KISS, CINDER ROAD
6. 6. 2008, Praha, O2 Arena

„You wanted the best…you got the best!“ Přesně v intencích filosofické premisy tohoto reklamního sloganu, který coby signifikantní zdravice nemůže chybět na startu žádné show největšího rockandrollového cirkusu světa, jsem k pražskému koncertu KISS přistupoval. Nejsem totiž – na rozdíl například od kolegy Bohouše Němce, který o ‚rytířích v satanových službách‘ nemluví jinak než jako o ‚nadlidech‘ – za hrob oddaným fanouškem téhle kapely, přijímajícím zbožně každý pšouk vanoucí z jejích útrob. Naopak, v globálním kontextu, nazíraném skrze objektivně měřící optiku, na detroitských maškarách po instrumentační, pěvecké, muzikální ani textařské stránce moc suchých nitek nenechávám. Na druhou stranu jim ovšem ani neupírám několik vpravdě geniálních hitmakerských zásahů, stejně jako bez jediné námitky kvituji jejich korunovaci za nejsvrchovanější panovníky živých performancí v širém rockovém hájemství.

Prostě a jednoduše, když si jdete sednout na dřevěnou lavičku pod plátěné šapitó, taky od tamních klaunů nečekáte výkony jako od herců v Národním divadle. A o tom to celé je! Šel jsem se do vysočanské arény bohapustě pobavit za zvuků kytar a toto mé očekávání bylo vrchovatě naplněno. Dostal jsem, co jsem chtěl a k tomu i něco navrch. Kdybych se ten večer býval chtěl rozplývat nad technicko-instrumentačními finesami, zůstal bych doma a v klidu si do sluchátek pustil jazz. Jenže já měl po téměř deseti letech zase chuť na Detroit Rock City, Deuce, Love Gun, Shout It Out Loud, I Was Made For Loving You a Rock´N´Roll All Nite. Pěkně na živo, s originálním zaoceánským pozlátkem, které tady nikdo neumí ani nakašírovat, se všemi myslitelnými a předvídatelnými chybami, s originálními maskami a kostýmy, statisíci konfet, bateriemi reproduktorů, reflektorů a laserů, litry falešné krve, desítkami světlic odpalovaných přímo z krků hrajících kytar a dalších charakteristických pódiových libůstek téhle veskrze nesmrtelné čtveřice.

Co na tom, že Simmonsovi už visí kůže v podpaží pomalu stejně okatě jako Keithu Richardsovi? Vadí snad někomu, že měl Stanley všechny chlupy na hrudníků temně černé, i když byl minule na stejných partiích zatraceně šedivý? A že je služebně nejmladší kytarista Tommy Thayer, který vlastně s původní sestavou nemá pranic společného, nejlepším instrumentalistou souboru, jehož sóla ani nebolí poslouchat? Kiss…my ass!

Pokud bych měl vybrat moment, který mě nejvíc dostal, nebylo to ani Simmonsovo krvavé dávení spojené s baskytarovým ‚sólem‘, ani Stanleyho efektní průlet provedený proklatě nízko nad hlavami fans, ale Paulova slova uvozující skladbu Rock´N´Roll All Nite – „Zapomeňte na všechny starosti tam venku, odmyslete si všechny problémy tohoto světa a bavte se rockandrollem celou noc!“ Kýč, jasně, ale krásnej! Stejně jako reprodukované outro God Gave Rock´N´Roll To You, znějící do pozvolna se rozsvěcující haly.

Abych nezapomněl – předskokani: CINDER ROAD. Začali přesně v osm. A byla to jejich největší devíza za celý koncert. Nemastný neslaný poprock šmrncnutý glamem sice neurazil, ale rozhodně ani nepotěšil věci znalé příchozí. Byl totiž bez výrazu, bez nápadu, instrumentálně plochý, tempově uondaný. Byť měli k rytmice (chladná, neživě strojová; k čemu v takovém případě přesnost?) a zpěvákovi (zajímavá barva hlasu, ale mizerná, neinvenční práce s ní – zkrátka možnosti tušené někde ve sférách vysoko nad předvedeným výkonem; navíc sám o sobě nevýrazná, necharismatická persona) 2 kytary, které ovšem neodehrály ani notu ‚navíc‘. Ex post mě napadlo: mladicky nerozvážný pokus o Velvet Revolver, s absolutní absencí veškerých kořenů. Když si vzpomenu na skvělé Buckcherry při Psycho Circus tour – nebe a dudy!

 

Text: František Kovač