Rock For People 2005

ROCK FOR PEOPLE 2005
4. – 6. 7. 2005, Český Brod

Letošní, v pořadí již jedenáctý ročník českobrodského festivalu postihly jeho tradiční nepříjemnosti – déšť a časové prostoje. Co se však samotného diváckého komfortu týče, jednalo se letos o bezkonkurenčně nejlépe pořadatelsky zvládnutý RFP. Přehršle občerstvovacích možností, doprovodné sponzorské atrakce, dostatek hygienického zázemí, stanové městečko, hlídané parkoviště a v neposlední řadě i samotná nabídka hudebního programu jistě uspokojily všechny, kdo se nedali odradit zmíněnými negativy (na něž je ostatně pravidelný návštěvník akce již dávno zvyklý).

(Pozn.: Vzhledem k tomu, že všechny tři živé scény jely celé tři dny víceméně souběžně a autor článku navíc nemohl na festivalu pobývat nonstop, referuje tato reportáž pouze o vystoupeních, která zajímala jejího autora.)

Pondělí
Hned první kapela, kterou jsem na letošním RFP viděl, GAIA MESIAH, mě zklamala. Někdejší energický přetlak, kterým byla tato skupina na počátku své nedlouhé kariéry pověstná, se kamsi vytratil. Jednotlivé skladby se staly více písničkovými, z pódiové prezentace téměř zcela vyšuměla zloba a naštvanost, která je nyní přítomna již jen (historicky?) v textech. Ze souboru, kterému jsme loni, vzhledem k jeho tehdejší odzbrojující bezprostřednosti ruku v ruce s nepopiratelným instrumentálním umem, předpovídali velkolepé možnosti, se pozvolna stává středněproudá komerční záležitost bez oné pověstné jiskry. Škoda, tohle totiž nebylo náhodné zakolísání formy. To VLADIMÍR MIŠÍK & ETC…, KRAUSBERRY i MEKY ŽBIRKA naopak na písničkovost sázejí a žádnou ‚nasranost‘ ve svém projevu neprezentují. Stavějí totiž na úplně jiných lidských i muzikantských hodnotách. A přece je jejich set vždy neskutečně jiskrný, energii a radost dodávající (ať hrají na velkém open air pódiu či v zakouřeném klubu) a na hony vzdálen plytkosti, s níž právě Gaia Mesiah tolik bojovala. Ostatně, obdobně jako INEKAFE. Frontman slovenských neopunks Vratko totiž odložil kytaru, najal nového kytaristu a sám se nyní věnuje pouze zpěvu a úloze frontmana. Vypadá a zní to dost blbě, Rohoň prostě není typem sólového zpěváka (o nadání ani nemluvě). Nepříjemné šlápnutí mimo mísu. Což se rozhodně nedá říct o aktuální formě VYPSANÉ FIXY.

Partička vysmátých mladíků ze San Piega má totiž naprosto jasno. Na nic si nehraje, pozérství je jí cizí, do hraní dává všechno – a přece od ní posluchači dostávají přesně to, co chtějí. Geniální rovnováha. A zábava zároveň! Novinky z letošního alba zapadly do setlistu opravdu lehce. V nastalé punkrockové atmosféře pak zdárně pokračovali HORKÝŽE SLÍŽE se svými vykutálenými (nejen) textovými úchylárnami. Byla to pěkná jízda, ty brďo. Naopak ANETA LANGEROVÁ mi svým vystoupením pouze potvrdila mé rozpačité dojmy nabyté před měsícem na festivalu Mezi ploty. Jakmile se zcela vyrovná se svým uměle nabytým statutem-přívažkem SuperStar, tj. jakmile vydá první skutečně vlastní album, stane se z ní jistě příjemná nadprůměrná zpěvačka. Momentálně ještě bojuje sama se sebou a s nepříliš kvalitním repertoárem. Zatímco CHINASKI působili poloakusticky nečekaně upjatě a uondaně, francouzská raggae-dechovka BABYLON CIRCUS vnesla mezi vedrem zmožené návštěvníky trochu vlahého přímořského vánku. Netradiční hudební slepenec se skutečně dobře poslouchal i sledoval.

Pravé očistné tornádo však rozpoutali až následní skačkaři PERSIANA JONES z Itálie. Na našem území již celkem zavedená parta se do svých nástrojů opřela s takovou vervou, že v mžiku tancovali i ti, co ještě před chvilkou tvrdili, že jsou úplně grogy a půjdou spát! Viděno zpětně, jednalo se z mého pohledu o nejvydařenější vystoupení zahraniční akvizice festivalu. Irská popkytarovka JJ 72 neměla v přímém souboji s nimi pražádnou šanci. Působili totiž dojmem pubescentních fanoušků Manic Street Preachers, zcela bez vlastního hudebního názoru i většího instrumentálního umu. Navazující, čím dál tím více i doma populární SUNSHINE nedopadli o moc lépe. Zatímco jižanů byla menší Staropramen Stage doslova plná, našinci se na větším Filter Stage vlastně ztráceli sami sobě. A nepřidal jim ani dost nečitelný zvuk.

Úterý
Zatímco byl první festivalový den zalitý sluncem, ten druhý zkrápěl vydatný déšť. Začal okolo čtvrté hodiny ranní a ustal až těsně před půlnocí. Dovedete si jistě představit, že ještě než byl dopoledne do areálu vpuštěn první návštěvník, proměnily se někdejší zelené louky v mokřiny a později, právě díky pohybu diváků, v bahnitou oranici.

Počasí tedy znamenalo stejné zklamání jako absence avizovaných amerických bombarďáků SICK OF IT ALL. Kapela totiž koncem června zrušila celou středo- a východoevropskou část turné kvůli rodinným a zdravotním problémům jednoho svého (takticky nejmenovaného) člena… Zatímco ANNA K & BAND  a KRYŠTOF na největším pódiu s přehledem předváděli, co že to znamená ten inteligentní pop rock v tuzemských poměrech a provedení, na ´dvojce´ rovněž s lehkostí sobě vlastní rozpustile punkrockově dováděli (po iksté) obnovení PLEXIS a TŘI SESTRY slavící letos své dvacetiny. Zatímco první dvě jmenované kapely lze s klidem (vzhledem k jejich posledním počinům) označit za moderní seskupení, druhá dvojice – i vzhledem ke svým požehnaným rokům – sází především na léty prověřené hitovky. A dobře tomu tak v obou (resp. všech čtyřech) případech.

V přímém kontrastu s koncerty dua českých punkových legend pak ovšem byl set jejich neméně kultovních německých souputníků DIE TOTEN HOSEN. Vyčpělost předváděného nemastného-neslaného materiálu doslova bila do očí. No a říkat tomuhle dneska ‚punk‘ může snad jedině ten, kdo Bon Jovi považuje za ‚metal‘. Velké zklamání, nic víc. Ještěže máme dost vlastních kvalitních kapel, které dokážou zahřát na duši a přitom skvěle pobavit. Zářným příkladem jsou WOHNOUT a DIVOKEJ BILL, kteří v těsném sledu a se vší parádu předvedli, proč jsou momentálně na absolutní špičce naší rockové scény. Stále čerstvě mladické, emocemi nešetřící, instrumentálně vyrovnané, fanoušky nadšeně přijaté. Tak by se daly charakterizovat oba koncerty. Po téměř třičtvrtěhodinové přestavbě pódia následoval papírový vrchol celé akce – GARBAGE. Po všech stránkách profesionální vystoupení zpěvačky Shirley Manson a jejích tří spoluhrajících producentů mě ale, popravdě, moc nedostalo. A to přesto, že zazněly snad všechny největší hity téhle čtveřice. Jistý profesionální chlad doprovodné kapely ruku v ruce s naživo zahraným materiálem, který ze své podstaty nechce být kontroverzní, ale spíše líbivý, byly těmi největšími minusy. Ale špatné to rozhodně nebylo.

Středa
Nejpozitivnější na posledním festivalovém dnu bylo jednak to, že nepršelo, a druhak, že se úterním deštěm nenechalo odradit moc návštěvníků a valná většina jich na místě zůstala až do konce. I když je jasné, že by asi situace vypadala jinak, kdyby se ráno probudili do dalšího deštivého dne…

Strejda Tomáš se svým KRUCIPÜSKEM rozpoutal asi největší peklo letošního RFP. Živelným, energií na všechny (nejen světové) strany sršícím slepencem novinek a zavedených pecek nasadili kvalitativní laťku sakra vysoko. Tak vysoko, že následným K25A nezbylo než ji zahanbeně podlézt. Materiál z jejich novinky totiž působí naživo, vedle letitých kompozic, vyloženě vyčpěle. A jelikož ani staré fláky zrovna nezabíraly tak jako před lety, měli jsme tu čest pouze s brutálním mumrajem bez znatelné hlavy a paty. Ale podobně na tom se svou novou tvorbou jsou i někdejší souputníci Kurtizán z 25. Avenue JOLLY JOKER & PBU. Přemíra elektroniky dusí skladatelskou invenci, kterou byla tahle parta pověstná. Zatímco u ‚Kurtizán‘ lze na základě zhlédnutého konstatovat jen, že tenhle comeback si svou opodstatněnost bude muset ještě zatraceně tvrdě vybojovat, u ‚Žolíků‘ by naopak nějaká ta pauzička či odstup zřejmě nebyly na škodu. Nepotěšili ani poslední vítězové soutěže Rock Made In Gambrinus SATISFUCKTION. Od roku 2002, kdy v tehdejším posledním ročníku zmíněné vyhledávací soutěže zvítězili, se totiž na jejich hudebním projevu nezměnilo vůbec nic. A nezlobte se na mě, u kapely, která je pasována na objev sezony, se přeci v průběhu let předpokládá určitý posun dál, modernizace nebo tak něco. Instrumentální a především vokální kvalita zůstala nesnížena, invence ovšem absolutně zamrzla. Taky škoda!

MŇÁGA A ŽĎORP mou depresi ještě více prohloubili. Podle výkonu, který předvedli, jsem je totiž musel zařadit mezi ‚zbytečné kapely‘. Jedna písnička jako druhá, úplně jedno, jak stará ta která je, všechno zahráno v jediné rovině. I převzatku od Nohavici dokázali spolehlivě zahubit tím, jak ji neprodyšně obalili kýčovým balastem vlastního přednesu. V minulosti jsem se u téhle party dokázal pěkně pobavit, dnes mi ale její koncert přišel jako jedna velká křeč. Nevýrazný a unavený byl i KOLLERBAND. Mohl za to neprůrazný zvuk, v němž veškeré tušené hráčské finesy neznatelně zapadly. Frontman navíc působil chladně profesionálně, jako když si prostě z domova odskočíte na pár hodin do práce, na které vám celkem záleží. Alespoň že PRAŽSKÝ VÝBĚR nezklamal. Předvedl totiž přesně to, co od něj fanoušci očekávali. Instrumentální orgie, pódiovou show i známé hity. A obdobné to bylo i s LENINGRAD COWBOYS na vedlejší scéně. Oblečky, scénické vymoženosti, tanečnice, provařené kompozice. Stačilo na nabídku kvalitní zábavy kývnout a pěkně si to užít. No a kdo neměl dost, mohl se nechat dorazit brutálním nářezem pražských hácéčkárů FOURTH FACE, kteří momentálně v lehce pozměněné sestavě chystají křest nového alba.

Přestože téměř žádný z koncertů nezačal včas a celý jeden den lilo, stál Rock For People 2005 rozhodně za to!

 

Text: František Kovač