V této části se budu věnovat následujícím tématům: Teorie sportovního tréninku; Pohybové schopnosti a dovednosti, technika a taktika; Etapy a složky sportovního tréninku; Fyziologie sportovního výkonu; Řízení tréninkového procesu; Periodizace sportovní přípravy; Základní specifika kategorie Dorostenky.

2.1 Teorie sportovního tréninku

Sportovní trénink je obecně charakterizován jako „složitý a účelně organizovaný dlouhodobý proces rozvíjení specializované výkonnosti sportovce ve vybraném sportovním odvětví nebo disciplíně.“ (Sportovní trénink. Tomáš Perič, Josef Dovalil; Grada, 2010) Sport je přitom ve své podstatě charakteristický soutěžením, proto lze dovodit, že sportovní trénink znamená postupnou, racionální a cílevědomou přípravu sportovce či sportovního kolektivu na toto soutěžení, ať už jednorázové zápasy či závody, nebo dlouhodobé turnaje a soutěže. Jeho úloha je přitom zcela nezbytná a zásadní bez ohledu na výkonnostní úroveň onoho soutěžení.

Sportovním tréninkem ovlivňujeme krátkodobou i dlouhodobou výkonnost sportovce. Základním úkolem sportovního tréninku proto je „osvojení techniky a taktiky příslušné sportovní disciplíny na základě rozvoje pohybových schopností a pohybových dovedností. Toto osvojování probíhá na základě tělesného, psychického a biologického rozvoje.“ (Základy sportovního tréninku – podklady pro přednášky školení trenérů lic. B. Tomáš Perič; FTVS UK, 2007).

2.1.1 Pohybové schopnosti a dovednosti, technika a taktika

Pohybovými schopnostmi jsou v kontextu sportovního tréninku myšleny následující vrozené předpoklady organismu k samotné pohybové činnosti: rychlostní schopnosti, silové schopnosti, vytrvalostní schopnosti, obratnostní (koordinační) schopnosti a pohyblivost.

Jednotlivé pohybové schopnosti definují Perič a Dovalil (2010) takto:

    • Rychlostní = překonání krátké vzdálenost v co možná nejkratším čase, s co nejvyšší intenzitou;
    • Silové = schopnost překovávat vnější odpor prostřednictvím svalové kontrakce;
    • Vytrvalostní = schopnost překonávat únavu, dlouhodobě vykonávat pohybovou činnost určité intenzity;
    • Obratnostní = řídit a regulovat pohyb s ohledem na přesnost, rychlost, složitost pohybu;
    • Pohyblivost = provádět pohyb v maximálním kloubním rozsahu.

Dovednostmi jsou posléze učením získané předpoklady provádět vybranou pohybovou činnost správně, účelně, efektivně, rychle a zároveň i úsporně. Dovednosti, které se specificky vztahují k jednotlivým sportům a sportovním disciplínám, označujeme jako sportovní dovednosti. V samotném sportovním výkonu pak tyto sportovní dovednosti dostávají kvalitativní i kvantitativní charakteristiky, jejichž prostřednictvím se demonstruje a měří sportovní výkonnost.

Pohybové dovednosti dělí Perič a Dovalil (2010) do tří základních skupin:

    • Primární = nejvyšší míra všeobecnosti, učení v rámci přirozeného vývoje člověka (např. chůze, běh, poskoky);
    • Pohybové = nejsou součástí přirozeného vývoje člověka, ale ani nesouvisí s vybranou sportovní specializací (např. jízda na kole, plavání);
    • Sportovní = přímo využívané při sportovním výkonu v dané specializaci(např. střelba golfovým úderem ve florbalu).

Technika ve sportovní terminologii definuje způsob řešení konkrétního sportovního úkolu v souladu s pravidly příslušného sportu, biomechanickými zákonitostmi prostředí a možnostmi sportovce. Taktika zahrnuje znalosti: obecných organizačních zásad vedení sportovního boje, specifických pravidel dané sportovní disciplíny, specifických organizačních (systémových) principů daného sportu a jejich aplikaci na konkrétní situaci (hráč a jeho spoluhráči, vlastní tým, zápas nebo soutěž, soupeř) a v neposlední řadě také znalost týmové strategie (generální i zvolené pro příslušnou situaci).

Ideálním komplexem, který má tréninkový proces hráčům přinést, je možnost maximálně automatizovaného (tzn. v důsledku až nevědomého) výběru z několika vhodných variant řešení nastalé herní situace a následná korektní a tvůrčí aplikace takto vybraného řešení v herní praxi, a to bez zásadní limitace nedostatečnými pohybovými schopnostmi, pohybovými dovednostmi, technikou a taktikou.

2.1.2  Etapy a složky sportovního tréninku

Jednotlivými etapami sportovního tréninku jsou dle Periče (2007) (v chronologickém pořadí): seznámení se se sportem, základní trénink, specializovaný trénink, vrcholový trénink. Každá z těchto definovaných etap se váže k určitému kalendářnímu věku sportovce, má své specifické úkoly, jim odpovídající průběh a také rozdílné cíle.

  • Seznámení se se sportem = 6. až 10. rok věku
    • Základní úkoly: Optimální psychický a tělesný rozvoj, upevňování zdraví, vytvoření kladného vztahu k pravidelnému cvičení.
    • Cíle: Připravení na budoucí pravidelné plnění podmínek tréninku, vybudování schopností dodržovat pravidla sportování obecně i specificky vybrané sportovní disciplíny, získat schopnost vystupovat samostatně, aktivně a ukázněně v individuálními kolektivním tréninku a soutěžích.
    • Průběh: Jak v dané specializaci, tak mimo ni formou všestranné a všeobecné přípravy. Trénink zaměřen na zvládnutí co největšího množství pohybových dovedností, základů techniky a na všestranný rozvoj pohybových schopností. Cvičení nízké intenzity, pestré, emocionální, prováděné herní a soutěživou formou.
  • Základní trénink = 10. až 13. rok věku dítěte
    • Základní úkoly: Všestranný rozvoj základních pohybových schopností při respektování senzitivních období vývoje organismu, vypěstování trvalého vztahu k systematickému tréninku.
    • Cíle: Osvojení co největšího množství pohybových dovedností, základních vědomostí o dané sportovní disciplíně, zvládnutí základů techniky a taktiky dané sportovní disciplíny.
    • Průběh: Rozvíjení šíře pohybového fondu ve všeobecné přípravě, v oblasti speciální přípravy zaměření na dokonalé zvládnutí základních dovedností. Tréninkové zatížení ve vyšším objemu, prodlužování doby tréninku a zvyšování frekvence zatížení. Pestrý obsah cvičení, emocionálnost, náročnost vyžadující přiměřené úsilí.
  • Specializovaný trénink = začátek mezi 13. až 15. rokem, konec 17 až 19 let věku
    • Základní úkoly: Rozvoj základních a speciálních pohybových schopností, rozšiřování zásoby pohybových dovedností, zvládání a zdokonalování účelné techniky, upevňování životního stylu s ohledem na požadavky tréninku.
    • Cíle: Sportovci jsou schopni uplatňovat naučené technické a taktické dovednosti v závodech a soutěžích, a to i ve složitých podmínkách.
    • Průběh: Speciální pohybové schopnosti propojovány s technikou, rozvoj celkového potenciálu trénovanosti. Důraz na kvalitu tréninku, adekvátní intenzitou zatížení docilováno optimálního rozvoje speciálních pohybových dovedností. Dochází k přebudování dětské techniky na techniku účelnou a zvládnutí celkové (detailní) techniky v podmínkách soutěže.
  • Vrcholový trénink = začátek mezi 17. a 19. rokem, konec individuální
    • Základní úkoly: Rozvojem funkční, kondiční a psychické připravenosti vytvářet předpoklady pro další růst sportovní výkonnosti. Dlouhodobě plánovat vysoké sportovní cíle a veškeré úsilí směřovat k jejich plnění, schopnost podřídit životní způsob požadavkům tréninku
    • Cíle: Zdokonalovat a stabilizovat sportovní techniku, rozvíjet taktické mistrovství, upevňovat rysy osobnosti.
    • Průběh: Rozvoj speciálních pohybových schopností. Upevnění, zdokonalení a stabilizace technicko-taktických dovedností s důrazem na individualizaci. Modelové soutěžní hry v trénincích, vysokým objem a intenzita tréninku. Psychologická příprava vytváří předpoklady k motivované tréninkové činnosti, k odpovídající psychické odolnosti sportovce.

Jednotlivými složkami sportovního tréninku jsou dle Periče (2007) kondiční, technická, taktická a psychologická příprava.

    • Kondiční = Stimulace pohybových schopností adekvátním zatížením s cílem vytvoření potřebných kondičních základů budoucího sportovního výkonu.
    • Technická a Taktická = Systémové osvojování sportovních dovedností v tréninku a jejich následné použití v soutěžních podmínkách, včetně výběru vhodných řešení a rozvoje tvůrčích schopností tato řešení aplikovat.
    • Psychologická = Ovlivňování psychiky, osobnosti a chování sportovce ve smyslu specifických ale i obecnějších psychických a sociálních požadavků výkonu a sportu.

Sportovní trénink lze rovněž chápat jako množinu navazujících procesů motoricko-funkční adaptace, procesů motorického učení a procesů psychosociální adaptace sportovce na sportovní výkon a prostředí.

2.1.3 Fyziologie sportovního výkonu 

Čistě z pohledu fyziologie chápeme sportovní trénink „jako proces adaptace na zatížení – přizpůsobení se organismu sportovce na zvýšenou tělesnou zátěž. Jedná se jak o strukturální, tak i funkční přizpůsobení jednotlivých orgánových soustav. Díky těmto adaptacím dochází k rozvoji pohybových schopností.“  (Fyziologie. Martina Bernaciková; Masarykova univerzita Brno, 2012).

Reakce organismu na tělesnou zátěž v rámci jeho adaptace na různé typy tréninků definuje Bernaciková (2012) v základní rovině následně:

  • Adaptace organismu na silový trénink
    • Zvyšuje se anaerobní kapacita;
    • Dochází k hypertrofii rychlých svalových vláken;
    • Zvyšuje se aktivita myokinázy.
  • Adaptace organismu na rychlostní trénink
    • Zvyšuje se obsah a utilizace ATP a CP;
    • Dochází k hypertrofii rychlých svalových vláken;
    • Zvyšuje se aktivita glykolytického systému a utilizace glykogenu.
  • Adaptace organismu na vytrvalostní trénink
    • Zvyšuje se aerobní kapacita;
    • Dochází k hypertrofii pomalých svalových vláken;
    • Zvyšuje se počet mitochondrií ve svalu;
    • Dochází ke kapilarizaci svalů (zvyšuje se prokrvení);
    • Zvyšuje se hladina svalového glykogenu;
    • Zvyšuje se aktivita lipázy;
    • Zvyšuje se aktivita enzymů dýchacího řetězce.

S ohledem na výše uvedené biologické zákonitosti musí efektivní sportovní trénink vhodně kombinovat tři základní parametry: délku a frekvenci (tréninkový objem, kvantitativní ukazatel), míru zatížení svalů a transportního systému (tréninková intenzita, kvalitativní ukazatel) a čas mezi jednotlivými tréninkovými jednotkami (délka zotavení).

Fyziologie – Model optimálního tréninku. M. Bernaciková (2012)

Klíčovým parametrem, který je nutné brát při sestavování sportovního tréninku do úvahy, jsou způsoby (zdroje, systémy) energetického zabezpečení konkrétní pohybové (svalové) činnosti. Žádný ze systémů nepracuje při pohybové činnosti izolovaně. V závislosti na době trvání konkrétní činnosti, která současně determinuje její možnou intenzitu (tj. dosažení možného energetického výdeje na jednotku času), se průběžně aktivuje více ten či onen systém.

Energetické systémy – Sportovní trénink. Tomáš Perič, Josef Dovalil (2010)

Systém

Způsob štěpení

Zdroje energie

Doba zapojení

ATP-CP

anaerobně

kreatin fosfát CP

15 sekund

LA

anaerobně

glykogen

2 až 3 minuty

LA-O2

aerobně-anaerobní

glykogen

5 až 10 minut

O2

aerobně

glykogen, tuky

hodiny

Z dlouhodobého komplexního pohledu na vývoj hráče je při plánování jeho tréninkového procesu nezbytné dodržovat základní zásady tvorby sportovního tréninku, bez jejichž aplikace nebudeme schopni zajistit maximalizaci plánovaného tréninkového efektu. David Zahradník a Pavel Korvas je v metodickém materiálu Českého florbalu Dlouhodobé plánování tréninkového procesu (2017) sumarizují v těchto oblastech:

    • Jednota všestranné a specializované přípravy;
    • Nepřetržitost tréninkového procesu;
    • Postupného zvyšování zatížení;
    • Vlnovitý průběh zatížení;
    • Cykličnost;
    • Variabilita.

2.1.4 Řízení tréninkového procesu

„Termínem řízení sportovního tréninku chápeme vědomé, racionální a zdůvodněné pokyny a zásahy do tréninku.“ (Sportovní trénink. Tomáš Perič, Josef Dovalil; Grada, 2010) Takové pokyny a zásahy mohou probíhat ve dvou rovinách: pedagogické a didaktické = sociálně-psychologická, výchovná stránka trénování; technologické = konkrétní stanovování zatížení, jeho druhu, velikosti a rozležení v čase, plus dynamice těchto parametrů dle dosahovaných změn ve stavu trénovanosti sportovce.

 „Řídit trénink ve smyslu technologickém znamená záměrně ovlivňovat stav trénovanosti. Ten je v zásadě dán proměnlivým tělesným i psychickým stavem. Řídit tento proces změn znamená usilovat na základě diagnostiky o změnu výchozího (průběžného) stavu trénovanosti do nového, předem naplánovaného stavu. Děje se to cestou promyšlené organizace tréninkového procesu.“ (Sportovní trénink. Tomáš Perič, Josef Dovalil; Grada, 2010)

Řízení tréninkového procesu je dynamický kontinuální proces, který vyžaduje systematický přístup. Jeho jednotlivými, na sebe navázanými a navzájem se ovlivňujícími fázemi jsou: plánování, evidence, kontrola, vyhodnocování. Dějí se na následující časové ose: plán >>> tréninkový proces >>> evidence tréninku >>> kontrola trénovanosti >>> vyhodnocení tréninku >>> korekce plánu >>> tréninkový proces… (atd.)

2.1.4.1 Plánování tréninkového procesu

Plánování tréninkového procesu je typicky detailně realizováno na úrovni stanovení ročního tréninkového plánu (cyklu), korelujícího s perspektivním, dlouhodobým víceletým strategickým plánem, který definuje dílčí úkoly pouze v hrubých rysech, a jeho následné precizní dekompozici až na úroveň jednotlivých tréninkových jednotek. Plány mohou být jak skupinové (týmové), tak individuální. Bez plánu nelze zajistit budoucí dosažení cíle.

Typický roční plán definuje jak globální celoroční cíle a úkoly (např. ukazatele trénovanosti či soutěžní cíle), tak v rámci periodizace i cíle, úkoly a zaměření dílčí pro své jednotlivé části, respektive období (makrocykly, mezocykly a mikrocykly), a to včetně průběhu dynamiky zatížení sportovce během roku (obsah cvičení, objem, intenzita), nebo jednotlivých aplikovaných metod tréninku. Chybět by v ročním plánu neměla stručná charakteristika sportovce či týmu, pro které je plán sestaven, hlavní ukazatele z předchozího ročního plánu (zatížení, dosažená trénovanost), kalendář soutěží, harmonogram kontrol trénovanosti nebo personální a materiálního zabezpečení tréninkového procesu.

Pro plánování tréninkové jednotky jsou pak východiskem právě plány operativní, pro jednotlivé hierarchicky nadřazené mezocykly a mikrocykly, tzn. plány týdenní, respektive více týdenní, vycházející z dekompozice plánu ročního. Plán tréninkové jednotky typicky obsahuje informace o jejím obsahovém rozdělení, cílech a organizaci, časový rozvrh a logickou posloupnost náplně, výběr (případně detailní popis) cvičení včetně stanovení objemu a intenzity zatížení, eventuálně metodické pokyny.

2.1.4.2 Evidence tréninkového procesu

Evidence tréninkového procesu se provádí pomocí tréninkových ukazatelů, jež ve specifické číselné formě zachycují obsah, objem a intenzitu tréninku. Výstupy evidence jsou následně použity při kontrole dodržování plánu a celkovém vyhodnocování – bez nich nám budou chybět vstupy pro analýzu příčin eventuální nedostatečné výkonnosti, nebude možné odhalit případné chyby v tréninkovém procesu a předejít tak jejich dalšímu opakování, ani nebudou k dispozici dostatečně průkazná data o tom, co přesně konkrétnímu sportovci umožnilo dosáhnout zlepšení, a proto bychom to příště neměli opomenout znovu do tréninkového procesu zařadit. Standardem evidence jsou dnes elektronické databázové systémy, tabulkové procesory, případně specializovaný sportovně-analytický software. V rámci českého florbalového prostředí je obvyklé používat kombinaci specializovaného softwaru XPS Network s různými tabulkovými procesory typu MS Excel, Google Docs Spreadsheets nebo Apple Numbers.

Samostatnou kapitolou evidence tréninkového procesu jsou osobní sportovní deníky samotných sportovců, vedené paralelně s evidencí trenérskou, v nichž se obvykle vedle tvrdé sportovní metriky sledují i socio-psychologické parametry (např. RPE = Rated Perceived Exertion scale, škála pro měření subjektivního vnímání intenzity cvičení; nebo vývoj nálady sportovce, a to nejen ve vazbě na konkrétní sportovní výkony a výsledky, ale také na civilní osobní život).

2.1.4.3 Kontrola tréninkového procesu

Trénovanost sportovce typicky určuje jeho kondiční, technická, taktická a psychická připravenost, a to nikoliv v izolovaném součtu jednotlivých hodnot, ale v jejich vzájemné interakci a integraci. Pravidelná kontrola tréninkového procesu, respektive kontrola trénovanosti pak plní v tréninkovém procesu nezbytnou zpětnovazební funkci, bez níž nelze přijímat kvalitní rozhodnutí, zda pokračovat v naplánovaném tréninkovém procesu, nebo jej korigovat.

Kontrolní mechanismy primárně míří na efektivitu dosavadního aktivního trénování, sekundárně ale také na ostatní složky života trénovaného sportovce (dodržování denního režimu, životospráva, strava, regenerace). „Kontrola trénovanosti je chápána jako činnost směřující k získávání informací o změnách, k nimž dochází v důsledku tréninkového procesu, nebo také ne.“ (Sportovní trénink. Tomáš Perič, Josef Dovalil; Grada, 2010)

Aby bylo měření relevantní, je nezbytné objektivně vyjádřit stav výchozí, průběžný a cílový. Zároveň je nezbytné předem vědět, na jaké ukazatele trénovanosti (obecně sportovní, specifické pro daný sport, nebo jejich kombinaci) se při kontrole budeme zaměřovat – protože je jich de facto nekonečné množství a měření nemůže být z principu relevantní a objektivní, pokud nebudeme v průběhu času porovnávat stejné ukazatele (za stejných podmínek) – a také v jaké četnosti, respektive pravidelnosti budeme kontroly provádět.

Perič a Dovalil (2010) rozlišují tři základní oblasti kontroly tréninkového procesu:

    • Kontrola tréninkových plánů = plán vs. evidovaná skutečnost;
    • Kontrola trénovanosti sportovce = hodnocení pohybových schopností pomocí motorických testů, funkční zkoušky fyziologie, psychodiagnostika, typologie a antropometrie, biochemie, biomechanika;
    • Kontrola samotné výkonnosti = formou sportovního výkonu ve cvičné soutěži nebo přátelském zápase.

Kontrolu trénovanosti pak doporučují provádět „v takových intervalech, aby se změny trénovanosti mohly projevit a současně abychom mohli zjištěných skutečností operativně využít pro případné korekce tréninku.“ (Sportovní trénink. Tomáš Perič, Josef Dovalil; Grada, 2010)

2.1.4.4 Vyhodnocování tréninkového procesu

Stejně jako kontrolu trénovanosti, i vyhodnocování tréninkového procesu je nezbytné provádět systematicky, opakovaně a pravidelně, primárně na základě objektivně měřitelných ukazatelů, sekundárně pak případně i ukazatelů subjektivních.

„Vyhodnocovat trénink znamená dávat do vztahu tréninkovou činnost (její obsah, objem, intenzitu – jak jsou tyto informace shromažďovány při evidenci tréninku) a změny trénovanosti (tj. stav jednotlivých komponent výkonu zjištěný při kontrole trénovanosti) a změny samotné výkonnosti.“ (Sportovní trénink. Tomáš Perič, Josef Dovalil; Grada, 2010)

Konkrétně pak Perič a Dovalil (2010) doporučují vyhodnocování provádět následujícími čtyřmi způsoby:

    • Porovnáním ukazatelů trénovanosti a výkonnosti a jejich změn v daném časovém období;
    • Rozborem příčin pozitivních a negativních změn sledovaných ukazatelů trénovanosti a výkonnosti vzhledem k absolvovanému tréninku;
    • Srovnáním aktuálně dosaženého stavu všech metrik s jejich hodnotami ve stejném časovém období v minulosti;
    • Sledováním průběžných změn ukazatelů zatížení ve vztahu k principům tvorby ročního tréninkového cyklu a vztahy těchto změn ke stavu trénovanosti.

Vzhledem k logické a nezpochybnitelné kontinuitě tréninkového procesu v životě sportovce je možné tvrdit, že bez korektního vyhodnocení každého jednoho (celého) ročního tréninkového cyklu nelze seriózně připravit nový tréninkový plán na další roční tréninkový cyklus. A jak už víme, bez plánu nejsou trvalé pozitivní výsledky, jen dílčí nahodilé úspěchy.

2.1.5 Periodizace sportovní přípravy

Periodizace sportovní přípravy je osvědčenou metodou stavby sportovního tréninku. Složkou či jednotkou periodizace, respektive stavby tréninkového procesu je tréninkový cyklus – časově jasně ohraničený úsek, jehož náplní je řešení jednoho či více konkrétních úkolů. Jednotlivé cykly na sebe v časové řadě obvykle logicky obsahově navazují, jejich kombinací a opakováním se vytváří stavba dlouhodobého sportovního tréninku.

„Periodizace tréninku znamená jeho časové a organizační členění s ohledem na předpokládané změny trénovanosti. Tyto změny probíhají na několika úrovních – dnů, týdnů, soutěžních období, let, i celé kariéry závodníka.“  (Fyziologie sportu pro trenéry. Brian J. Sharkey, Steven E. Gaskill; Mladá fronta, 2019)

Cílem periodizace, ať už lineární či nelineární, je dle Jana Cacka (2019) „užití odpovídajících stresorů (specifické a nespecifické prostředky, intenzita, objem zatížení, frekvence) v konkrétních plánovaných intervalech“. Obrannou reakcí lidského těla na takto kontinuálně nastavenou zátěž totiž bude jeho adaptace – rychlostní, silová, vytrvalostní – na ni, a to až na samou hranici individuální genetické a sociální limitace.

Základním kritériem pro rozlišení typů tréninkových cyklů je jejich délka. Cyklus vyšší úrovně je přitom vždy složen z cyklů nižší úrovně, analogicky cíle cyklů nižší úrovně vždy vycházejí z cílů cyklů úrovně vyšší. Perič a Dovalil (2010) konkrétně popisují těchto pět typů tréninkových cyklů:

    • Roční tréninkový cyklus = jeden rok či jedna sezóna, skládá se z makrocyklů;
    • Makrocyklus = dlouhodobý cyklus, jedno období (přípravné, předzávodní, závodní, přechodové) z ročního tréninkového cyklu o délce 1 až 3 měsíce, tvořen mezocykly;
    • Mezocyklus = střednědobý cyklus, obvykle v délce 4 týdny, tvořen spojením dvou a více mikrocyklů;
    • Mikrocyklos = krátkodobý cyklus, zpravidla týdenní (nebo i kratší 3 až 4 dny, nebo delší až 10 dní);
    • Tréninková jednotka; základní jednotka cyklů.

Zahradník a Korvas uvádí v metodickém materiálu Českého florbalu Dlouhodobé plánování tréninkového procesu (2017) k periodizaci následující informace: „Roční tréninkový plán se dělí na menší časové úseky, které nazýváme makrocykly (dlouhodobý cyklus), mezocykly (střednědobý časový úsek, několika týdenní tréninkový cyklus), mikrocykly (krátkodobý tréninkový cyklus, obvykle týdenní tréninkový cyklus) a tréninkové jednotky. Díky těmto cyklům může trenér přizpůsobit zátěž, odpočinek a hlavní úkoly tréninkového procesu. Kombinace různých typů tréninkových cyklů v rámci ročního plánu bude záležet na specifických cílech soutěžního cyklu. Makrocyklus (MaC) může trvat od zhruba 2 měsíců až po celý rok. Základní MaC se nazývá roční tréninkový cyklus (RTC) a kratší MaC jsou jednotlivá období RTC (PO, SO, PřO). Mezocyklus obvykle trvá 2 – 6 týdnů a každý makrocyklus jich standardně obsahuje několik. Nejkratším tréninkovým cyklem je mikrocyklus (MiC), který obvykle trvá 1 týden (rozpětí je od 3 do 10 dní) a několik MiC tvoří mezocyklus. Velikost a intenzita tréninků se u jednotlivých cyklů mění. Profil každého cyklu závisí na soutěžní úrovni, věku, biologické vyzrálosti a specifických požadavcích daného sportu a období RTC.“

2.1.5.1 Makrocykly a mikrocykly

Makrocyklus je jedním obdobím jemu nadřazeného ročního tréninkového cyklu v trvání jeden až tři kalendářní měsíce. Jeho obsah, přesná délka a umístění v kalendáři podléhají potřebě konkrétní sportovní specializace, pro niž je plán tvořen.

Perič a Dovalil (2010) uvádějí následující čtyři typy makrocyklů a jejich charakteristické vlastnosti:

  • Přípravné období
    • Vytvoření dostatečné trénovanosti pro hlavní období v podobě obecných i speciálních pohybových schopností a dovedností;
    • Zaměření na zvýšení funkčních stropů organismu: kapacity srdečně cévního systému, dýchacího systému, energetických rezerv, racionalizace pohybů, řízení pohybů;
    • Nejprve zvyšování zatížení formou zvyšování objemu, následně nárůstem intenzity, postupný růst míry specifičnosti, postup od jednotlivosti k celku.
  • Předzávodní období
    • Převedení všeobecně rozvíjejícího tréninku na trénink speciální;
    • Převádění dosažené úroveň funkčních parametrů organismu
      do požadavků konkrétní sportovní specializace;
    • Zachování vysokého objemu i intenzitu tréninku, postupný přechod od objemového ke kvalitativnímu. Spojení techniky a taktiky dané disciplíny s vysokým kondičním zatížením, psychologická příprava;
    • Na konci období převádění vysokého stupně trénovanosti do sportovní formy („ladění sportovní formy“);
    • Zvyšování počtu tréninkových jednotek modelujících soutěžní podmínky, vložená přípravná kontrolní utkání.
  • Závodní období
    • Cílem je dosažení co nejlepšího výkonu v soutěžích;
    • Zaměření tréninku na udržení, popřípadě ještě další zlepšení sportovní formy;
    • Objem zatížení může v celku tréninkové a závodní podoby nabývat vyšších hodnot než v předchozích obdobích, objem vlastního tréninku je však menší.
  • Přechodné období
    • Cílem je především odpočinek a regenerace sportovců, psychické zotavení formou změny prostředí. Nemělo by ovšem dojít k zásadnímu poklesu výkonnosti, natož závažným porušováním denního režimu a životosprávy;
    • Snížení objemu i intenzity zatížení, snížení specifičnosti jednotlivých cvičení, využívány doplňkové sporty a sportovní hry;
    • Na konci období je plné fyzické i psychické zotavení, jako předpoklad pro úspěch následujícího ročního tréninkového cyklu.

V různých částech ročního tréninkového cyklu volíme různé typy mikrocyklů, a to v závislosti na cílech nadřazených makro a mezocyklů. Z úkolů jednotlivých mikrocyklů se naopak posléze vychází při stavbě konkrétních tréninkových jednotek.

Z hlediska obsahové a zátěžové variability je podle Periče a Dovalila (2010) možné definovat těchto sedm základních typů mikrocyklů:

  • Všeobecně rozvíjející mikrocyklus
    • Rozvoj kondiční složky výkonu, objem i intenzita zatížení jsou vysoké;
    • Speciální průpravná a doplňková cvičení, všestranná příprava pro variabilitu zátěžových podnětů.
  • Speciálně rozvíjející mikrocyklus
    • Vysoké nároky na objem a intenzitu zatížení ve specifických podmínkách, blízkých výkonu ve specializaci;
    • Sjednocení technicko-taktických a kondičních aspektů výkonu.
  • Kontrolní mikrocyklus
    • Posouzení účinnosti předchozího tréninkového procesu;
    • Nízký objem, kondiční složka ustupuje do pozadí, výrazněji zastoupen technicko-taktický trénink kombinovaný s tréninkovými závody či testy trénovanosti.
  • Vylaďovací mikrocyklus
    • Završuje speciální přípravu na soutěže, cílem je vyladit co nejlépe sportovní formu;
    • Nižší objem tréninku, zdůrazňuje se tempo, rychlost, specifičnost, intenzita zatížení kombinuje trénink v O2 zóně se závodní intenzitou, nechybí dostatečný odpočinek.
  • Soutěžní mikrocyklus
    • Udržení sportovní formy v hlavním období, zajištění dostatečné regenerace, příprava na další start;
    • Nižší objem, intenzita je především v aerobním pásmu, doplňováno tréninkem v závodní intenzitě.
  • Stabilizační mikrocyklus
    • Udržení trénovanosti či sportovní formy při kratších přerušeních soutěží.
  • Regenerační mikrocyklus
    • Výhradně k regeneračním účelům, mohou se objevit i dny zcela bez tréninku
    • Zatížení se snižuje, veškerá zátěž probíhá v aerobní zóně, převládá všeobecná příprava, která dodává emocionalitu bez vypjatých psychických nároků.

Další literatura pak definuje například následující mikrocykly – Úvodní, zahajovací; Rozvíjející, intenzivní; Stabilizační, akumulační; Vylaďovací, zaměřovací; Závodní; Rekondiční; Regenerační – z nichž rovněž v kaskádě přes mezo a makrocykly skládá celý roční tréninkový cyklus.

Typickými, praktickými příklady mezocyklů jsou třeba mezocykly silové přípravy: (i) akumulace, (ii) intenzifikace, (iii) realizace.

2.1.5.2 Tréninková jednotka

Základní jednotkou, respektive základním cyklem periodizace sportovního tréninku je tréninková jednotka. Tréninkovou jednotku lze v základu dělit na tři části: (i) úvodní; (ii) hlavní; (iii) závěrečnou.

Úvodní část slouží k přípravě organismu pro následující herní část tréninku. Typicky se skládá z psychické přípravy, rozcvičení, průpravy k pohybové činnosti.

Hlavní část tréninkové jednotky je z pohledu zatížení buď monotematická, nebo multi-tematická. Při rozvoji více pohybových schopností a dovedností volíme s ohledem na množství energetických zdrojů pro pohyb a stupně únavy centrální nervové soustavy obvykle tuto posloupnost jednotlivých cvičení: koordinačně náročná cvičení, rychlostní cvičení, silová cvičení, vytrvalostní cvičení.

Závěrečná část tréninku, složená z dynamické a statické části, posléze slouží ke zklidnění organismu po předchozí zátěži a nastartování jeho zotavných procesů.

Z pohledu organizačních a sociálně-integračních forem rozdělujeme tréninkové jednotky na: (i) hromadné, (ii) skupinové, (iii) individuální. Zatímco při hromadné formě cvičí všichni sportovci stejné cvičení zároveň a možnost osobní interakce s trenérem je tím pádem minimální. Při individuální formě je to přesně naopak, komunikace je zásadně obousměrná, trenér se věnuje jednomu či dvěma sportovcům. Skupinová forma tréninkové jednotky pak může probíhat několika styly: všichni stejný obsah, ale každá skupina vlastní rozdílnou formu nebo rychlost; každá skupina jiný obsah, bez ohledu na ostatní skupiny; každá skupiny jiný obsah, ale postupně se střídají, takže během jednoho tréninku všichni cvičí všechno. (Specifickou formou je kruhový trénink – forma stanovišť, vhodná především pro kondiční rozvoj.)

2.1.6 Základní specifika kategorie Dorostenky

Když hovoříme o dorostenkách jako objektu sportovní přípravy, hovoříme primárně o skupině dívek v kalendářním věku 15 až 17 let. V kategorii Dorostenky, jak ji definuje soutěžní řád Českého florbalu, však mohou startovat až o dva roky mladší dívky, standardně nastupující k zápasům ve věkově nižší soutěžní kategorii Starší žákyně. Do úvahy je pochopitelně nutné brát i specifika kategorie věkově vyšší, pro dorostenky pokračovací, tzn. Juniorky. Logické propojení všech tří věkových, respektive soutěžních skupin v rámci tréninku a také tréninkových skupin je tak v klubu nezbytné.

2.1.6.1  Charakteristika věkového období 11 až 15 let

V obecné rovině lze věkové období 11 až 15 let, v němž dochází k přirozenému růstu výkonnosti, charakterizovat nerovnoměrností biologických změn, v němž se začínají výrazně projevovat rozdíly mezi chlapci a děvčaty.

Dle metodického materiálu Českého florbalu Charakteristika věkového období 6 až 18 let u dětí a mládeže (2017) dochází po fyzické stránce především k urychlení růstu a zvýšení svalové síly, oboje zapříčiněné vzestupem hladiny pohlavních hormonů. Tomu ovšem ještě nejsou dostatečně uzpůsobené šlachy, vazy, úpony, a zároveň ještě není ukončena ani osifikace kostí, což jsou jedny z nejvýraznějších faktorů limitujících v tomto věku výkonnost, které však může konkrétní sportovec jen velmi málo ovlivnit. Vlivem rychlého růstu může rovněž dojít k dočasné ztrátě motorické koordinace. Z pohledu tréninku je toto období senzitivní pro rozvoj rychlosti. Rozvoj vytrvalosti pak lze realizovat především metodami nepřerušovaného zatížení mírné intenzity a delšího trvání.

Po psychické stránce dochází k výraznému rozvoji logického a abstraktního myšlení, a také k prohloubení citového života.

2.1.6.2  Charakteristika věkového období 15 až 18 let

Na konci období mezi 15. a 18. rokem života se pozvolna dovršuje jak biologický rozvoj všech tělesných orgánů, tak schopnost logického usuzování a využívání abstraktního myšlení. Na významu nabývá nutnost regulace psychických stavů sportovců.

V souladu s metodikou Českého florbalu Charakteristika věkového období 6 až 18 let u dětí a mládeže (2017) lze v tréninku začít výrazněji zvyšovat nároky; na četnost, zatížení i komplexitu. Otevírají se nám možnosti zařazování anaerobních aktivit ve větším rozsahu, stejně jako možnosti zařazování systematické silové přípravy. Zdokonalování technické přípravy jde do detailů, roste podíl taktické přípravy.

Zuzana Martínková charakterizuje věkovou skupinu mezi patnáctým a dvacátým rokem života jako adolescenci – druhou fázi dospívání. „Dochází k dokončení růstu a vývoje, dotváření osobnosti. Je to období revolty a utváření a prosazování vlastních názorů. Mladí v tomto věku mají vysokou potřebu intenzivních prožitků, mají rádi riziko. To se projevuje v oblibě adrenalinových sportů, ale také v oblibě aktivit spojených s řešením problémových úkolů. Biologický vývoj předchází vývoji psychickému. Potřeba výkonu a rozvoj vůle umožňuje přípravu na limitní sportovní výkon. V tomto věku jsou již hráči schopni dlouhodobé práce na technické dokonalosti. Jejich pohybový projev se individualizuje a také nastupují celkově odlišné metody příprav mužů a žen.“  (Florbal. Praktický průvodce tréninkem mládeže. Zuzana Martínková; ČfBU, 2009)

Kalendářní věk a s ním související senzitivní období (tzn. období vývoje s percentuálně nejvýraznějším nárůstem předpokladů pro rozvoj konkrétní pohybové schopnosti) jsou ovšem pouze jedním z ukazatelů, které je nutné v tréninkovém procesu brát na zřetel. Nijak totiž nezohledňují individuální rychlost ontogenetických změn jednotlivých sportovců, jež naopak vystihuje parametr definovaný jako biologický věk. Mezi hlavní metody jeho stanovení patří porovnání tělesné výšky a hmotnosti s normami, určení stupně osifikace kostí, nebo určení stupně rozvoje sekundárních pohlavních znaků.

Akcelerace biologického věku představuje zrychlený ontogenetický vývoj oproti normálu, retardace jeho opak, tzn. zpomalený ontogenetický vývoj oproti normálu. Opomíjet nesmíme ani takzvaný sportovní věk – dobu, po kterou se konkrétní sportovec věnuje systematické sportovní přípravě. Teprve komplexní pohled na tyto tři parametry, v kombinaci s posouzením individuálního zdravotního a psychického stavu konkrétního sportovce v konkrétní okamžik, nám umožní nastavit a realizovat pro něj v daný moment „správný“ trénink.

Senzitivní období, Marek Chlumský (2017)

 

 

 

Kompletní obsah práce

1. Úvod
2.1 Teorie sportovního tréninku
2.2 Teoretická příprava klubu
3. Metodika práce
4. Výsledková část
5. Závěr

 

 

Text: František Kovač

Tags:

Comments are closed.