OBRAZ DORIANA GRAYE
8. 12. 2006, Praha, Divadlo Ta Fantastika

Poprvé v životě jsem šel na muzikál a přesně nevěděl, co mě čeká. Ve všech předchozích případech, s nimiž jsem toto představení průběžně porovnával, jsem měl předem naprosto jasno a šel de facto na jisto. Asi tak, jako když jdete na koncert kapely, kterou dobře znáte. Ano, přesně tak jsem se cítil na Jesus Christ Superstar, Krysaři i Excaliburu. A taky vždy odcházel nadmíru spokojený, obohacený o netuctový kulturní zážitek.

Ostatní položky z nepřeberného muzikálového menu naší polistopadové přítomnosti mne nechávaly chladným a já je ignoroval obdobně jako jiné veřejné aktivity v nich účinkujících – pro mne nezajímavých – interpretů či autorů. Obraz Doriana Graye jsem ale chtěl vidět, a to především proto, že to zase tak úplně nemělo být rande naslepo – vždyť jeho hudbu má na svědomí Michal Pavlíček a texty písní Jan Sahara Hedl. Navíc se v souboru objevují i natolik – pro mě – zajímavé persony jako Kamil Střihavka, Tomáš Hajíček, Viktor Dyk, Noid, Bára Basiková či Vilém Čok.

S prvními čtyřmi jsem měl skutečně druhý prosincový pátek tu čest, a rozhodně jsem nebyl jejich výkony zklamán. Stejně jako samotnou hudební a textovou složkou představení. Perfektní bylo i scénické ztvárnění celého kusu, jemuž dominovalo obrovské orámované malířské plátno (respektive monstrózní silonové pletivo), které tvořilo netradiční bariéru mezi jevištěm a hledištěm a na něž byly v průběhu představení promítány jeho nejdramatičtější fragmenty zachycené snovou (jakoby zkouřenou) kamerou. Ostatně už sám objekt plátna měl vizuálně prezentovat právě zamlženou realitu života v opiovém rauši. Velkým problémem celé show byl ovšem zvuk! Což, jak jistě sami uznáte, není v případě muzikálu zrovna zanedbatelná maličkost.

Hudba byla reprodukována téměř zcela bez basových spodků, navíc neskutečně (nepříjemně) převýškovaná. Člověk, který stál u mixu, možná zde v divadle umí nazvučit popová představení Lucie Bílé, rock’n’roll ale evidentně ještě nikdy nezvučil (nebo si seděl na uších). Aby toho ale nebylo málo, byly mikrofony jednotlivých zpěváků nastaveny na totožnou hlasitost, bez ohledu na sílu hlasu toho kterého protagonisty. Nejtrapněji to působilo v momentech, kdy muži s nejsilnějšími hlasy – Střihavka (Basil Hallward), Hajíček (Kelso, Žebrák), Dyk (Alan) a Bárta (James Vane) zpívali duety s Miroslavem Königem (Dorian Gray), dobrým hercem, avšak mizerným zpěvákem. Vůbec nejmarkantnější bylo toto zvukařovo pochybení vždy, když Kamil začal při zpěvu charakteristicky rudnout – tehdy přestával být König slyšet úplně (tím spíše si vůbec nedovedu představit duety Střihavky a druhého Graye v podání alternujícího Davida Krause…). Příjemným překvapením byly naopak herecké i pěvecké (respektive pěvecké i herecké) výkony Ivy Marešové v roli Dorianovy matky a Karla Dobrého coby Henryho Wottona. Ostatní zůstali skryti v šedi nevýrazného, neurážejícího průměru, z něhož je nedokázala vyvést ani zkušená režijní taktovka scenáristy Jiřího Pokorného. Inscenace sama o sobě totiž nepostrádala ani švih, ani spád, ani zajímavé dramatické zvraty.

Rozhodně jsem nedostal víc, než jsem čekal. Spíše naopak. Ti, v něž jsem vkládal své naděje a očekávání, sami za sebe nezklamali, ovšem okolní podmínky (zvuk, slabší kolegové) srážely jejich snažení nepříjemně do kolen. Při konečném resumé jsem tak došel k závěru, že právě Obraz Doriana Graye byl tím nejslabším muzikálovým celkem, který jsem zhlédl. Zaplatil totiž (možná jen shodou náhod a možná jen onoho 8. prosince) více než ostatní srovnávané počiny daň době. Zlatá porevoluční léta, kdy se například v Ježíšovi sešla absolutní tuzemská umělecká špička, která neměla de facto nikterak svázané ruce, jsou holt nenávratně pryč. Zatracená škoda!

Text: František Kovač