Aleš Brichta Band

ALEŠ BRICHTA BAND
21. 4. 20006, Praha, KD Barikádníků

Tenhle koncert měl jedinou závažnou chybu – mizernou návštěvu. Pod střechou legendární strašnické ‚Barči‘, která byla v ne zase tak dávných (abychom to zapomněli!) temných komunistických dobách i o pár let později svědkyní těch nejzásadnějších okamžiků českého metalu a zrovna v těchto dnech slaví šedesát let své existence, se nesešlo více jak dvě stě platících. Ale chyba těch, co zůstali doma. Přišli totiž o jedinečný zážitek hodný tohoto kultovního prostoru: znovuzrození Aleše Brichty na rock/metalové scéně!

Hned vysvětlím. Osobně jsem Aleše vždycky považoval za zásadního hybatele oné tuzemské rock/metalové scény. Jednak z pozice charismatického zpěváka, perfektního textaře a zkušeného kormidelníka naší nejlepší metalové kapely všech dob, druhak proto, že do ní (nebo v jejím rámci) neváhal investovat vlastní kapitál, byť to byly téměř vždy investice značně nejisté. Záleželo mu totiž na téhle scéně, na lidech v ní namočených až po uši, na fanoušcích, na muzice samotné, prostě srdeční záležitost. Za to jsem si ho vážil. Po odchodu z Arakainu se ovšem stal definitivně více businessmanem než muzikantem, a to mi bylo při vědomí jeho potenciálu líto. Neudělal sice jedinou slabou desku, každá měla svůj smysl, ale jeho koncertní aktivity mnohdy kulhaly na obě nohy. Model byl totiž jasný: časově absolutně zaneprázdněný Brichta se obklopil partou zkušených doprovodných hudebníků-přátel s tím, že to přece společně nějak zvládnou, když je o co se opřít (rozuměj o kvalitní studiový materiál, který ale častokrát skládal i nahrával někdo jiný, než kdo ho měl živě prezentovat). A tak často chybělo srdce i společný trénink. Srdce, díky kterému jste ochotni tolerovat například i instrumentální nepřesnosti. Jenže co s takovou negativní kombinací, která vygradovala snahou postavit regulérní kapelu Grizzly? Po několika vlažných koncertech a promo singlu vyšuměla do ztracena, byť se opět jednalo o velmi silný materiál. Blýskat na lepší časy se, podle mého, začalo v okamžiku, kdy Divadlo snů začal skládat a nahrávat celý (předem regulérní) Aleš Brichta Band. Kapela, která měla finální nahrávku živě prezentovat, tak začala žít opravdovým skupinovým životem, byť zaneprázdnění jejích členů ostatními aktivitami je často enormní. Dovoluji si tvrdit, že mou výše prezentovanou domněnku právě tento koncertní křest alba v KDB plně potvrdil!

Celá show začala trefnou glosou baskytaristy Karla Adama, který se při nástupu na scénu chytl hlasité zdravice jednoho z fanoušků v první řadě „Nazdar bando!“, na niž kontroval bolestně pravdivými slovy: „Škoda že se to nedá říct o vás.“ Následoval charakteristický Brichtův zajíkavý smích a koncert, kterým ABB dokázal, že se malou návštěvou nenechá rozházet. Tedy důkaz vnitřní síly a přesvědčení regulérní kapely. Repertoár byl rovnoměrně rozdělen mezi horké novinky ze společného díla Divadlo snů a osvědčené pecky napříč Alešovým muzikantským životem. Do první skupiny patřili Lovci lebek, Peklo už čeká, Horal, Mesiáš, Svoboda, Paraziti, Já jsem, Dík za každou šanci, Máš šaty bílý, Realita nebo Milion božích jmen. Do druhé zase Není nutný plakat z éry Grizzlyho, Ztráty a nálezy z dřevních dob Arakainu (autor hudby, Marek Podskalský, byl osobně přítomen v hledišti), Nechte vlajky vlát z repertoáru populárního fotbalového projektu Hattrick, Princess z arakainího alba Apage Satanas, Jsem prý blázen jen z tribute projektu na památku Jiřího Schelingera Zemětřesení a legendární motörácká Ace Of Spades na samý závěr. Z Brichtových sólovek zazněly Sirael, Dívka s perlami ve vlasech, Než přijde ráno, Díky za každej den, Zemřít je nepovinný nebo Anděl posledního soudu.

Zatímco v případě první várky skladeb se daly očekávat jisté komplikace způsobené jejich premiérovým veřejným koncertním představením (samozřejmě až na testovací výjimky hrané již loni) – a nakonec došlo jen na pár lehce popletených nástupů a umně zakamuflovaných trablů se sbory a dýcháním –, v případě zbylých položek playlistu šlo především o teoretické srovnávání jejich podání. Jedinou výhradu jsem měl k Jsem prý blázen jen. Ta je totiž jak v podání samotného Jirky Schelingera, tak i v podání projektu Zemětřesení doslova mrazící díky de facto minimalistické kytarové instrumentaci, ať už v původním Kubešově provedení, nebo Doležalově cover verzi. A právě ono intimní provedení mi u početného ABB vyloženě chybělo. Jinak jsem byl více než spokojen. Tahle sestava je totiž, podle mého názoru, zatím ta nejhomogennější, která s Brichtou po jeho odchodu z Arakainu živě vystupovala. Trojitá kytarová hradba Roškaňuk – Knopp – Hošek předvedla téměř precizní souhru (kromě několika drobných zaváhání v nových skladbách a několika starších kousků, které historicky sehrané duo ‚Rošky‘ – ‚Mimi‘ s ‚Blackiem‘ zatím nestihlo secvičit, a tak je odehrálo bez přispění někdejšího člena Root). Karel Adam je jednoduše naše rocková baskytarová legenda, která v daném ranku nemá na poli instrumentálních schopností konkurenci. Dan Haftstein (ano, s ‚t‘ uprostřed – ‚Hafo‘ si nechal nedávno poupravit jméno dle původního rodokmenu, jehož zatím posledním korektním nositelem byl jeho dědeček – tátovi to ‚t‘ na matrice zkazili) je neomylná vlasatá chobotnice s neskutečnou sílou v nohou i pažích a nemizejícím šibalským úsměvem na rtech. Navíc ho s Karlem pojí léta společného účinkování v rytmikách různých souborů. A Zdeněk Vlč se svými klávesami a druhým hlasem k Brichtově pojetí rock/metalu prostě neodmyslitelně patří. I samotnému obrýlenému principálovi s charakteristickou nohou na odposlechu to ještě – v rámci možností – celkem dost dobře zpívá!

Osobně bych Alešovi přál, aby byl Aleš Brichta Band konečně tím, čeho svým odchodem z Arakainu zamýšlel docílit.

 

Text: František Kovač