MOTÖRHEAD – Kiss Of Death
Sanctuary Records/SPV / 48:43
Je to sice už skoro půl roku, co tenhle devatenáctý studiový počin Motörhead spatřil světlo světa (konkrétně se jeho emise datuje na 29. srpna 2006), přesto bych se s vámi dnes rád podělil o své dojmy z jeho poslechu. Album je totiž natolik kvalitní, že ani teď není pozdě na jeho zrecenzování! A to tvrdím jako hudební kritik, nikoliv jako provařený fanda téhle party.
Začátek albové kariéry na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století měla formace okolo Iana Frasera Kilmistera doslova excelentní. Její první desky dodnes patří k absolutním rock/metalovým kultům. Pak se ovšem začala průběžně obměňovat sestava okolo ústředního zpívajícího baskytaristy a několik následujících nahrávek již jako celek – po právu – nezabodovalo, přestože se na nich objevily nesmrtelné hitovky. Na začátku deváté dekády se však zase začalo blýskat na lepší časy, další drobná stagnace se dostavila až s jejím koncem, respektive příchodem nového milénia. Tehdy se totiž kapela soustředila především na řádné koncertní oslavy jubilea svého čtvrtstoletí na prknech, která znamenají svět. Desku, kterou bychom mohli označit za špatnou, však v průběhu své (dnes již) jednatřicetileté kariéry nevydala jedinou! A konkrétně Kiss Of Death je podle mého názoru nejlepší studiovou nahrávkou Motörhead v tomto desetiletí, jakýmsi logickým vyústěním předchozích zářezů Hammered a Inferno.
Ale vezměme to pěkně popořadě. Třináctka skladeb v celkovém úhrnu klasické LP stopáže byla nahrána na počátku loňského roku v hollywoodských Atlantis Studios, pod producentským dohledem Camerona Webba. Vše otevírá Sucker, rozjezd jak má být. Pozvolna na intenzitě a hlasitosti nabírající kytarová vazba přechází v bicí kanonádu s rytmicky signifikantní basou v popředí. Dámy a pánové, Lemmy! Rock´n’rollová šelma se šesti křížky na zátylku, stále ve skvělé formě, jež se (poslední půlstoletí) udržuje originální dietou whiskey – kola – marlbora, kořeněnou řádnými doušky sexu, případně jiných drog. Slova cedí zlostně skrz zuby, z tváře mu přitom ale ani na okamžik nemizí pověstný šibalský úsměv. Muziku sice bere na smrt vážně, texty jsou však plné nadsázky a sžíravé ironie. Ostatně hned následující One Night Stand nevypráví o lásce na první pohled nijak tklivě, právě naopak. Slova jsou stejná jízda jako hudba samotná, nechybí ani slastné zachrochtání: „I love american girls!“ Devil I Know lehce ostří náladu i kytarové riffy, starého psa holt novým kouskům nenaučíš. Trigger má zatím nejzatěžkanější náladu – ani tahle zahuhlaná podoba není Motörhead cizí. Kytara mručí ve stejném gardu s basou, bicí jim pěkně podkuřují.
I Under The Gun se nese ve středním tempu aneb větší než malé množství metalu není na závadu. Zde navíc opravdu pěkně výrazné činely. A to sólo! Kytarová vyhrávka klouže po melodii lehce, a přece důrazně; jak nůž po másle, respektive jak nůž máslem. Následující vkusná balada s dominantní akustickou kytarou, které bezchybně přihrává její hlučnější elektrická kolegyně, a opravdu procítěným vokálem, se jmenuje God Was Never On Your Side a je zatracenou ranou do černého. Už podle názvu je jasné, o co jde. Na tohle jsou pánové rovněž machři – stačí vzpomenout perly jako I Ain’t No Nice Guy, Don’t Let Daddy Kiss Me nebo třeba Whorehouse Blues. Jedno oko nezůstane suché… Ale zpátky do středního tempa – Living In The Past se asi nejvíce vyznačuje opravdu důraznou basou. Naopak Christine je boogie jak vyšité, se vším všudy. Lehká kytarová linka, hravá bublající basa, zvonivé a mlaskající bicí a v mezích zákona sarkastická říkanka k tomu. Pro mě osobně ten nejzábavnější počin alba, při určitém úhlu pohledu nejlepší položka tracklistu.
Sword Of Glory je zase naopak ostřejší sypačka s pěkně rozjetým refrénem, přesně takovým, na jaký jsme u Motörhead ve druhé polovině jejich kariéry zvyklí. Kytara se rozletí do všech stran, basa úsečně odsekává a bicí jsou atomicky přesné, a přece dostatečně pestré a prosté chladné syrovosti. V podobném duchu se nese i následující Be My Baby, možná je jen více těžko-kovová. A Kingdom Of The Worm jde ještě mnohem dál, dokonce ještě dále než Trigger. Prostě až tam, kde už slunce nesvítí. Jak se taky na správného červa sluší a patří. Jednoznačně nejtemnější píseň téhle desky. Lehounké zklidnění (před finální bouří) pak přesně v intencích svého názvu přináší Going Down. No a jak už jsem naznačil, bonusové finále limitované edice nahrávky je doslova vražedné – je jím totiž převzatý metallický opus Whiplash, původně z roku 1983 a alba Kill ’Em All. Urgh!
Trojici Lemmy – Phil Campbell – Mikkey Dee se podařilo natočit opravdu silné album, a to nejen jeho samotnou hudebně-textovou náplní, ale i její zvukovou formou a energetickou aurou. Klobouk dolů. Zbývá už jen třešnička na dortu v podobě jeho živé prezentace. Těšme se na léto!
František Kovač
Comments are closed.