PETR NOVÁK neměl školený hlas, který by oslňoval operní experty, když však zpíval Klaunovu zpověď, vždycky se našel někdo, kdo si chtěl podřezávat žíly, tak charismaticky tuto krásnou baladu o zmaru prchavého lidského štěstí dovedl podat. Proto když devatenáctého srpna 1997 zemřel, odešla zásadní osobnost českého beatu a ne nějaká povrchním pozlátkem slávy obalená řadová pop hvězdička, která nikdy nevyprodukovala jediné emocionálního poselství.

Od Selen k Beatles
První regulérní hudební zkušenost učinil tehdy šestnáctiletý Petr Novák (narozen 6. 9. 1945) se skupinou Selen svého kamaráda Karla Sluky, s nímž podnikal první objevitelské nájezdy po odpoledních rock’n’rollových čajích a večery trávil chytáním legendárního rádia Luxembourg. Všechno se seběhlo dost improvizovaně, když Sluka přivedl přítele Nováka na jednu ze zkoušek, z níž si – už spolu s ním – odváděl kytaristu Michala Buriana s myšlenkou na založení nové kapely. První koncert měli v únoru 1963 na Slukově maturitním plese, kde jejich trio doplnil hráč na bicí Zdeněk Vaňkát a saxofonista Jan Chvosta. Repertoár tvořily především převzaté skladby The Beatles.

Na tuhle památnou událost zůstala Novákovi i jedna nemilá vzpomínka, když totiž po vystoupení spadl z barové stoličky, podařilo se mu při vstávání ošklivě si na vnitřní straně rozříznout zápěstí o rozbitou sklenici. Později se mu však jizva na místě sebevrahů hodí při odvodu do armády, kam ho kvůli této ozdobě nakonec nevezmou. Když se ke čtveřici Novák, Sluka, Burian a Vaňkát, od konce roku 1964 zpupně vystupující pod jménem Beatles, přidává textař a hráč na harmoniku Ivo Plicka, je zaděláno na takové pozdější nesmrtelné šlágry jako Klaunova zpověď, Náhrobní kámen, Já budu chodit po špičkách nebo třeba Povídej. Ještě jako Beatles nahrávají před Vánoci 1964 první demonahrávky převzatých i původních kompozic.

George & Beatovens
Už pod novým názvem George & Beatovens (hybrid tehdy populárních názvů někdo & něco s přesmyčkou ala The Beatles, zde použitou ve jméně slovutného skladatele Ludwiga Van Beethovena) a s novým bubeníkem Jiřím Jiráskem startuje ansámbl stojící a padající s novou hvězdou českého beatu, charismatickým zpěvákem Petrem Novákem, patnáctkrát v rozhlasové Houpačce 1965 s demonahrávkou Já budu chodit po špičkách. Jelikož spoluhráči nemají to štěstí v neštěstí jako Petr a musí na vojnu, přihlašuje se Novák na DAMU, kam je sice přijat, ale po necelém roce – z důvodu restrukturalizačních opatření – vyobcován. Dvě sezóny pak pokouší štěstí v Divadle Maringotka, když je mu ale nabídnuto místo zpěváka v novém Flamengu, nerozmýšlí se ani minutu. Tuší, že z účinkován se známějším Flamengem by mohla vzniknout nějaká ta oficiální nahrávka. Tyto jeho předpoklady se později ukazují jako správné, když s novými spoluhráči profesionálně nahrává většinu Plickou otextovaných skladeb.

Jelikož mu ovšem moc nevoní střídání u mikrofonu s Viktorem Sodomou respektive s Karlem Kahovcem, úvahy o znovuobnovení George & Beatovens začínají nabývat reálných kontur. Obnovená sestava ve složení Novák, Jirásek, Bednář, Helcl a Čížek měla premiéru v srpnu 1967. V září se soubor víceméně nečekaně stává členem karlínského Hudebního divadla, od prosince pravidelně koncertuje ve Sluníčku a od začátku roku 1968 je členem Státního divadelního studia – konečně se mohou hudbou živit naplno. Jejich popularita dosahuje takových rozměrů, že Petr Novák obsazuje páté místo ve Zlatém slavíkovi 1967. Když pak v průběhu roku 1968 do kapely přichází zručný kytarista Zdeněk Juračka, může se Novák konečně přestat rozptylovat obsluhováním šesti strun a soustředit se výhradně na výrazný emocionální přednes doprovázený procítěnými pohybovými kreacemi.

Další úspěch se dostavuje na 2. beatovém festivalu, kde je Novákova a Plickova balada Klaunova zpověď označena za skladbu roku. Ještě týž rok dochází k památnému zájezdu do Finska, zakončeném televizním natáčením, na kterém Nováka doprovází čtveřice Čížek, Obermayer, Jirásek a Mišík (ten hrál sólovou kytaru!). Druhé období skupiny George & Beatovens neslavně zakončuje Novákova lupenka, která si vyžaduje nemocniční léčbu. V období let 1968 – 1971 vycházejí u firmy Panton první oficiální nahrávky skupiny George & Beatovens a sice na třicet skladeb zachycených na vinylových SP a tři LP Kolotoč svět, Modlitba za lásku, Ve jménu lásky.

Projekty
Po zažehnání nepříjemné choroby tráví Novák divadelní sezónu 1972/1973 v Semaforu, kde účinkuje ve hře Zuzana v lázni. Muzika je však Petrovým osudem, proto v roce 1974 formuje další kapelu, tentokrát pod jménem Beatoveni, ve které působí Slávek Janda, Petr Formánek, Oldřich Wajsar a Ladislav Malina (toho později nahrazuje Jiří Sluka). Kromě koncertů s Beatoveny se ovšem Novák spolu se Zdeňkem Rytířem věnuje ještě přípravám netradičního projektu bigbítové opery Kráska a zvíře. Moc představení se však neodehrálo. Když se Novák vracel v pátek 13. prosince 1974 z jednoho moravského koncertu, čelně se střetl s protijedoucím náklaďákem a byl rád, že utrpěl jen otřes mozku a frakturu nohy. Když nemohl kvůli zlomené noze dlouhodobě vystupovat, natočil alespoň spolu s Věrou Mazánkovou-Wajsarovou Krásku a zvíře na desku. Doprovodná kapela se v té době už jmenovala Skupina Bohuslava Jandy. V roce 1976 je uveden další projekt Planeta snů, v němž má vedle Nováka hlavní slovo ex-Olympický Ladislav Klein, jenž se od roku 1979 stává šéfem Petrova nového doprovodného bandu, nazvaného po vzoru původního seskupení G&B.

V roce 1980 vychází album Co je to láska a o dva roky později vyjíždějí G&B s koncertním programem Sladké trápení, na jehož scénáři se podíleli pánové Kaiser a Lábus. Dlouhohrající deska na sebe samozřejmě nedá čekat. Za rok vyšlé album Ahoj, Tvůj Petr, kde doprovodnou skupinu spolu s Kleinem tvoří, stejně jako na albu Zpověď z roku 1985, Stanislav Staněk, Adolf Seidl, Karel Novák a Hubert Täuber. V devadesátém roce pak spatřuje světlo světa proti drogám bojující albový projekt Memento, jež texty opatřil pozdější politik Michael Žantovský. Tři roky nato vychází první živá nahrávka lapidárně pojmenovaná Live. Poslední album, které se dostalo na pulty ještě za Novákova života, nese příznačné jméno Dávné sliby. I když to podle albových zářezů vypadá, že byl Petr Novák v posledních letech svého života na vrcholu svých sil, pravdou je, že byl vážně nemocný a muzika byla to jediné, co mu dovolilo alespoň na chvíli zapomenout. Proto tolik alb a projektů, jejichž kvalita nikdy neklesla do podprůměru, hudba mu totiž byla tou nejlepší terapií. Poslední velké veřejné vystoupení si Petr Novák odbyl v srpnu 1996 na pódiu legendárního Trutnovského festivalu. Pak si ještě rok chodil do svého oblíbeného staroměstského baru U radnice vypít pravidelného panáka a přečíst noviny, dokonce připravoval s textařem Pavlem Vrbou novou desku, měl hotových už osm písniček. Smrt mu ji už ovšem nedovolila dokončit.

„Petr Novák na své smrti systematicky pracoval – nejedl, holdoval kouření a alkoholu. I přesto, že jsem toto vyvrcholení očekával, byla to pro mě velká rána.“ (Karel Kahovec)

„Petr Novák žil jako rocker a jako rocker taky umřel. Měl jsem ho rád. Vážil jsem si ho, protože dělal dobrou muziku – přes třicet let. Byl pořád svůj, nikdy nedělal úskoky, kterými by se ztrapnil.“ (Vlasta Henych)

 

Text: František Kovač