Tahle partička se interně nazývá „Jedou turné s Kabátem“. Celé to vzniklo tak, že vydavatelství EMI nechalo u příležitosti emise jejich debutu Prwotní strach vyrobit promo plakáty, které ovšem jako nejzásadnější informaci hlásají právě koncertní partnerství nové akvizice labelu s jeho multi-platinovými premianty. Logo DOLORES CLAN je pak vyvedeno tím nejmenším fontem. NOID (zpěv), DJW (kytara), LYBER H (bicí) a ANDREAS (baskytara) jsou jednoduše zatraceně veselé kopy a vůbec pořádní divočáci. V jejich věku, aby taky ne.
Noid si například svůj nick údajně vysloužil v raném mládí jako účastník mnoha bitek v Klánovicích, Uhříněvsi a okolí. Byl totiž podle legend často nucen odolávat policejnímu útlaku a proto se sebou radši nenosil občanský průkaz (anglicky ID card), aby bylo složitější ho identifikovat. Přezdívka noID (čti: „nouajdý“) mu zůstala i potom, co ho většina strážníků dokázala spolehlivě identifikovat. Je ovšem možné, že to celé bylo úplně jinak, protože je spolehlivě doloženo, že Noid ani jeho přátelé v té době neměli pražádné povědomí o anglické syntaxi a gramatice. Jinak se zpěvák a frontman vyznačuje především vyvinutou muskulaturou, kterou rád vystavuje na odiv a přivádí tak (nejen) opačné pohlaví k mdlobám. Umí dokonce i obstojně zpívat a jeho pohybové nadání také ční nad běžný průměr. Zásadní informací pro některé čtenáře jistě bude i skutečnost, že Noid je momentálně partnerem Lucie Bílé.
DJW, původem z malého jihočeského městečka, ke své přezdívce také pravděpodobně přišel v raném dětství, kdy jezdil na vyhlášené tábory do spřáteleného socialistického Polska. Tam pak měl podle očitých svědků po jedné ostřejší pitce vykřikovat notně se potáceje: „Dzeň jesť wostry!“ Už jeho výška ho předurčovala k tomu, aby vpadnul do velkého světa. To se mu posléze podařilo, až na menší problém s železničním nadjezdem mezi Sepekovem a Milevskem. Neustále si kupuje různé krabice pro lepší zvuk, které pak s úpěním a velikou ztrátou prodává dál.
O původu přezdívky dr. Lemkeho alias Andrease naštěstí není třeba dlouze spekulovat. Přiznal se totiž sám, že tohoto německého jména v kombinaci s obstojnou znalostí němčiny zneužíval v ne tolik raném dětství, aby se stal atraktivnějším pro osoby opačného pohlaví v jedné zapadlé středočeské vesnici. Ve skutečnosti ale toto fungovalo spíše na hamižné rodiče, kteří zuby nehty se bránící a protestující dívky vystrkovali z bytů s větou: „Jen pěkně mazej ven, vždyť je to Němec.“ Mimochodem Andreas si jméno Lemke vypůjčil od trenéra SV Werder Brémy. Přízvisko Dr. přibylo později a Dr. Lemke tak demonstruje hrdost na své rozhodnutí nedostudovat vysokou školu.
Lyber H pak přišel ke své přezdívce kombinací svého občanského jména a kultovního laku na vlasy. Jako jeden z největších parádníků v kapele si totiž velmi potrpí na dokonalou frizuru a proto si pod všechny ty svoje kloboučky a kšiltovky vlasy lakuje. Jinak se Lyber vyznačuje velikou přemýšlivostí, která mu v principu brání přijít někam včas. Existuje totiž řada cest, kudy jít, kam se vydat, a tak… Tento svůj handicap ale dohání rychlou jízdou v autě. Vyplavený adrenalin potom vstřebává vsedě na rybách. Není však známo, že by někdy něco chytil, neboť při lovu neustále bubnuje do boků pramice, a tím si ryby plaší.
Jedou turné s Kabátem
S DJWem (civilním jménem David) mám sraz v neděli 13. června v 11:15 před hloubětínskou Havanou. Hloubětín je městská část Prahy 9, Havana pak ve zdejších končinách velmi dobře známá firma. Za socialismu se tímto názvem honosilo místní obchodní a servisní centrum, dnes pod stejným jménem přes ulici provozuje jakýsi kapitalista restauraci. Soukám se do auta plně naloženého kytarovým aparátem, v němž se již na přední sedačce snaží zmobilizovat veškeré své síly a smysly baskytarista Andreas. Míříme do Uhříněvsi, kde má kapela svou základnu v domě rodičů zpěváka Noida. Tam se seznamuji se zbytkem kapely, dvojicí domácích psů a pomáhám stěhovat aparát z improvizované zkušebny v patře řadového domku přímo na ulici.
Začíná pršet. „To je normální“, uklidňuje mě Dejf, „nepršelo zatím jenom na jednom kšeftu téhle šňůry. A dokonce lilo i když jsme v jejím průběhu jeli na vlastní koncert. Asi se necháme zaplatit Agrární komorou a budeme jezdit po vesnicích, kde budou mít problémy s dlouhodobým suchem.“ Naštěstí dodávky agentury Lev Production, která Dolores Clan zastupuje, přijíždí vzápětí. Ještě než se vymotáme z Prahy ven, začíná (nečekaně) prosvítat Slunce. Dnes poprvé. Stavíme u první benzinové pumpy za městem. Máme smůlu, k jídlu tu mají jen pivo. Inu, což… „Je neděle“, oznamuje nám suše obsluha od kasy. Jako bychom to sami nevěděli. S DJWem se zásobujeme plechovkami, Noid s Andreasem a Lájbrem Ejčem nemají hlad a tak si kupují jen nějaké reklamou provařené nealko a něco na zub. Cestu zkracují tradiční (nepublikovatelné) muzikantské cestovní rituály a zábavy, pauzy na cigáro i čůrání. A kam že to vlastně jedeme? Do Havlíčkova Brodu, kde se dnes večer koná poslední koncert šňůry Dole v dole 2004.
Na místo dorážíme na minutu přesně ve dvě odpoledne. Jakmile naše dodávka zastaví za pódiem, ihned stojí u zadních dveří zástup bedňáků, kteří v mžiku vynášejí veškerý aparát na pódium. „Řeknu ti, že naše samostatné koncerty během turné byly fakt krize, když jsme si museli všechno tahat a nastavovat sami“, glosuje kytarista-čahoun pobaveně situaci, kterak mladí kluci přičichnou hvězdnému servisu a manýrám. Samozřejmě to nemyslí vážně, ale na druhou stranu: kdo by o sebe nechtěl mít takhle postaráno?! Mezitím co se ke zvukové zkoušce připravuje druhá předkapela Krucipüsk, obhlížím terén. Fotbalový stadion Slovanu Havlíčkův Brod se nachází ve velmi zajímavé destinaci – na jedné straně městský hřbitov, na straně druhé parčík, v němž se usídlil nefalšovaný cirkus s pruhovaným šapitó a zvěřincem. Však taky krátce před třetí hodinou dorazil do produkce nefalšovaný cirkusák, aby požádal o přerušení zvukovky kvůli jejich představeni: prý se jim plaší zvířata. Krucipüsk má naštěstí již odzkoušeno, takže není problém posunout zvučení druhé předkapely o hodinu. Alespoň máme dost času na následující rozhovor, ke kterému se usazujeme na dřevěné lavičce zdejší tribuny.
Není se čeho bát
Na úvod byste asi měli rozptýlit všemožné dohady o tom, že jste producentem uměle sestavená kapela, která se veze na aktuální nu-metalové vlně.
Noid: Počkej, nemůžeme přece hned na začátek lhát!
DJW: Je to od tebe sice podpásovka, takhle to provařit zrovna do hudebního časopisu, ale co můžeme dělat, už je to venku
Andreas: Já jsem dřív hrál v Cocotte Minute, ale kvůli ksichtu mě zlanařili do tohohle projektu. A taky kvůli mojí výšce, stejně jako Dejva. Ten předtím hrál basket. Vzhledem k tomu, jaký je Noid jako frontman prcek, chtěli mít alespoň oba sidemany velké.
Noid: Já to doháním svalama a Lyber H je s náma zase proto, abychom měli šanci oslovit i starší generaci.
(V ten okamžik už fabulaci nikdo ze zpovídaných psychicky nevydrží a všichni sborově vyprsknou smíchy.)
Noid: Hele, ten producent by asi nestál za moc, protože tahle kapela existuje a funguje už pět let. Původně jsme se jmenovali Dolores, pak časem přidali Clan a zároveň trochu přitlačili hudebně na pilu. Já předtím hrál na kytaru a zpíval v kapele HellPit a naším největším hitem bylo skladba Satan Is Your Lord. DJW vystřídal několik gymnaziálních kapel, Andreas přišel z Cocotte Minute, jak už říkal a Lyber H už má tolik zkušeností, že si je nepamatuje.
Letošek je ovšem skutečným zlomovým momentem vaší kariéry. Vydáváte debutovou desku, jedete turné s nejprodávanější tuzemskou rockovou kapelou, předskakovali jste svým idolům Limp Bizkit a vaše písničky jsou začleněny na soundtrack filmu Choking Hazard. Jak se to všechno seběhlo?
DJW: Všechno je to podloženo tvrdou prací. Snažíme se maximálně komunikovat nejen se svými fanoušky, ale i s lidmi u nichž tušíme, že nám prostě mohou pomoci, web pro nás není jen nutnost, kterou nese doba, máme propracovaný mailing list. Jednoduše se naše muzika dostala ke správným lidem v pravý čas. Sedím takhle jednou doma a zvoní telefon: „Hele, nechtěli byste předskakovat Limp Bizkit?“ Trémou jsem se klepal ještě pár chvil po tom, co jsem slezl z pódia. O probdělých nocích před koncertem ani nemluvě. Stejné to bylo s Kabátem: vydáváme desku u stejného labelu, tak někoho napadlo, že by nebylo špatné zkombinovat staré zavedené s novým nadějným, a bylo to. Kdo by takovou nabídku odmítl? Kdy si kapela našeho typu zahraje koncert před patnácti, dvaceti tisíci posluchačů. Účast na soundtracku Choking Hazard i naše vlastní deska spatřily světlo světa díky tomu, že se ke správným lidem dostalo naše promo CD a my si nekladli nesmyslné podmínky. Nic nám nespadlo samo do klína!
Noid: Jde o tu první ránu, která rozpoutá domino efekt. Kvůli jednomu si tě všimnou a osloví pro druhé. My ten start už máme naštěstí za sebou. Konec konců, už na to má kapela věk, pět let je myslím tak akorát.
Co pro vás bylo prioritou při domlouvání vydání debutu? Proč zrovna EMI?
DJW: Pokud jsi neznámá kapela, tak ti všude nabídnou téměř identické podmínky. Takže nám šlo o to, abychom si s těmi lidmi z firmy seděli, abychom měli jistotu, že to klapne i lidsky.
Noid: Navíc Monitor/EMI je podle mě asi ta nejsilnější firma na našem trhu. Funguje dlouho, má zkušenosti, zázemí, které si sama v průběhu let vytvořila, promakanou distribuci i propagaci. A hlavně vydává dobrý kapely: Kabát, Krucipüsk, Lucku Bílou…
Turné s Kabátem dnes končí. Co dál?
Andreas: Vrátíme se zpátky na zem a uvědomíme si, že servis jaký se nám dostával tady, jsme si mohli dovolit jen právě kvůli, že jedeme s Kabátem.
Noid: A nutno poznamenat, že je fakt super, že se tu nerozlišuje, zda jde o headlinera nebo předkapelu. Ke všem se přistupuje stejně, všichni mají obdobný servis. To je bomba!
DJW: Už se těšíme na festivaly, kde budeme vlastně pokračovat v hraní na velkých pódiích a zároveň už jsme lační hraní v klubech, kde máme úplně jiný kontakt s fanoušky, kteří přišli vyloženě na nás.
Přesně. V klubu ti lidi přišli na vás, kdežto tady nebo na festivalu nevíte, jak bude dav reagovat.
DJW: Čím větší pódium, tím větší zodpovědnost a stres. Jasně. Ale v klubu to taky většinou funguje tak, že ten náš fanoušek, co tam na náš koncert vyrazí, vezme sebou jednoho, dva kámoše, aby jim nás ukázal. Takže taky nemáme předem vyhráno. Ale těch nám nakloněných lidí je tam samozřejmě papírově víc. Na druhou stranu na velkém kšeftě máš zase šanci oslovit najednou mnohem větší množství lidí. Každé má něco, baví nás oboje.
Andreas: Na druhou stranu máme od našich fanoušků i takové reakce, že jdou na Dole v dole Tour kvůli nám, protože už jsme u nich dlouho nehráli. A když už tam je i ten Kabát, tak ho teda taky skouknou.
Noid: Jsme vlastně rádi za každé hraní, které se naskytne! Samozřejmě neradi jezdíme do finanční nejistoty, když třeba není jisté, zda budou peníze alespoň na benzín na zpáteční cestu, ale snažíme se dohodnout s každým.
Když už tedy oslovíte nějakou tu novou duši. Má šanci sehnat i nějaké vaše starší nahrávky než je aktuální debutové CD?
DJW: Oficiálně přes nás ne. Demáče jsou vyprodané a rozdané a rozhodně se nechystáme na nějakou doplňkovou výrobu. Na druhou stranu, internet je všemocná síť, kradení pomocí nejmodernějších technologií funguje dobře, takže myslím, že kdo hledá najde. Což ostatně platí i o Prwotním strachu…
Jak se díváte na problematiku „Kopírování zabíjí hudbu“. Vaše vydavatelství tuto kampaň hodně podporuje a své nosiče dokonce fyzicky zabezpečuje ochranou proti kopírování.
DJW: Jak už jsem říkal, moderní technologie jsou moderní technologie. Na druhou stranu si musí ale lidi uvědomit, že tím, že si desku koupí přispívají na budoucí existenci dané kapely. Když se desek prodá málo, žádná další už taky nemusí být. A to i když se bude jednat o jakkoliv kvalitní hudbu.
Noid: Ovšem pro nás, jako kapelu teprve startující ve velkém světě, znamená kopírování dobrou propagaci mezi lidmi. Čím víc nahrávek se mezi ně dostane, tím lépe. I když mi je jasné, že pro firmu je to finanční průser. Kdybychom byli ostřílenými legendami, asi bych ale mluvil jinak…
Andreas: Osobně si myslím, že trend bude takový, že se labely budou postupně snažit co nejvíce finančně zainteresovat na živém hraní. To se totiž dost blbě klonuje.
Zatím se muzikou neživíte. Chtěli byste?
Noid: Já se muzikou momentálně živím. Ne tedy tou Dolores Clan, ale v muzikálu Excalibur.
DJW: Jsem rád, že mám svojí nehudební práci, protože se mám na co těšit – na to hraní. Můžu si pěkně zanadávat a hraní si jen užívat. Pokud bych se ale mohl živit muzikou, tedy tím co by mě v ní bavilo, tak bych byl spokojený.
Andreas: Jistě ne za cenu ústupků oproti tomu, co mě baví. A určitě ani ne tou cestou, že budu hrát s několika kapelami jen proto, abych se hraním uživil.
Děkuji za rozhovor, vykutálená čtveřice odchází zvučit. Šelmy v sousedství jsou již v klecích. Pak nadchází čas pro společné památeční focení. Každý chce být v záběru dokumentujícím letošní kabátí turné. Skupinka se před objektivem několikrát přeskupuje. Za necelou hodinu jsou do areálu vpuštěni první nedočkavci. Více o koncertu, který Dolores Clan úderem dvacáté hodiny zahajují, se dozvíte zde.
Text: František Kovač