MÖTLEY CRÜE, LOADED, BACKYARD BABIES
17. 6. 2009, Praha, O2 Arena
Další z druhdy prvoligových zaoceánských rockových kapel, kterou jsme kvůli zdejšímu zatuchlému komunistickému zřízení, živenému miliony pokryteckých kolaborantů v čele s bezpohlavní oficiální kulturní frontou neměli šanci vidět na vlastní oči na absolutním vrcholu jejích tvůrčích i fyzických sil, splatila v polovině letošního června svůj dlouho nastavovaný dluh vůči českým fanouškům, když vystoupila vůbec poprvé na našem území. Smečka se snad vůbec nejhorší pověstí v branži, tedy minimálně co se sexu a drog týče, která svými nástroji psala dějiny dirty rock’n’rollu a glam rocku především v průběhu osmé a deváté dekády minulého století, zahrála v zatraceně řídce zaplněné sterilní vysočanské O2 Areně, v doprovodu hned dvojice stylově i světonázorově spřízněných souborů, švédských Backyard Babies a amerických Loaded.
Špinavý mejdan, kterému jsme přiřkli kódové označení ‚na heavy metal do cukrárny‘, odstartoval o dobrých dvacet minut dříve, než avizovaly veškeré promo materiály, tedy hluboko před osmou hodinou večerní. Z úvodního setu BACKYARD BABIES, kteří hráli pro sotva pětistovku příchozích, jsem tak jako většina ostatních dochvilných stihl pouze posledních pár pecek včetně jejich asi největších dosavadních hitů Minus Celsius a Highlights. Zvuk každopádně nestál za nic, světla na muzikanty skoro nesvítila a velká scéna, na níž měla kapela striktně vyhrazenu pouze úzkou forbínu, byla doslova v přímém protikladu s prázdnotou zející halou, jejíž kapacitu nepomohlo opticky zmenšit ani pódium postavené v její polovině. (Dlužno dodat, že kapacita takto upraveného prostoru, odhadem šest tisíc míst, byla v průběhu celého večera zaplněna sotva ze třetiny!) Co naplat, že se Nicke, Dregen, Johan a Peder snažili, seč mohli, a očividně ze sebe vydali vše, co dokážou nabídnout? Za zlé jim to jistě nikdo mít nebude, právě naopak, žel, chyba nebyla v tomto případě na jejich straně. Kdo kapelu zastihl na sklonku loňského listopadu při jejím o poznání vydařenějším vystoupení v Rock Café, kam přijeli propagovat svou tehdy zbrusu novou eponymní nahrávku, nemusel tolik smutnit a dal mi jistě za pravdu, že tahle parta rozhodně není marná.
I následující LOADED, banda kolem někdejšího baskytaristy Guns N‘ Roses, dnes člena bez zpěváka stále ještě odpočívajících Velvet Revolver, Duffa McKagana, mě utvrdili v přesvědčení, že tohle měl být jednoznačně klubový koncert. Blonďatý frontman, který v této úderce vyměnil svou tradiční baskytaru za kytaru a zpěvový mikrofon, však bez ohledu na okolnosti nenechal nikoho z dorazivších fanoušků na pochybách, že mu v krvi stále proudí punk-rocková nespoutanost. Jeho průpovídky i kytarová hra měly šťávu, trhaný pohyb po scéně charisma a přidušený chraplák suverénní přesvědčivost. A zahanbit se nenechali ani jeho spoluhráči, především rytmická sekce Jeff Rouse (baskytara) – Geoff Reading (bicí), jejichž výkon dodával celému koncertu tu správnou formu; kytarista Mike Squires byl tak nějak fyzicky lehce upozaděn a zvukově velmi utopen. První polovinu setu tvořil výlučně materiál z dílny samotných Loaded – Dark Days a Seattle Head z první studiové nahrávky Dark Days (2001), Executioner’s Song z loňského EP Wasted Heart a dvojice novinek Flatline a Sleeze Factory, reprezentujících aktuální počin Sick. Ve druhé polovině koncertu, jak se blížil nástup hlavních hvězd večera, se zvuk začal jako mávnutím kouzelného proutku zlepšovat. Šlágry Sick (ze stejnojmenné novinky); cover kapely Misfits Attitude, který se po mnoha předchozích živých prezentacích objevil na posledním albu klasické sestavy GNR The Spagetti Incident?; Duffův osmnáct let starý počin ze druhého dílu GNR kolekce Use Your Illusion So Fine; hodně psychedelická předělávka The Stooges I Wanna Be Your Dog nebo závěrečné medley na téma ‚Pistole a Růže‘ Welcome To The Junge – Paradise City – It’s So Easy, při němž si McKagan vyměnil nástroj právě s baskytaristou Rousem, tak již mohly zaznít skoro opravdu naplno, skoro s plnou parádou. Pokud chcete slyšet nějaké přirovnání, bylo to jako jízda pořádně nadupanou károu, které ovšem nejde úplně vyhodit ruční brzda. Zatracená škoda!
Před oponou, za oponou, nikdo nesmí stát, nebo nebudu hrát – už jdu! MÖTLEY CRÜE načínají svůj set krátce po půl desáté. Po krátkém intru přichází za řadu exekuce černé opony a pak už první hit z alba Dr. Feelgood (1989) Kickstart My Heart popisující legendární předávkování baskytaristy Nikkiho Sixxe, během něhož byl prohlášen za klinicky mrtvého, načež mu život navrátila až dvojitá dávka adrenalinu, injekčně vpravená přímo do srdce. Inu, start jaksepatří, tedy až na ten zvuk, který se ani v následujícím průběhu koncertu nepodařilo zcela vyladit. Znovunalezený ztracený syn Vince Neil, kterého v mezičase let 1992 až 1997 nahradil u mikrofonu John Corabi, křepčí svými charakteristickými přískoky po celém pódiu a signifikantním ječákem burcuje necelé tři tisícovky šťastných fanoušků. Kytarista Mick Mars, celoživotně oslaben degenerativní chorobou kostí, je naopak rád, že může vůbec stát. Ostatně byly časy, kdy na tom byl ještě hůř než dnes. Na jeho instrumentálním výkonu byste však žádný handicap nepoznali. Klobouk dolů; aneb začínám chápat, proč ho Nikki permanentně označuje za největšího rockového hrdinu všech dob.
Wild Side, singl z alba Girls, Girls, Girls z roku 1987, na jehož připomenutí v průběhu večera ještě několikrát dojde, pěkně přikládá do roztopeného ohně. A že je pod ty Tommyho monstrózní kopáky a kotle potřeba pořádná přílož. Další tři roky proti proudu času se vracíme s připomínkou druhé studiovky MC Shout At The Devil. Někdejšímu, s emisí stejnojmenného alba souvisejícímu obvinění skupiny ze satanismu, se dnes nezbývá než smát. Minimálně tak potutelně, jak to právě činí její autor, baskytarista Nikki, při svém tradičním pohupování se z jedné nohy na druhou, ideálně okolo mikrofonového stojanu. První ochutnávkou z aktuálního alba Saints Of Los Angeles, v jehož duchu je vyvedena i scéna, po níž jsou poházena třímetrová písmena tvořící právě nápis Los Angeles, s jedním ústředním a dvojicí bočních projekčních pláten, je stejnojmenný singl Saints Of Los Angeles, na loňském albu doplněný charakteriskou ‚gang vocal‘. Po chaotickém kytarovém sólu páně Marse následuje nejstarší historická sonda jménem Live Wire, debutový singl kapely z roku 1982, pocházející z ještě o rok staršího alba Too Fast For Love, jejíž titulní skladba zní hned vzápětí, aby se v samém závěru prolnula s fragmentem On With The Show z totožného dlouhohrajícího nosiče.
S určitou dávkou zklamaní je třeba přiznat, že se žádná velká show nekoná. Ale divte se, před takto mizernou návštěvou. Prim tak hraje především vtipná, sexuálně a politicky zcela nekorektní videoprojekce, podpořená střídmou baterií světel. Na druhou stranu je ale třeba dodat, že muzikantské výkony legendární čtveřice snesou ta nejpřísnější měřítka v intencích jejich vlastních mantinelů. Do své druhé poloviny se show pomyslně láme při srdečném proslovu bubeníka Tommyho Lee, který nejen neváhal vstát od své monstrózní soupravy, aby z přední linie pozdravil své nejvěrnější tuzemské fanoušky, ale nebylo mu následně zatěžko ani seskočit do prostoru pod pódiem a podat si ruku s pár šťastlivci a vyměnit polibek s pár šťastlivkyněmi v první řadě. Návrat zbylé, v průběhu Tommyho exhibice v zákulisí odpočívající trojice se nese v hodně zahuštěném rytmu novinek Motherfucker Of The Year a White Trash Circus. Zklidnění naopak přináší jemná, pravou americkou country music stříknutá pecka z roku 1989 Don’t Go Away Mad (Just Go Away), k jejímuž zdárnému průběhu přispívá svou hrou na akustickou kytaru i frontman Vince, který šestistrunný nástroj neodkládá ani v následující šlapavé Same Ol’ Situation, taktéž připomínce alba Dr. Feelgood.
A pak už na řadu v rychlém sledu přicházejí hitovky Primal Scream s Nikkiho šťavnatým basovým úvodem; Looks That Kill, doprovázená úžasným zbrojařským promo-videem, plným spoře oděných krásek; Girls, Girls, Girsl, v jejímž úvodu celá hala přidá pod Vincovým vedením unisono plyn na virtuálních motocyklových řídítkách, a závěrečná stadionovka Dr. Feelgood. Jediný přídavek, na nějž méně než poloprázdná hala čekala tři minuty, nese název Home Sweet Home a přesně v jeho textových intencích vypadá i doprovodná projekce – historické záběry kapely z dob její největší slávy. Úvod obstarává Tommy na zakázkové bílé piano, jehož design odpovídá muzikantově tetováži, improvizovaně umístěné v přední části jeviště, střední část hraje klasická sestava na své tradiční nástroje a samotný závěr je opět v režii bubeníka, břinkajícího do černo-bílých klapek. Pak už jen úklona, déšť trsátek a paliček padající vstříc lačnému kotli, rapované rozloučení z řádně proříznutých úst páně Leeho a definitivní světlo.
Když jsem se dozvěděl, že k nám konečně přijedou Mötley Crüe, měl jsem radost. Jakmile jsem ovšem zjistil, že budou vystupovat v monstrózní O2 Areně, nevěřil jsem svým očím. Po předchozích návštěvách stylově i odhadovanou tuzemskou fanouškovskou základnou spřízněných ESP či Rose Tattoo v Retro Music Hall jsem čekal MC tamtéž či v podobném bezprostřednějším prostředí. Žel se tak nestalo a na atmosféře koncertu se tento fakt nemile podepsal. Po střechu našlapaný, vyprodaný klub by těmhle špinavcům seděl rozhodně o poznání lépe. Stejně jsem ale rád, že jsem je viděl!
Text: František Kovač
Comments are closed.