že ta mozaika jde poskládat hned několika způsoby, z nichž některé jsou takové a jiné zase makové. Navíc je velmi příjemné zjištění, že tady existuje takový znalec ‚Wanastowek‘, který je schopen jejich kariéru smysluplně nahlížet z několika úhlů.
PBCH: Podobné výběry se stejně vždycky víceméně točí kolem singlů. Snad jen U2 vydali ve velkém výběr béčkových stran svých singlů … ale to je úplně jiná kapela a hlavně úplně jiný trh. Tady jsou lidi rádi, že dostávají zlaté desky za pět tisíc prodaných nosičů.
RK: Ano! My jako rocková kapela jsme dost ovlivnění a především tedy znevýhodnění tím, že tady dlouhou dobu neexistovala opravdová rocková média, takže mediální pohled na naší tvorbu byl vždycky trochu zkreslený. Tak to ale prostě je. Ani dnes jich není dost a jejich vliv je víceméně minimální. Většinu singlů vybírá gramofirma s ohledem na to, aby je mohly hrát komerční rádia. Písničková kultura obecně je tady totiž stále ovlivněna normalizací sedmdesátých a osmdesátých let, kdy byla rocková kultura jako taková zakázaná, takže si spousta generací zvykla na to, že rock vlastně neexistuje… Vždyť i pop nebo střední proud, který byl tehdy trochu víc temperamentní, byl obratem vykastrován, aby temperamentní vůbec nebyl. V kontextu toho všeho jsem velmi rád, že se nám daří vydávat desky, se kterými budeme spokojení my a které se budou líbit i lidem.

Lze tedy říci, že kdybyste selekci skladeb prováděli vy, vypadal by tracklist trochu jinak, jenže takový kompilát by zase nemělo smysl vydávat, protože by málokoho oslovil?
RK: Na té desce jsou nakonec hlavně naše singly – a nám se naše singly líbí! My máme rádi naše rockové balady! I když jsou ty písničky měkké, tak si za nimi stojíme! Jiná otázka je, proč se některým vyloženě rockovým skladbám nedostalo obdobné mediální pozornosti…
PBCH: Samozřejmě, víme o tom, že se na všechny hity nedostalo. To je ale život. To nejlepší tam každopádně je!

Osobně mi tenhle výběr vyhovuje, snad až na absenci více punkových nebo punk-rockových vypalovaček. Chybí mi třeba Škola je kráva nebo Letadlo.
PBCH: To možná jo!
RK: Letadlo mi taky schází… Já jsem dokonce loni PBCH přemlouval, aby nazpíval jednu punkovou píseň, protože jeho punkový projev je zcela nezaměnitelný, ale nepodařilo se.
PBCH: Já to hned vysvětlím: my se řídíme hlavně tím, co po nás lidi chtějí. Když jsme avizovali jarní turné, dali jsme na náš web takové hlasování „Vyber 10 nejdůležitějších písní pro koncert WV“ – a konkrétně u písně Letadlo byly dvě čárky. Robertova a moje. (smích) Kdybys býval hlasoval i ty, mohly tam být tři … ale ani to by zdaleka nestačilo na to, aby se zrovna Letadlo dostalo mezi desítku vyvolených. A proto jsem Robertovi říkal, že nehodlám nosit hrách do lesa ani házet dříví na zeď.

Na první poslech mi přišlo, že jednotlivé skladby asi nebudou publikovány přímo z původních nahrávek… Došlo při sestavování Best of 2CD skutečně na remastering nebo nějaké jiné korekce?
RK: Všechno je remasterované…
PBCH: …a hraje tak o poznání lépe než na původních nahrávkách.
RK: Stejně tak videoklipy, které jsou přibaleny na bonusovém DVD. Všech 17 má remasterovaný, nově nasazený zvuk. Vzhledem k tomu, jak byly některé archivovány, v jakém stavu byly některé prastaré vytahané betacamové pásky, mnohdy původní verzi ani nešlo použít.

Klipů máte na kontě 17, ale s žádným režisérem jste nenatočili víc než dva. Je to záměr nebo nějaká nutnost? Kdo typicky přichází s námětem – hledáte vy režiséra nebo naopak režisér oslovuje vás?
PBCH: Člověče, to je zajímavej postřeh!
RK: Nebál bych se říct, že většina videoklipů vznikala tak nějak za chodu, v určité časové tísni. Já sám jsem to v devadesátých letech v obou kapelách stíhal jen s odřenýma ušima. Můj soukromý život sestával z toho, že doma byla nějaká pračka, vana, postel, skladiště a bordel. Šest hodin spánku a jinak Lucie a ‚Wanastowky‘. Občas čas se vyčůrat a vykakat. Někdy ani to ne. Takže se asi nelze divit, že když bylo takzvaně potřeba natočit klip a zrovna nebyl po ruce žádný režisér, tak nám někdo někoho dohodil a my to moc neřešili. Některé ty videoklipy jsou tudíž takové ‚dobové‘.
PBCH: Je ale fakt zajímavé, proč za námi někdo třeba po deseti, patnácti letech nepřijde, jestli bysme s ním zase nechtěli točit. Že má třeba takovou a takovou představu…? Na druhou stranu třeba Michálek začal klipama a různýma jinýma štěkama a teď točí filmy a na klipy nemá čas. Ale tak je to i jinde ve světě, že na klipech se sbírají režisérské ostruhy…
RK: …jenže pak ti režiséři většinou po čase přijdou znovu a znovu nabízejí své služby, jako určitou formu revanše, pokud se jim díky těm původním klipům podařilo někam posunout…
PBCH: …neskákej mi do řeči, já pak zapomenu, co jsem chtěl říct – no, jo, a pak jsou taky různí módní režiséři. Firma řekne, hele my tady teď máme takovýho šikovnýho kluka, dělal už klipy pro toho a toho a my bysme chtěli, aby udělal i nějaký pro vás. Takoví během dvou tří let natočí klipy se spoustou kapel a pak v žánru definitivně skončí.
RK: Zajímavé je taky to, jak má v téhle úrovni videoklip hodně společného s reklamou. Jak byli režiséři tlačeni reklamními agenturami a  jejich klienty k celkově lepší umělecké, obrazové i postprodukční kvalitě v reklamách, zvyšovala se jejich technická vybavenost, zručnost i zkušenosti a to se pak ve finále pozitivně projevilo i na kvalitě hudebních klipů. Čímž jsme se zase o krok přiblížili západu. Jenže reklama má pořád rozpočet pět milionů korun a trvá dvacet vteřin, kdežto klip trvá pět minut a rozpočet má dvacet tisíc…
PBCH: Otázkou zůstává, jestli je ten klip dotovaná práce, nebo jestli jde v tomhle případě naopak o vyjádření její skutečné ceny.

Lze tedy říci, že pro vás jako muzikanty, není videoklip jakožto mediální formát až tolik významný uměleckým celkem? Že ho berete primárně jako součást promotion?
RK: To je velmi složitá otázka. Já si hlavně myslím, že pro hudbu samotnou by bylo nejlepší, kdyby se všichni zúčastnění, co ji na jednom konci vytváření a na druhém přijímají, zabývali pouze tou hudbou. Tedy zvukem. Hudební šoubyznys je ale od počátku postavený na tom, že to co je vidět, je možná důležitější než hudba samotná. Třeba Beatles byli na počátku své komerční dráhy především krásní, mladí a vtipní. (smích) A to je právě ta otázka hudební reklamy ve smyslu vizualizace zvuku. Když si vezmeš, že by taková fantastická skupina jako Pearl Jam, která je proslulá svými nevizuálním přístupem k hudbě, byla z Čech, tak by asi dodnes hráli někde v garáži a vydělávat by chodili do práce. Protože u nás je, díky miniaturnímu mediálnímu prostoru pro rockovou hudbu, tahle nutnost vizualizace hudby ještě o poznání palčivější. Na druhou stranu ovšem může být určitý videoklip i vhodným uměleckým dotvořením nebo přetvořením původní písničky. Stejně tak jako jejím zabitím…
PBCH: Přesně, já bych to rozdělil na tři kategorie – na klipy, které písničce pomáhají, na ty neutrální a na ty, které jí škodí. Samozřejmě mám nejradši ty první.
RK: Když to ale postavíš takhle, tak se zákonitě musíš ptát, v čích očích pomůže nebo nepomůže. Protože samotné umělecké ztvárnění klipu může být na mnohem vyšší úrovni než samotná píseň – a to jí na jednu stranu pomáhá a na druhou ale zabíjí. Krásné jistě je, když si primitivní autor hudby, při sledování umělecky hodnotného klipu pomyslí, že je umělec s o trochu větším U než si doposud připouštěl.

Když už to probíráme takhle do detailu: prototypem symbiózy ale zároveň i konfliktu hudební a vizuální složky je film The Wall skupiny Pink Floyd. Jak ho vidíte konkrétně vy?
RK: Já se přiznám, že tu dvojdesku znám velmi dobře. Mezi dvanáctým a patnáctým rokem života jsem ji slyšel asi miliónkrát, ale film pořádně neznám.

Nikdy jsi ho neviděl?
RK: No, jenom tak trochu…
PBCH: …usnul…
RK: …ale určitě ne celý, nebo si to aspoň nepamatuju.
PBCH: Hele, já si myslím, že jsme ho viděli dokonce spolu, někde na nějakém mejdanu… já si ho taky pořádně nevybavuju. Jen vím, že se tam bořila nějaká polystyrénová zeď a mě to přišlo takový divný.
RK: Jako na tom mejdanu, že se bořila nějaká zeď? (smích)
PBCH: Ne… Jinak desku znám taky dobře a dokonce se pamatuju, jak jsem si v dětství kladl otázku, proč se na ní neustále něco opakuje, jestli jako mají málo nápadů nebo co. Ještě jsem prostě nevěděl, co je to rozpracování tématu v rámci kompozice.
RK: Každopádně ten film nás napoprvé asi moc nezaujal, když jsme pak neměli potřebu ho vidět znova, v klidu a celý.
PBCH: Asi nám prostě stačila ta muzika!

Teď jsem si, Roberte, vzpomněl – a neber to prosím nijak osobně – že se traduje, že ve vašich klipech vždy hrály ty ženy a dívky, s nimiž jsi tou dobou měl poměr. A že od té doby, co ses oženil, máte v klipech jen děti… Nechceš k tomu něco říct?
PBCH: (vyprskne smíchy) Tak to já se půjdu vyčůrat. (odchází)
RK: Já bych asi řekl tolik, že je to čirá konstrukce. Ale nijak mě to nepřekvapuje, protože já už se o sobě za ty léta dozvěděl takových věcí, které neměly nic společného s realitou… I když máš vlastně trochu pravdu. Když jsem se teď díval na všech našich 17 klipů najednou, trochu mě překvapilo, kolik v nich máme dětí. Není to ale zásluha naše, ale režisérů. Asi jim děti přijdou jako vhodný nástroj pro vykreslení nálady těch kterých písní. A nejsou vlastně sami, kdo se naši hudbu nebojí spojovat s dětmi, s určitou dětskou hravostí: kolikrát se mi stalo, že za mnou do šatny po koncertě přišel někdo, kdo sebou měl třeba tříleté děcko.

V poslední době jste přišli hned se 3 coververzemi. Pal vocuď od Jasné Páky se objevila loni na Torpédu, Lady Karneval od Karla Gotta (resp. autorské dvojice Svoboda/Štaidl) a Variace na renesanční téma od Vladimíra Mišíka a Václava Hraběte nyní na Best Of 20 let. Proč vlastně coververze a proč zrovna tyto skladby?
RK: My jsme cover měli hned na naší první desce. Pak na druhé ne, na Divnoalbu zase ano … pak zase ne, pak Holčičko od New Order … a na desce Hračky máme dva netypické covery od skupiny Omnibus. Jak vidno, předělávkám se nebráníme. Na tyhle tři poslední jsem si já osobně myslel už hodně dlouho. A vlastně mezi covery počítám i písničku Myslím na tebe, kterou pro sebe a pro mě na Torpédo přepsala z původně drumandbassové podoby, v níž se před lety objevila na její sólové desce, Jana Kirschner. Pořád jsem totiž v hlavě nosil její demosnímek, kde hraje jenom na španělku. Připomínalo mi to Sheryl Crow a zároveň mi do toho nějak lezli AC/DC, v jejichž stylu jsme to nakonec celé nahráli. Takže jsem ty skladby nosil v hlavě a bál se, aby je nepředělal někdo dřív. Což se nám třeba stalo u Život je jen náhoda, kterou jsme zamýšleli umístit na naši druhou desku, jenže nás předehnal náš tehdejší bubeník Štěpán Smetáček se skupinou Die El. Elephant.
PBCH: Variace na renesanční téma mě zasáhla jako malého kluka. To mi bylo takových patnáct let, měl jsem období, kdy jsem si z parket vyráběl první baskytary – a právě první basová figura, kterou jsem se naučil je ta z Variace. (předvádí) Byla to tehdy velká rádiová pecka.
RK: Já myslím, že ještě pořád je!

Právě, řešili jste nějaká dobrozdání žijících autorů.
RK: Bez jejich pozitivních reakcí bychom do toho nešli. Vláďovi Mišíkovi jsem volal a ptal se ho, jestli by mu nevadilo, kdybychom Variaci nahráli. A dostal jsem jeho požehnání. Měl radost, že nás napadlo tu písničku svým způsobem znovu oživit. S Karlem Svobodou jsem taky mluvil, strávili jsme spolu krásných sedm hodin na terase jeho domu v Jevanech a tak hezky jsme si popovídali, že jsem se těšil na další návštěvu a povídání, jenže na to už nedošlo. Pak to člověka vezme…
PBCH: Můžu ti slíbit, že jednou s ním ještě pokecáš…
RK: …a uvědomí si další rozměry toho, co mu vlastně Karel říkal. Jak je mu líto, že lidi znají jenom Lady Karneval a Včelku Máju, když složil tolik symfonické hudby … nic … Lady Karneval mě oslovila jako malé dítě, viděl jsem ji v televizi a bylo to pro mě svým způsobem zjevení, vytržení ze zdejší šedé normalizační produkce. Připomněla mi svým způsobem Billa Haleyho a Chucka Berryho, kterého jsem znal jen z desek. Proto taky vypadá v našem podání zrovna tak.

Jestli maximálně věrně prezentovat originál nebo přijít s vlastní osobitou interpretací, jste řešili předem nebo na to došlo až za pochodu ve studiu?
RK: No to jsme teda řešili! U Lady Karneval jsem měl ten nápad, jak původní latinskoamerický rytmický model zrušit a nahradit ho – na podobných notách – právě tím rockovým. Vlastně jsme ještě uvažovali o swingové modelu, jako reminiscenci na orchestr Glenna Millera a tak podobně, ale nakonec vyhrál rock. U Variace jsme naopak nechtěli zůstávat u původního bigbítu, ale napadlo nás podpořit tu v názvu zmiňovanou renesanci. Proto jsme sáhli po prvcích tradiční renesanční hudby. Tedy ne elektrické housle ale cembalo, na které tam hraju; pak jsem sháněl různé zobcové flétny – basovou, altovou, sopránovou; lesní roh a tak. Dělat z téhle skladby nějakou progresivní píseň se nám opravdu nechtělo.

Live
Chystáte velké výroční turné. Už víte, jak bude poskládaný playlist? Zmiňovali jste internetové hlasování fanoušků… Půjde čistě o průřez vaší kariérou nebo bude nějak zohledněn fakt, že původně avizované jarní promotour k albu Torpédo bylo zrušeno?
PBCH: Víceméně to bude ten průřez. Ostatně Torpédo je jeho nedílnou součásti, jak vyplývá i ze skladby Best Of 2CD.
RK: Turné Torpédo se nakonec neuskutečnilo, protože nebylo zorganizováno tak, abychom s tím mohli být spokojení. Abychom mohli doručit fanouškům kvalitu, kterou jsme jednak my chtěli a zároveň oni oprávněně očekávali. A jak tak šel čas a začalo se blížit dvacáté výročí, tak jsme všechno rovnou nasměrovali k němu. Koncert 15. listopadu v pražské Sazka areně je takový první zásadní mejdan, oslava narozenin, křest a veřejné předání nějakých zlatých desek a zároveň i desky multiplatinové za prodej půl milionu nosičů. Potom bude následovat regulérní výroční jarní turné.

Můžete v tuto chvíli prozradit něco víc k dramaturgii představení, aparatuře, světlům a dalším vizuálním prostředkům, pódiu, pódiové show…?
PBCH: Aparát bude ten skoro úplně nejlepší, jaký se dá v Evropě momentálně sehnat. Takže hrát by to mělo fakt dobře! Světla jakbysmet. Na tomhle opravdu šetřit nechceme a vlastně ani nemůžeme. Což je i ten důvod, proč jsme nešli do nějakého polovičatého turné na jaře. Dneska už nejde dělat šňůru tak, že vybereš peníze za vstup, všechno z toho poplatíš a ještě nějak vyjdeš. Když chceš, aby koncert nějak vypadal, stojí to opravdu hodně peněz, které nelze tahat z kapes fanoušků, tudíž dotace sponzorů jsou nezbytné.
RK: Snažíme se, aby všechny součástky, z nichž se turné skládá, obstály v celosvětovém měřítku. Aby byly prvoligové. Naši fanoušci si to zaslouží! A tím spíš, že jsme tu šest let nekoncertovali, nevydávali desky. Pokud si nechceme uříznout ostudu a bídně skončit, nesmíme přijít s nějakým polovičatým řešením nebo výkonem.

Máte už jasno o předkapele nebo nějakých speciálních hostech?
RK: Předkapela zatím vyřešená není, nabídek ale máme hodně. Kmotrem bude Lou Fanánek Hagen, s nímž se známe už od dob, kdy jsme objížděli různé undergroundové koncerty, na nichž s námi téměř vždycky vystupovali i Tři sestry. Fanánek se dokonce málem stal zpěvákem skupiny Wanastowi Vjecy! Ale z nějakých časových důvodů to nakonec nedopadlo. Měli jsme schůzku ve vinárně Orlík, dohodli se, on pak byl na jedné naší zkoušce…
PBCH:…a zpíval s námi Tak mi to teda nandey, tak doufáme, že ho přemluvíme, asi si ji s námi zazpíval i v Sazce.
RK: Hele, mohli bysme to udělat jako duet….
PBCH: …myslíš, že si bude pamatovat sloky?
RK: Bude blbý, když bude jen tak stát na pódiu a čekat na refrén, by se mohl zastavit ve zkušebně, vždyť má to kousek…
PBCH: …jo, to by mohl, to je dobrej nápad!
RK: A mohli bysme se střídat, víš…střídačka…to bude nejlepší!

Už jsme vzpomínali, že jste u nás v tomto tisíciletí ještě nekoncertovali. Máte vůbec představu, jak vypadá takový dnešní fanoušek WV, který na koncert přijde?
PBCH: Jako ty … čistej člověk, nekonfliktní, znalej věci. Pošli nám pak, prosím, fotku!
RK: To je dobrej nápad!
(smějeme se)
PBCH: No ne, fakt, já si ho takhle nějak doopravdy představuju.
RK: Samozřejmě asi nebudou chybět ani nějaké ty třicetileté maminky, co na nás před lety vyrůstaly. To by bylo fajn!

Prozradíte, zda máte nějaké rituály, které se musí uskutečnit před každým koncertem?
RK: Já mám nějaké, o kterých neví ani PBCH, takže ty fakt nemůžu prozradit do novin…(smích) Jinak jsem držel takovou relaxační půlhodinku, kdy jsem se zavíral do samostatné šatny – ale mám takové tušení, že to teď v Sazce nezvládnu. I když je fakt krásné v té meditaci odcestovat do úplně jiného světa a pak se rovnou ocitnout na pódiu před fanoušky.
PBCH: No, já jsem vzhledem k tomu, že se z té šatny vždycky ozývaly strašné výkřiky, tuhle metodu radši nikdy nepraktikoval…
RK: Tam bylo vždycky naprostý ticho! (oba se smějí)

Je v téhle souvislosti něco, co vám nesmí před koncertem chybět v šatně? Máte nějaké speciální požadavky?
RK: Čím dál tím míň.
PBCH: Já vyžaduju luční květy!
RK: Spíš dřív se nám stávalo, že si o nás pořadatelé mysleli, že jsme divní a chováme se jako francouzské modelky, když třeba chceme konkrétní zahraniční značku balené minerální vody a nespokojíme se s tuzemskou produkcí. Neuvědomovali si totiž třeba skutečnost, že tu zahraniční láhev otevřu jednou rukou během půl sekundy, při hraní na kytaru, napiju se aniž bych se polil a stejně rychle ji i uzavřu. Ale to jsou takové detaily. Hlavně aby vzduch obsahoval kyslík, to je důležité pro lidi na pódiu i pro lidi pod ním!

Bylo – nebylo, bude – nebude
Jestli mě paměť nešálí, setkali jste se poprvé hudebně v rámci kapely Prášek, později přejmenované na Pop-El-Club. Následně jste prošli – ať už společně nebo jednotlivě – několik dalších těles. Souběžně vždy ale fungovala pouze Lucie a WV. Proč jste vlastně tehdy chtěli mít dvě rozdílné kapely?
RK: Prášek se rozpadl nějak na jaře a my pak hned začali tvořit zbrusu novou skupinu Lucie, což se nám povedlo ještě v průběhu toho samého podzimu. Letos je tomu 22 let.
PBCH: On v tom nebyl přímo záměr mít dvě kapely. To tak prostě dopadlo. Měli jsme totiž s Robertem písničku Tak mi to teda nandey, která bortila hitparáda, v nichž v té době jinak vládnul Kreyson a Žentour, ale když jsme natáčeli s Lucií první desku, tak se na ni nedostala a nehrála se ani na koncertech. A nám to bylo strašně líto. Nehledě na to, že nám to přišlo trochu jako mrhání úspěšnými nápady…
RK: Wanastowi vjecy byly de facto studiový projekt. Na začátku jsme sice odehráli nějaké undergroundové koncerty a festivaly, ale k první desce ani nebylo pořádné promotour. A druhou jsme nahráli až v roce 1992, když se Lucie rozpadla. Teprve pak jsme tu kapelu rozjeli ve velkém, jako vlastní seberealizaci.

Proč jsem se ptal: před dvěma lety nastala situace, kdy jste paradoxně jedinými dvěma členy jak Lucie tak WV? Cítíte stále potřebu mít dvě kapely?
PBCH: Já to mám velmi jednoduchý – Petr hraje v Lucii a Břetislav u ‚Wanastowek’… Ale, popravdě, nevím, jak se s tím vypořádává Robert? (smích)
RK: Robert Maxmilián Nikodém hraje ve dvou skupinách… (smích) V téhle souvislosti bych chtěl říct jedno: jsem maximálně rozradostněn, že nás čeká takový velký mejdan v Sazka areně a pak spousta dalších menších mejdanů, u příležitosti našeho dvacátého výročí s ‚Wanastowkama‘! Protože přesně před dvěma lety, kdy to bylo dvacet let s Lucií a byl taky takovýhle krásný podzim, jsme se z ČTK dozvěděli, že jsme s PBCH v kapele už jenom dva a žádná oslava se nekonala… O to víc si to teď užíváme s ‚Wanasowkama‘!

Hrajete ještě někdy hru na vanastový věci, kdy před absolutně neznámého člověka postupně bez jediného slova vršíte ty nejbizarnější předměty, které máte zrovna při sobě a sledujete jeho reakce?
PBCH: Na to už dlouho nebyl čas! Nevím, jestli na to má Robert čas…
Robert: …ne…ne, ne…bohužel…
PBCH: …ale já poslední dobou fakt ne.
Robert: Já bych řekl, že jsme to naposledy použili v hospodě Na Peškově, když jsme neměli na útratu a ještě nebyli známí v šoubyznyse.
PBCH: No, nějak jsme museli začínat…

 

Text: František Kovač