Poprvé jste výrazněji prorazili v roce 2001, kdy jste se zúčastnili soutěže Rock Made In Gambrinus. Hladce jste postoupili ze základního kola, hráli na Noci Plné Hvězd v Třinci a nakonec i vyhráli divácké hlasování. Co to pro vás znamenalo, co vám to přineslo?
David: Především pár zajímavých kontaktů na kapely, se kterými jsme si později rádi zahráli – za všechny budu jmenovat třeba Pangeu. A taky pocit, že v muzice se soutěžit nedá. Trochu mě ale zklamal přístup organizátorů. Popravdě jsem očekával alespoň nějaký ohlas a nabídku na hraní od organizátorů RMIG při jiných příležitostech, když jsme se dostali takhle daleko.
Jakub: Na RMIG a hlavně potom v Třinci jsme si vyzkoušeli, že kromě klubů, které máme nejradši, dokážeme rozjet i velké publikum. To se nám pak patřičně hodilo, když jsme hráli třeba na Invexu a podobně.
Vojta: Ta ‚soutěž‘ byla totální nesmysl, jako všechny jí podobné. Když se totiž někdo holedbá, že vybere nejlepší kapelu a nakonec musí stejně přihlédnout k tomu, aby se dobře prodávala a nahrávací společnost na tom moc neprodělala, tak to asi není úplně košer.
Nutno souhlasit, že o vás pak zase tolik slyšet nebylo. Odešel dokonce kytarista Joe. Přibližte nějak historický úsek mezi RMIG a letošním vydáním prvního dema.
David: Popravdě odchod Joa mě strašně zdrtil, takže jsem několik měsíců musel být hospitalizován v Bohnicích. Nicméně jsem se z toho dostal, narodilo se mi dítě, do kapely přišel Mr. Static Dan a zvesela do toho! Na desce už je kompletně nový repertoár.
Jakub: Původně jsme chtěli, aby se Dan naučil naše staré věci, ale časem jsme zjistili, že je úplně jiný kytarista než Joe. Zatímco Joe je spíš silový typ a tahoun, Dan si užívá volný prostor a nad základem si často jen tak poletuje. A tak jsme si řekli, že bude lepší udělat celý nový repertoár. Co se určitě ale nezměnilo, a v čem si držíme pořád stejný ksicht, je skládání metodou ‚Pejsek a kočička pečou dort‘. Kombinujeme věci, které k sobě zdánlivě vůbec nejdou, různá tempa, různé styly. Takže se vlastně nic nemění.
Vydáváte první oficiální nahrávku. Co to pro vás po těch letech znamená?
David: No velkou slávu! A paradoxně pocit, že se musíme ještě hodně učit. Takže je to i docela hnací motor do budoucna.
Vojta: Vopruz, deprese, kopmlexy. Ve studiu najdeš takových chyb, to je na mašli. Ale jsem rád, že to máme.
Prý jste ji ani moc vydávat nechtěli, ale donutili vás k tomu fanoušci, kterým už nestačilo stahování nových MP3 z vašeho webu?
Jakub: Ono se vlastně moc nezměnilo, celé CD je ke stažení z našeho webu www.evilsparsley.cz. Placka je jen pro fetišisty, kteří potřebují mít doma originál, zajímá je naše datová stopa a vůbec nás chtějí finančně podpořit.
Vojta: Fanoušci si nechtěli nic stahovat, tak si kupujou za stovku CD, který nás vyšlo … no draho … ale co bychom pro ně neudělali, když už jsou ochotný nás poslouchat.
Jak jste se ve studiu cítili, jak nahrávání probíhalo?
David: Moje první nahrávací zkušenost. Byla to hrůza! Zpívat bez kapely, kterou vnímáš celým tělem se sluchátky na uších mi moc nejde… Koncerty jsou prostě nej!
Jakub: Na nahrávání jsme měli hodně málo času, protože jsme byli limitováni rozpočtem. Jako správná ‚nezávislá‘ kapela, jsme si to z devadesáti procent sponzorovali sami. Celkem nahrávka vznikla za čtyři dny a stejně dlouho se míchala. Teď samozřejmě už všichni víme, co bychom bývali nahrávali jiným způsobem, jak získat jiné, lepší zvuky, ale v tom stresu vytlačí hlava tak čtvrtinu nápadů, které má. Taky člověk až ve studiu, v plném záběru, teprve zjistí, že vlastně neumí moc hrát – tedy pokud má soudnost. Naštěstí zvukař Paša odvedl skvělou práci a většinu našich chyb umně zamaskoval.
Vojta: Já jsem v kapele takový studiový veterán, protože už jsem tam byl potřetí. Bubny jsem nahrál za jedno odpoledne s tím, že se budou ještě prostříhávat a špatný kousky se vezmou odjinud, ale nějak jsme se k tomu nedostali a drtivá většina toho zůstala tak, jak jsem to zahrál. Takže já jsem si to docela užíval. Jinak full respect to Paša!!!
Zpíváte v češtině, vaše texty mají dost osobitou poetiku. Přibližte ji… Co angličtina?
David: Angličtinou jsme začínali, je na zpěv mnohem jednodušší, ale jsme česká kapela, tak by texty asi měly být v češtině. No a poetika textů? Myslíš třeba Káju? Ať si každej z písniček přebere, co chce. Myslím, že tvrdá muzika nemusí obsahovat jenom texty o sebevraždách, beznaději atd. Navíc, proč by nářezová písnička nemohla být o pohodě u rybníka za Prahou, kde je fakt hezky? Nechci se moc vyjadřovat k politice nebo ke společenským nešvarům – Jungle je výjimka – o tom si každý soudný člověk v tomhle státě udělá obrázek sám.
Jakub: Texty jsou to poslední, co vůbec na našich písničkách vzniká. Témata často vyplynou z naší komunikace při skládání. Snažíme se ale texty moc neřešit – všechny emoce a to, co můžeme sdělit, už je v muzice. Navíc já se vždycky na koncertech strašně stydím, když mi nějaká kapela chce předat nějaké to ‚poselství‘. Nemám rád, když se kapely berou příliš vážně.
Vojta: Já se do textů moc necpu, jen Davidovi ukazuju, kde mu nesedí rytmus a on mi stejně vysvětlí, že to tak má bejt…
Jak vlastně vznikl název vaší kapely?
David: Ten jsem vymyslel já!
Jakub: Tak to je pěkná lež! Jednou jsme seděli u řeky a pozorovali oblohu. Z mraků na blankytném pozadí se najednou zformovala písmena E, V, I, L, S, P, A, R, S, L, E a Y. Asi nějaký znamení, řekli jsme si. No nevadí, je to celkem slušný název pro kapelu.
Vojta: Tak to je taky pěkná lež! Vzniklo to jako přesmyčka z názvu knihy Anastazie Hotra de Klazste Slepýší varle (samozřejmě bez háčků a čárek), která nikdy nebyla napsána.
Budoucnost?
David: Zářná! Díky tomuhle rozhovoru se na nás obrátí kluby z celých Čech a my budeme jezdit a hrát. Doufám že s AntiCage, Krusipüskem, Jolly Jokerem (smích).
Jakub: Ta se asi od současnosti moc měnit nebude. Pořád budeme dělat, co nás baví.
Vojta: 31. 8. hrajeme v pražském Kainu.
Evils Parsley 2004
David – zpěv
Dan – kytara
Jakub – baskytara
Vojta – bicí
Text: František Kovač
Comments are closed.