TROJBOJ OTCE ŠÉFREDAKTORA
14. srpna 2009, Rokycany, letiště
15. srpna 2009, Oleško, V jezírkách
16. srpna 2009, Vyškov, letiště
Tenhle víkend pro mě byl ve všech směrech opravdu náročný. A to ani nepočítám následující pondělní pražský koncert obnovených Faith No More, kterému se budeme s kolegou Janem Martinkem v blízké době věnovat v samostatné reportáži. Během tří dnů jsem totiž navštívil hned tři festivaly; každý v jiném koutě republiky, každý jinak dramaturgicky i organizačně pojatý a především každý zaměřený na jinou cílovou skupinu. A protože jsem se právě nacházel v samém středu své letošní letní dovolené, spojil jsem takříkajíc příjemné s užitečným, své šéfredaktorské a rodinné povinnosti vyřešil průnikem, a v pátek do Rokycan a v neděli do Vyškova cestoval s manželkou i dcerou.
ROKYCANY FEST, pátek
Vzhledem k zajímavému, co se hudebních stylů i proslulosti jednotlivých účinkujících týče, vkusně vyváženému programu, jsem rád přijal osobní pozvání pořadatelů Rokycany festu a jel se na jeho teprve druhý ročník podívat.
Velmi příjemným zjištěním, které jsem na místě hned po pár minutách učinil, byl viditelný fakt, že organizátoři přesně vědí, kde je na letní festivalové mapě jejich místo, respektive jaký význam mohou svému podniku přikládat. Nehrají si zbytečně a křečovitě na konkurenci obřích akcí typu sousedního Basinfirefestu, ale sázejí a plně vytěžují svou pozici regionální první ligy. Čemuž odpovídá délka festivalu, uměřená velikost jeho areálu, cena vstupného i související služby. Jinými slovy: ideální poměr kvalita/cena. Profesionální zvuková a světelná aparatura i scéna, dostatek dobrého jídla a pití, bezproblémový hygienický servis, kemp i parkoviště v bezprostředním sousedství koncertního areálu. Co víc si, když k tomu připočítáte to hlavní, tedy zajímavý hudební program, přát? Snad jen nějakou tu mimohudební atrakci – byť zde ji částečně vyvažoval aviatický ruch na přilehlém letišti. Pro fanoušky v dojezdové vzdálenosti do cca padesáti kilometrů zcela ideální volba jak příjemně strávit půlku víkendu.
Z vystoupení, která jsem stihl v průběhu odpoledne a večera vidět a slyšet, mě nejvíce zaujala následující trojice kapel. Oproti mým očekáváním až nečekaně svěží a vskutku přesvědčivý TÖRR. Onen pesimistický předsudek vycházel z faktu, že jsem soubor naposledy, v relativně krátké době hned dvakrát za sebou, viděl před nějakým rokem a půl a moc dobrý dojem na mě tehdy neudělal, naopak mě spíš napadaly neveselé myšlenky na téma stagnace až úpadku této legendy tuzemského dirty black metalu. Dnes to ale byla úplně jiná káva – nabízí se říct, že zatraceně silná a po čertech černá. Čemuž jsem pochopitelně rád nejen proto, že šlo o vůbec první zažitý koncert mé dvou a půlleté dcery Natalie; příznačně se jednalo právě o vystoupení souboru, který jako první v řadě (respektive hlasitá reprodukce jeho hudby v mém pokoji) začal před drahnými lety vadit mým do té doby veskrze liberálním a rocku obecně nakloněným rodičům… Kladné body u mě dnes formace posbírala nejen vtipnou pódiovou show a přesvědčivou komunikací s fanoušky, ale především vybalancovaným playlistem, v němž kromě největších historických hitovek jako Kladivo na čarodějnice nebo Válka s nebem nechyběly ani připomínky posledních dvou studiových alb Made In Hell a Törritorium, a po všech stránkách kvalitní instrumentální souhrou.
Z obdobných příčin vyzdvihuji i takto naživo, navíc na velkém festivalovém pódiu, zprvu velkou neznámou, ve finále ovšem absolutně bez ztráty kytičky hodnocenou akustickou formaci LEGENDY (SE VRACÍ) aneb zpívající kytaristy Petra Šišku, Romana ‚Izzy‘ Izaiáše a Andonise Civopulose a zpívajícího rytmika – hráče na cajon (jinak bubeníka) Libora Pyška. Zdravá drzost, s níž pánové aranžují klasické rockové hity posledních čtyřiceti let pro potřeby svého specifického bandu, odzbrojující hráčská i pěvecká přesvědčivost jejich vystoupení a v neposlední řadě bezprostřednost interakce celého souboru s publikem si kromě potlesku zaslouží i vyřknutí slov ‚profesionálové každým coulem‘. Status Quo, Pink Floyd, Lenny Kravitz, ABBA, Tina Turner nebo Michael Jackson – nic z toho jim nečiní mentální, aranžérský ani interpretační problém!
Poslední položkou mého avizovaného rokycanského výběru je rozverný, energický, mnohohlavý, a přitom hudebně důkladný a přesný DOCTOR P. P., hrající nejen pro místní dobrovolné hasiče (Hasičskej bál), ale doslova k všeobecnému veselí a pohodě. Což potvrzoval v libovolný moment jejich setu vržený pohled do všemožně se pohupujícího a vlnícího publika, čítajícího minimálně dvě a půl generace rockových fanoušků. Prostě a jednoduše, žádná velká moudra, žádná přehnaná hráčská ekvilibristika, žádné markýrování nebo faleš aneb ideální záležitost na festivalový podvečer.
Z dalších jednoznačných taháků druhého ročníku Rokycany festu, které jsem ovšem neměl tu čest zhlédnout a poslechnout, vybírám pro dokreslení kvalit akce ARAKAIN, DOGU, MILOŠE ‚DODO‘ DOLEŽALA, BÁRU ZEMANOVOU, RYBIČKY 48, JAROSLAVA UHLÍŘE nebo live představení rockové opery Antigona.
Vidina zítřejšího více jak dvanáctihodinového moderátorského maratonu ve středočeském Olešku mi prostě nedovoluje se zdržet až do konce nočního programu, natož jakkoliv kalkulovat s tím sobotním. Každopádně ale odjíždím celkově příjemně překvapen a spokojen. A Natálku už na zpáteční cestě domů zajímá, kdy zase „pojedeme na kapely“. Ideální stav!
WOODSTOCK OLEŠKO, sobota
Na den přesně u příležitosti čtyřicátého výročí startu legendárního ‚otce‘ novodobých hudebních festivalů se v Olešku, vsi situované nějakých dvacet kilometrů od jihovýchodního cípu Prahy, konal již druhý ročník veskrze lokální rodinné akce, určené primárně pro obyvatele titulární obce a jejich přátele z nejbližšího okolí, pojmenované právě při nehynoucí památce bethelské (od města Bethel v americkém státě New York, kde se originální Woodstock 15. až 17. srpna 1969 konal) hudební události minulého století Woodstock Oleško. A právě tento svého druhu milý paradox v kombinaci s osobními vazbami na headlinery Empire mě přiměl k rozhodnutí přijmout nabídku celý festival moderovat. No a protože se skutečně jednalo o organizačně subtilní záležitost, vyfasoval jsem přímo na místě, hned po příjezdu, zároveň i roli stage managera.
Zázemí pro účinkující v podobě starého vojenského stanu a jediné mobilní toalety přímo za pódiem, občerstvení zajištěné primárně formou kuponů na pivo a ochranka, po které když člověk něco chtěl, musel ji nejprve najít, asi nejlépe charakterizují poměry, rozměry i ambice akce, za jejímž pořádáním stojí parta místních nadšenců. Na druhou stranu je ale nutno podotknout a řádně zdůraznit, že nikdo z návštěvníků netrpěl ani žízní, ani hladem, ani deficitem kvalitní hudební produkce. Právě naopak; velká řada ze zhruba sedmi stovek průběžně příchozích ochotně přispěla do kasičky s nápisem ‚dobrovolné vstupné‘. Čímž se vlastně celý pomyslný kruh uzavřel, neboť smysl festivalu samotného byl tímto veskrze materiálním gestem jasně potvrzen.
Velkou radost mi hned zkraje udělal můj osobní objev jménem KINGSIZE BOOGIEMAN, parta naprosto přesvědčivých, hudebně zkušených a instrumentálně vyzrálých muzikantů, servírující jednu strhující rhythm’n’bluesovou pecku za druhou. (Recenzi jejich čerstvého alba Budeme kácet si budete moci v Rockshocku již brzy přečíst.) Zavřít oči, určitě byste odpřísáhli, že na scéně stojí praví nefalšovaní černoši, černí jak pověstná otrokářova bota! Původně jsem se domníval, že pánové mají ten večer ještě nějaký jiný kšeft, a proto hrají už jako druzí v pořadí krátce po poledni, opak byl však pravdou. Což mě opravdu šokovalo. Stejně jako skromnost, s níž KB vystupovali v zákulisí a jež si bez dlouhých diskusí zaslouží velké uznání. Tak jako jejich bezchybný výkon na scéně, který vzal všem ostatním přítomným opravdovým muzikantům dech.
Z úplně jiného soudku pak byla show za odpadnuvší pražský Lenny Kravitz Revival na poslední chvíli zaskakující party DARIO SAPIENZA & HIS CORNUTOS, souboru okolo sicilského kytaristy a zpěváka, působícího mimo jiné i ve spřízněné kapele Empire. Pánové předvedli důvtipný hudební mišmaš, který jsem se přímo na místě rozhodl označit za ‚italskou heavymetalovou diskotéku‘ aneb v šílených kytarových aranžích se zmítající jižní disco-klasiku, proloženou vzpomínkami právě na Lennyho Kravitze nebo Twisted Sister. Škoda jen některých hráčských přehmatů, jdoucích evidentně na vrub šibeničnímu termínu příprav vystoupení. Holt sranda musí bejt! Do ‚seriózních‘ kolejí pak program vrátili folk/pub/rockoví A VŮBEC, vyzrálá kapela okolo kytaristy a zpěváka Mirka Jecha a zpěvačky Lenky Kleprlíkové, představující materiál ze své čerstvé studiovky Bar Marie i debutu Nás to baví z roku 2005.
EMPIRE, česko-italská parta, která má zatím na kontě dvě povedené desky Zrození draka a Lobotomie, dvě republiková turné po boku Arakainu za sebou a jedno s Merlinem Dana Horyny před sebou, pak vrchovatě naplnila svoji úlohu prvního headlinera dnešního večera. Přesná souhra čtveřice Dario Sapienza (kytara) – Michal Žďárský (baskytara) – Aleš Zimolka (bicí) – Petr Maliňák (klávesy) a přesvědčivý výkon zpěváka Radka Kurce, oboje podepřené bezchybnou prací dvorního zvukaře formace Ivoše Pavlíčka, byly hlavními stavebními kameny jejich úspěchu, podtrženého veskrze energickou pódiovou show, jíž nechyběla vřelá interakce s dobře naladěným publikem.
Druhá hvězda festivalu, VILÉM ČOK & BYPASS, mě svým výkonem naopak lehce zklamala. Samotný fakt, že Vilda momentálně zcela odložil baskytaru a už pouze zpívá, by nemusel být principiálně na škodu. Pokud by ovšem byla splněna podmínka, že se oběma činnostem bude někdo věnovat naplno a maximálně fundovaně. Jenže baskytarista si pouze ‚odehrál svoje‘, na což jsme u Viléma rozhodně nebyli zvyklí – ten vždy přidával ‚něco navíc‘; a Čok zase není zrovna bezchybným zpěvákem. Co lze bez větším morálních trablů akceptovat z titulu kumulované funkce u zpívajícího basáka, nejde u sólového pěvce přejít jen tak mávnutím ruky. Frontman je Vilibald sice bez diskuse perfektní, jeho práce s publikem je obdivuhodná, rozhodně se nestydí a na pódiu se pohybuje s maximální dávnou jistoty, pěvecky ovšem jeho výkon, natvrdo a jednoduše řečeno, místy dosti pokulhával a zařazoval se tak k dnešnímu průměru.
Thrashmetalová legenda DOKTOR TRICERATOPS měla sice tu čest celou akci uzavřít, žel dělo se tak již před značně vylidněným areálem. Většina diváků prostě přišla na Empire a Čoka, a pokud po jejich koncertech ještě byli schopni chodit, odebrali se s úderem půlnoci do postelí. A spalo se jim, myslím, dobře.
Stejně tak věřím, že se příští léto budou moci těšit z již třetího ročníku ‚svého‘ vlastního, obecního festivalu, který bude jistě přesně rozmyšlenými a odměřenými, nemegalomanskými a nekřečovitými krůčky směřovat k postupné dokonalosti, respektive k plnému ukojení všech jejich potřeb. Sám za sebe rovnou říkám, že zase klidně a rád přiložím svou ruku ke společnému dílu, společné zábavě, společné radosti, společnému relaxu … v rytmu rocku.
ROCK SHOCK OPEN AIR FESTIVAL VYŠKOV, neděle
Pokud mě v sobotu dopoledne, při cestě napříč celou Prahou a následném venkovském kodrcání se rozbitými okreskami a obcemi s omezením rychlosti na 30 kilometrů v hodině, napadalo, zda jsem náhodou v pátek odpoledne po dálnici do Rokycan nesvištěl kratší dobu, dnes jsem měl jasno – přesun do Vyškova byl tím bezkonkurenčně nejdelším a nejúmornějším z celého víkendu. Na vině byl jednak pochopitelně souběh Rock Shock Open Air Festivalu s brněnskou motocyklovou Velkou cenou, druhak obecně fakt, že jsem musel cestovat po šílené dé-jedničce. Proto jsme s rodinou neváhali a utrpení si v jeho samém prostředku kompenzovali brzkým, zato ovšem opravdovým obědem. Zřejmě i proto, že jsem u svíčkové se šesti řádně ulevil nervům, jsme nakonec na místo dorazili v pořádku. A naštěstí během chvíle na místě i zjistili, že ono cestovní martyrium mělo smysl.
Organizátoři festivalu, jemuž jsme – jak si pozorný čtenář jistě všiml – po úvodním nedorozumění a následném korektním obchodním jednání poskytli formou licence k užívání svou ochrannou známku ‚Rockshock‘, totiž nejen dodrželi veškerá smluvní ujednání, na nichž jsme se dohodli, ale – a to hlavně – uspořádali opravdu povedený, rozměry i záběrem extraligový festival, jehož letošní první ročník jasně potvrdil, že díra na středo- a jihomoravském kulturním trhu opravdu zela prázdnotou i že její ‚záplata‘ byla vhodně zkonstruována a implementována. Po všech stránkách profesionální zázemí pro kapely a hosty i opulentní servis pro běžné návštěvníky byly podtrženy perfektním zvukem, zajímavými bočními videoprojekcemi (snímanými a stříhanými skutečnými profesionály, nikoliv realizovanými pomocí obligátní statické webkamery) a v neposlední řadě i monstrózním, veskrze moderně designovaným hlavním pódiem.
Po pátečních a sobotních tahácích jako MONIKA NAČEVA + MICHAL PAVLÍČEK + DJ FIVE, CITRON, F. O. B., COCOTTE MINUTE, VISACÍ ZÁMEK, DARK GAMBALLE, DAVID KOLLER & BAND, SUPPORT LESBIENS, SUNSHINE nebo SIX DEGREES OF SEPARATION, vystupujících paralelně na dvojici scén, doplněných bohatým doprovodným hudebním i nehudebním programem, se v neděli představili mimo jiné IVAN MLÁDEK se svým doprovodným bandem, VLADIMÍR MIŠÍK A ETC… nebo LENKA DUSILOVÁ.
První jmenovaný vnesl se svými věrnými do areálu především ironický nadhled, poťouchlou zábavu a místy i skutečný humor. A pochopitelně i porci vzpomínek na dětství či dospívání většiny přítomných. Hudba se snoubila se scénickou show, průvodní slovo dostávalo skoro stejný prostor jako písňové texty. Závěrečný potlesk byl jistě zasloužený.
To legendární, dnes již značně prošedivělý a se zhoršujícím se zdravím neustále a statečně bojující letenský srdcerváč následně naopak vyškolil všechny přítomné v bigbítové klasice, rocku, rollu i blues. Jak se tak říká: pánové klobouk, dámy kalhotky – dolů! Pro mě osobně jeden z koncertů roku! Skvěle sehraná, s maximální lehkostí performující kapela, repertoár mixující letité šlágry s čerstvými (dlužno podotknout, že obdobně perfektními) kompozicemi, absolutně nenucený stálý host Jan Hrubý … a pochopitelně Vladimír Mišík.
S postupujícím věkem čím dál tím více éterická zpěvačka, skladatelka a v neposlední řadě i kytaristka pak předvedla, že spousta nerockového arzenálu jí není cizí a že to v jejím konkrétním případě vůbec není na škodu, respektive že i intenzivní hledačská cesta může být svým způsobem opravdovým cílem.
Jak z výše zmíněného výběru vyplývá, ve Vyškově si vybral a přišel na své opravdu každý.
Každý z trojice festivalů, které jsem v průběhu letošního třiatřicátého víkendu navštívil, byl obsahově, rozměrově, koncepčně i realizačně diametrálně odlišný. Každý z nich však měl své neoddiskutovatelné kouzlo. A každý taky potvrdil opodstatněnost své existence na zahuštěné letně-festivalové mapě České republiky. Příští rok pojedu do Rokycan, Oleška i Vyškova velmi rád znovu.
Text: František Kovač