ARAKAIN, EMPIRE, DYMYTRY
13. 12. 2008, Praha, Retro Music Hall

Za aktuální situace, kdy je průnik mezi ortodoxní fanouškovskou obcí Arakainu a Aleše Brichty respektive AB Bandu sotva třetinový, zatímco vzájemná ‚mezigalaktická‘ tolerance koreluje s hranicí sta procent, je pochopitelně velká škoda, že se protagonisté a managementy obou těles nedokáží dohodnout na uspořádání společné, opravdu monstrózní metalové akce v předvánoční Praze a sebestředně drobí návštěvnický potenciál mezi dvě separátní akce komorních rozměrů. Vždyť do vinohradského Retra se třetí adventní sobotu dostavila zhruba stejná plus-mínus pětistovka fanoušků, jako za necelý týden poté na strašnickou Barču.

Na druhou stranu, jsou určité věci, přes které prostě vlak nejede – a osobní vztahy pánů Urbana a Kuba na straně jedné a Brichty na straně druhé jsou toho demonstrativním příkladem… Inu, buďme rádi, že se oba koncerty alespoň nekonaly ve stejný čas.

Junioři DYMYTRY, startující s úderem osmé večerní celou dnešní show, jsou – když se to vezme kolem a kolem – velmi nadějná kapela z rodu ‚mladí a nasraní‘. Jejich psy-core stříknutý nu a thrash metalem je totiž především brilantně instrumentálně zvládnutý, takže zaujme na první poslech. I souhra jednotlivých hudebníků je perfektní, což už se tak často – na rozdíl od individuální ‚namakanosti‘ jednotlivých sólistů – u takto mladých souborů nevidí. Stejně tak vokální výkon křiklouna Prothea vám neomylně uvízne ve sluchovodech. Horší už to ale bylo s celkovým zvukem: předskokanská daň byla v tomto ohledu odvedena vskutku řádně. Kamenem úrazu pak byla (a podle desky vlastně i obecně je) nevysoká umělecká invence a potence souboru. Pódiové masky jsou sice veskrze originálními kousky, při pohledu z větší dálky ovšem nelze nekonstatovat větší než malou podobnost se zámořskými Slipknot a jejich dalšími klony. Hudebně jakbysmet, nejde sice přímo o bezhlavé přejímání cizích vzorů, ale po třetí písničce je to prostě bezpohlavní (byť zatraceně a chutně nadupaný) stereotyp. Nejen že odhadnete jednotlivé inspirační zdroje a tedy i to, co se bude dít za pár vteřin, jistotu máte i v horizontu desítek minut. Pokud se kluci během pár let skladatelsky vypíšou a svébytně ukotví, pokud přestanou jako ústřední mantru své tvorby praktikovat podladěnost za každou cenu, máme se na co těšit! Za dobu, co je sleduji, už dokázali muzikantsky ujít zatraceně velký kus cesty. Zbývá neustrnout, což je ovšem někdy to ze všeho nejtěžší…

To EMPIRE už mají ve všem jasno. Absolutně a zcela. Ostatně ústřední trojice Radek Kurc (zpěv) – Dario Sapienza (kytara) – Michal Žďánský (baskytara) už jsou taky staří pardálové, kteří by své předchozí hudební zkušenosti mohli rozdávat plnými náručemi. Úderná a pekelně přesná rytmika, přímočaré refrény křížené se stadiónovými chorály, chytlavé avšak nevlezlé kytarové melodie. To jsou základní poznávací znamení téhle kapely, vyznávající zaoceánské glam/hard rockové desatero. Jejich situace je pochopitelně – v kontrastu s Dymytry – o to jednodušší, o co jsou právě glam/hard rockové kořeny, z nichž pánové rostou do krásy, drahnými léty života rozložité a stabilní. Ale každému, co jeho jest, aneb proti gustu žádný dišputát.

Šok se koná hned na úvod. S úvodním intrem totiž na scénu nenastupuje kapela, ale v mikropodprsenkách a minikalhotkách oděné tanečnice Sally a Šárka, civilním zaměstnáním přebornice ve stripshow. (Abych nelhal, na úvod mají děvčata na svých ladných mladých tělech navlečená trička s logem kapely, ta ovšem briskně a stylově odhazují, aby mohly patřičně vyniknout všechny jejich vnady.) Velká škoda, že se nepodařilo na krajích pódia nainstalovat zamýšlené piedestaly, aby z oněch sexuální energií nabitých orgií měli naživo něco i fanoušci v zadních řadách, kteří se takto museli spoléhat pouze na zprostředkovanou videoprojekci. Snad neprozradím příliš, když prásknu, že dámy zřejmě vyrazí s kapelou napřesrok na celé jarní turné. To Empire opět pojede spolu s Arakainem, aby (oba spolky) evangelizovaly svá nová, na jaře 2009 emitovaná alba. Ostatně na materiálu z chystané novinky, s prozatímním pracovním názvem Lobotomie (podle jedné z nových písní), celý dnešní set Empire stál. Skladeb z debutového Zrození draka se mnoho nehrálo; prý je už všichni znají, navíc pánové razí tradiční způsob práce, kdy se na alba nahrává pouze to, co lidi bere naživo. Pokud mohu podle jediného zážitku předběžně soudit, máme se opravdu na co těšit. Novinky jsou totiž povětšinou rychlejší, údernější, tvrdší, hustší … prostě větší ‚prasopal‘! Velká škoda, že napřesrok nebude s kapelou moci pokračovat zabijácký bubeník Zdeno Pradlovský, kterého bude plně vytěžovat jeho domovský Kreyson.

Na závěr ARAKAIN, hlavní hvězdy večera. Ať napíšu cokoliv, bude to vždy souzeno jako kontroverzní. Buď budu pro přátelství s Alešem Brichtou podezírán z neobjektivní kritičnosti, nebo naopak z nekritického hodnocení právě v rámci naznačených osobních vztahů k někdejšímu zpěvákovi téhle nepopiratelné legendy tuzemského metalu; tedy že budu pouze chválit, abych na sebe náhodou nevrhl stín podezření z negativní podjatosti. Můj názor na působení Arakainu po Alešově odchodu je každopádně všeobecně známý a jasný: Arakain bez Brichty mě nebaví. Nic víc, nic míň. Hudebně se totiž kapela posunula do vod, které mi nechutnají; byť jí instrumentálně ani pěvecky rozhodně není co vytknout. A stejně jako aktuální hudební rozpoložení pánů Urbana, Kuba, Macha, Doksanského a Toužimského mě příliš neoslovují ani jejich novodobá textová poselství. Je to prostě věc vkusu. Obdobně nelze téměř nic vytknout pódiové prezentaci kapely, natož jejímu ozvučení. Jediná má zásadní výtka tak směřuje k přetržení dobře nastartovaného tempa koncertu pohostinským vystoupením dámského smyčcového tria IN FLAGRANTI, které bylo možná efektní, z mého pohledu však hudebně plytké až samoúčelné. Jako přimíchávaný playback loňského symfonického orchestru v některých skladbách. Fanoušci byli ale každopádně nadšeni a odcházeli spokojeni. A to je to hlavní. Nezbývá než pogratulovat, pánové.

Text: František Kovač