INEKAFE vydává nové řadové album a opět je všechno trochu jinak. Jak je ostatně u téhle slovenské party zvykem. Co a proč se nejlépe dozvíte z úst nejpovolanějších, přirostlých na obličeji zpěváka a kytaristy VRATKA ROHONĚ.

Když budu upřímný, tak vaše dvě poslední alba zhodnotím jako ‚čím dál, tím hůř‘. Jak jste dospěli k tomu, že se stylově vracíte ke své původní tvorbě?
Hmmm… (usmívá se). Vezmu to ze široka. Poslední desku jsme nahráli v roce 2001, Príbeh. Pak jsme si dali pauzu a loni jako bokovku mezi koncerty vydali bez jakékoliv reklamy na jednom disku pro naše nejvěrnější fanoušky dema Situácia a Kachny z devadesátého šestého a sedmého. Nejzásadnější pro nás ale v posledních dvou letech byly ty koncerty. A to především koncerty v Čechách. Protože i když jsme na Slovensku byly jedny z největších hvězd, tady po nás neštěkl pes. Když  jsme totiž před třemi lety chtěli u příležitosti české edice alba Je tu niekto? udělat v Akropoli křest, prodalo se sedm lístků. Takže jsme to odpískali a Česko se pro nás stalo doslova brutální výzvou. Začali jsme za hubičku objíždět vesnice, tak jako jsme to kdysi dělali doma, hrát na všemožných festivalech, postupně se propracovávat nahoru. Hodně nám samozřejmě pomohlo loňské předskakování Kabátu, kdy jsme se během dvou týdnů dostali do povědomí nějakých sedmdesáti tisíc lidí. Když o tom takhle mluvím, nemůžu nevzpomenout modelovou situaci z té doby – když jsme přejížděli hranice, chtěli po nás slovenští celníci podpisy a Češi, když nás kreatury potetované a obarvené viděli, nás nechali vyložit auto, které celé prosmejčili. A to byl právě ten zlom, nemyslím konkrétně tahle legrační historka, ale situace ve které jsme tu byli. Museli jsme začít od píky a skvěle si tak odpočinuli od ‚kafemanie‘, která zuřila na Slovensku. A tehdy jsme si vlastně začali uvědomovat, do jaké role jsme se dostali, jak s námi ta popularita mává a dělá s námi věci, které rozhodně nechceme, aby se s námi děly. Přirovnal bych to k tomu, že když jsi sám a musíš se starat sám o sebe, máš to těžší a tak jsi sám na sebe i okolí tvrdší. Když se ale o tebe stará pěkná frajerka, se kterou se chodíš chlubit mezi lidi, hned zpohodlníš a už nestojíš za to, za co jsi stával. Takže, abych ukončil svůj zdlouhavý prolog, souhlasím s tebou, že Je tu niekto? a Príbeh vybočují z řady našich alb, na kterou jsme novinkou Bez udania dóvodu chtěli navázat přesně v místě, kde jsme se začali odchylovat.

Jak se tahle vaše chuť ve studiu projevila konkrétně?
Rozhodně jsme nechtěli kopírovat minulost. To v žádném případě! Chtěli jsme ale udělat jinou desku, než byly ty poslední dvě. A řekli jsme si, že Inekafe je kapela, která se má k čemu vracet, z čeho těžit. Fakt jsme chtěli nahrát přesně takovou desku, jakou Bez udania dóvodu je a jsme moc rádi, že se nám to povedlo. Na desce jsou jak moderní pohodové písničky, tak nářezy, které jsme neměli ani na Kachnách nebo Situácii. Změnou bylo hlavně to, že jsme se s natáčením nijak extra nemazali. Prostě jsme přišli, z fleku to napálili a radši na nahrávce nechali nějaké ty chybky, než abychom se v ní do nekonečna rýpali a ubili tak potřebnou živelnost. Na předchozích dvou albech jsme třeba strašně řešili zvuk kytar. Teď jsme jednoduše otočili knoflíky co nejvíc doprava a pokud z aparátu lezlo něco rozumného, dál jsme to neřešili. Navíc místo osmi kytar jsou na desce jenom dvě. Šli jsme přirozenou cestou.

Takže návrat k přírodě. Osobně si myslím, že se vydařil. Ještě se ale na chvilku vrátím k tomu boomu popularity, který jsme zažili doma. Nemyslíš, že je škoda, že jste ho nedokázali využít a do těch davů, které na koncerty začali chodit, nenatlačili muziku přesně takovou, jakou jste chtěli vy? A ne oni…
Máš pravdu. Přesně tohle jsme nezvládli, i když jsme na koncertech hráli o poznání rychleji a tvrději, než na deskách. Byli jsme klasická garážová kapela a fakt říkám pravdu, že jsme ani jednu z našich desek nedělali účelově. Prostě jsme to tak v ten moment cítili. Teď ale vidím, že jsme byli ovlivnění a nešlo to přímo z nás. Ale o tom už jsme mluvil. A již plně souhlasím s vyjádřením Metalliky, které jsem před lety, když jsem ještě neměl vlastní kapelu, nechápal a sice, že muziku nedělají pro lidi, ale pro sebe. Protože kvůli tomu jí – stejně tak my – začali dělat. Sobě pro zábavu. A to je důležité mít vždycky na paměti. Jak na tohle rezignuješ, jde všechno do prdele!

Vracíte se i textově. Přestáváte řešit partnerské vztahy a opět se soustředíte na svět kolem vás.
Ano. Za ty roky se to ve mně všechno shromažďovalo a potřebovalo to zase ven. Přiznám, že jsem tahle témata zanedbával a byla to škoda. Na druhou stranu jsme nikdy na desce neměli tak ostře konkrétní texty, které jsou třeba reakcí na rozmach světového terorismu. Ale to je skutečně záležitost posledních let, předtím se tohle svinstvo tak intenzivně nedělo…V základu jsme apolitická kapela, ale když už je ti skoro třicet, nemůžeš si nevšímat.

Věčným prokletím vaší kapely jsou čeští vydavatelé. Jak je to s dostupností vašeho back katalogu poté, co jste přešli pod Warner Music?
Jednoduše jsme narazili, když jsme si mysleli, že stále žijeme v Československu, ale to už jsme taky probírali…První desku Vitaj! jsem doma vydal sám, tady jí v licenci prodával Popron. Nebyla to žádná velká sláva, prodalo se pár kousků. Taky na ni nebyla žádná reklama, tak co bychom chtěli. Když pak za mnou přišel Universal, který chtěl vydat Čumila, dost jsem si oddychnul. Jednak finančně, protože jsem na vydání debutu pěkně vykrvácel a peníze, které jsem do toho vrazil, se mi vracely velmi pozvolna až do doby, než jsme se stali ‚slavnými‘ a díky novějším deskám byl zájem i o staré nahrávky. Druhak proto, že jsem se mohl soustředit jen na muziku. A protože jsem muzikant a ne obchodník, bylo to pro mě taky dost důležité. Kvůli neshodám jsme ale po desce Je tu nikto?, druhé u Universalu, odešli. Tady se jich obou dohromady prodalo kolem dvou tisíc. Doma jsme zakotvili u Forzy, kde jsem doteď, v Čechách nás distribuoval Panter. A musím říct, že byl první, kdo to dělal dobře. V současné době jsme se, díky takovým speciálním recipročním vztahům Forzy a českých Warnerů, ocitli pro Českou republiku v distru Warner Music. Jinak první deska je dnes již vyprodaná a zatím nepřemýšlím o tom, že bych sám dělal nějakou reedici, druhá a třetí je tu snad stále dosažitelná přes Universal, Príbeh a Situácia & Kachny u Panteru, no a Bez udania dóvodu přes Warnery. Uvidíme, snad už všechno konečně začne fungovat, jak má!

Kosmeticky jste si upravili jméno, zásadní změnu prodělal váš web. Na něm je dokonce poprvé v historii uvedeno tvoje celé jméno.
Tak každý se nějak jmenuje…Web jsme do stávající flashové podoby, kopírující dosovskou příkazovou řádku, předělali proto, že jsme po tom všem chtěli, aby se na něj dostali jen ti fanoušci, kterým kapela stojí za to trochu popřemýšlet, případně se někoho nebo někde zeptat, jak to vlastně funguje. O takové lidi stojíme, ne o ty, kteří když nevědí, jak dál, tak web zavřou. Ty kapela evidentně moc nezajímá, jejich zájem je jen povrchní … a když je nedokážeme bavit, jak si oni představují, hází nás přes palubu. V tom je ten vtip, web teď vlastně funguje jako takový filtr. A změna jména? Trochu jsme ho upravili, vypustili azbuku. Jistě bude spousta lidí spekulovat o důvodech jako odlišení se od předcházející tvorby a podobně, ale to, jak už jsem tu řekl, není pravda. Za všemi deskami si stojíme, protože vždy vyjadřovaly naše aktuální rozpoložení.

Na propagaci nového alba pojedete velké česko-slovenské turné. Jak jste ho plánovali?
V Čechách stejným systémem jako kdysi na Slovensku. Vzali jsme mapu a dělali kružnice 30 až 50 kilometrů, abychom hráli takříkajíc všude, protože je to potřeba. Jsou tu zaběhnuté kluby, takže není co řešit. Vždycky nám bude předskakovat nějaká v té dané lokalitě známá místní parta. Na Slovensku pojedeme několik nám osvědčených sálů, spíš větší koncerty, ale nic monstrózního.

Inekafe 2003
Vratko Rohoň – zpěv, kytara

Peter ‚Forus‘ Fóra – baskytara
Ján Rozbora – bicí

 

Text: František Kovač