NOC PLNÁ HVĚZD 2005
24. – 25. 6. 2005, Třinec-Borek, fotbalový stadion

Vzhledem ke své loňské absenci na NPH jsem se na její letošní 13. ročník skutečně hodně těšil. Jednak mám rád její nezaměnitelnou atmosféru, která vychází z genia loci místa konání, ruku v ruce s výběrem účinkujících, jenž tradičně až po okraj naplňuje tyglík zvaný ‚rock‘; druhak mi naprosto vyhovuje organizační preciznost pořadatelů směrem k fanouškům, kteří mají přímo pod nosem vše, co k pohodovému prožití akce potřebují, a nádavkem se ještě mohou spolehnout, že každá produkce začne a skončí v okamžiku, kdy se tak má podle programu stát.

Pátek
Zatímco broumovští IMODIUM nemohou zatím nic jiného než žehrat na svou mladickou nezkušenost, kvůli které vcelku povedený materiál z debutového alba při živé prezentaci přespříliš nezaujme (stejně jako unylý pokus o zhýraleckou pódiovou show), brněnská legenda KERN již přespříliš dlouho slibuje nový materiál a do poslední mrtě provařuje své někdejší tancovačkové hitové flákoty. Dvojitou nudu však rázně rozřízli slovenští punkrockoví úchyláci HORKÝŽE SLÍŽE. Přestože jsem je během letošní sezony viděl již poněkolikáté s téměř totožným setem, zatím mě neomrzeli. Pódiová prezentace téhle kapely totiž není nikdy stejná (byť styčné body tu samozřejmě jsou), stejně jako vtípky a šlehy, které neodmyslitelně dotvářejí pauzy mezi jednotlivými skladbami. Jejich krajané INEKAFE mě však zklamali a můj negativní dojem jen potvrdilo jejich vystoupení o týden později na českobrodském Rock For People. Zatímco by nejeden fanoušek podle posledního alba odtušil, že se Vratko a spol. vracejí k ostřejším výrazovým prostředkům i zvuku, je tomu právě naopak. Tahle kapela během své historie prodělala řadu krkolomných stylových i názorových změn a evidentně je nepoučitelná. Ale kdo chce kam…

JAROMÍR NOHAVICA dal ovšem svou produkcí zapomenout na veškeré (předchozí) nepříjemnosti. Zazpíval své opravdové písničky, zahrál na kytaru, foukačku i garmošku a stal se jasně jednou z nejzářivějších hvězd 13. oficiálního česko-slovensko-polského festivalu. DOGA pak měla sice hodně těžkou startovní pozici, tu jí však svým způsobem paradoxně ulehčoval fakt, že již ve svém středu nemá dlouholetého člena, poslední dobou stále více nespolehlivého basáka Pepu Šika (který čertužel stále ‚pije jako drak‘), jehož momentálně nahradil někdejší Izziho technik ‚Malej Pepa‘. Každopádně domácí prostředí udělalo své a čtyřčlenná banda s přehledem a nezbytnými pyrotechnickými vložkami mistra Fárjua pobavila jak své věrné, tak všechny nedočkavce, odpočítávající poslední minuty do startu jihoamerické rakety SOULFLY. Pro mě osobně bylo jejich vystoupení největším a zároveň nejpříjemnějším překvapením celého festivalu! Zatím jsem totiž tuhle z desek velmi zajímavou kapelu neměl to štěstí vidět naživo odehrát dobrý koncert; např. naposledy v Praze před Judas Priest to byla opravdu bída. A řeknu vám, že když se zadaří, je onen albový materiál naživo ještě větší mazec. Nehledě na to, že v playlistu nechyběly ani pecky, které nám Max Cavalera před lety servíroval ještě v rámci ex-domovské Sepultury.

Následný ROCK’N’ROLL BAND MARCELA WOODMANA si se svou logicky ještě těžší úlohou, než jakou měla Doga vystoupivší mezi Nohavicou a Soulfly, hlavu nikterak nelámal. Naopak, všechny ´pozůstalé´ během několika minut definitivně odzbrojil a dostal do varu genialitou předváděného převzatého r&r repertoáru i propracovaností vlastní pódiové show. Tančili úplně všichni, okované máničky, pivní rockeři, parta mlaďounkých (asi)pankáčů i ti ostatní. Přes nespornou kvalitu přehrávaného materiálu i instrumentální výkony jednotlivců byli navazující ROOT právě v porovnání s předchozím, energií natlakovaným děním celkem nuda.

Jediná kapela, kterou jsem stihl zhlédnout na B scéně dostatečně dlouhou dobu na to, abych ji zde mohl hodnotit, byla severomoravská SALAMANDRA. Předvedla absolutně neoriginální hudební složku, kterou nemohly zachránit ani profesionální výkony jednotlivých instrumentalistů, ruku v ruce s doslova příšernou vokální prezentací podprůměrných textů. Přestože ji spousta fanoušků považuje za stěžejní domácí soubor v daném ranku, v širším kontextu jde jednoduše o další zbytečnou kapelu.

Sobota
Pokud se dá hovořit o skutečném vzkříšení alkoholem zmožených dezolátů, docílila ho až těsně před půl dvanáctou nastoupivší BANANA. Hlasová siréna, kterou vládne excentrické převleky milující Vladivojna La Chia, by totiž probudila i mrtvého. Velmi dobře sehraná kapela předvedla neotřelou směsici punkrockové dekadence a nezařaditelné alternativy, která rozhodně vyžaduje hlubší zaposlouchání se. Letití ABRAXAS působili přes hojnost elektroniky obdobně vyčpěle jako včera Kern, polští heavy/thrashoví KILLJOY byli zase setsakramentsky na štíru s originalitou své produkce. Čerstvý závan vnesli až Pražáci COCOTTE MINUTE. Většině pivních rockerů, kteří je předem hanlivě pasovali na ‚komerční tucku‘, padala při předváděných kytarových řežbách čelist. Charismatický vrchní ‚kokot‘ Zeller měl hned o důvod víc ke spokojenému šklebení se na všechny strany. LORD BISHOP je velký černý bourák z Ameriky, který miluje rock a blues, bravurně ovládá kytaru a s pobavením nalévá mezi skladbami do hrdel fanoušků v prvních řadách bourbon. Jednoznačně největší atrakce festivalu.

VYPSANÁ FIXA tak mohla naskočit na rolující se pohodovou vlnu, což učinila s přehledem sobě vlastním a v mžiku rozpoutala své osobité emocionální tornádo. Skvělé texty, přesvědčivá interpretace, radost až na kost. Při outru sebou Márdí dvakrát nekašírovaně třísknul o podlahu a schody ze scény vybral jen sotva. Klobouk dolů! DEBUSTROL byli se svým ‚prasopalem‘ ideálním intermezzem. Posíleni navrátivším se kytaristou Trifidem neztratili nic ze své naléhavosti, naopak ještě zahustili svůj již tak dost brutální zvuk. Personálně provázaný HARLEJ pak předvedl nejen skvělou komunikaci a spolupráci s fanoušky, ale především (pro mnohé) netušenou hráčskou kvalitu a sehranost. Trio Rauer – Kolins – Volák s Liborem Fantou v zádech, je zatraceně rozjetá mašina. A Šafránkovi to pořád ještě zpívá! Pokud bude tahle parta, která letos slaví deset let existence, pokračovat v nastoleném ‚dospělém‘ trendu, půjde jistě ještě výš a dál.

Italští UNIVERSI PARALELLI a britští BUSHCRAFT byli de facto dvojitým zbytečným úkrokem mimo standardní programovou osu festivalu. Jednak jejich tvorba hodně zaváněla komercí, druhak nepředvedli nic světoborného. Ostatně, sledovalo je doslova pár zvědavců. Škoda peněz, páni pořadatelé. ANETA LANGEROVÁ, na kterou bylo už zase plno, předvedla svůj standardní set, kterému vlastně momentálně nechybí nic než silnější repertoár. DIVOKEJ BILL byl poté tou pravou tečkou za vskutku vydařeným festivalem. Velké pódium plné veselých muzikantů, které jejich show postavená na silných melodiích evidentně baví. Diváci odcházeli nadmíru spokojeni. A protože jich většina opustila areál právě po produkci DB, nemohli jim už němečtí pseudo-gotičtí BIONIC ANGEL, kteří ve výsledku znějí jako odpudlivý techno klon Rammstein, zkazit dobrou náladu.

Jasnými taháky druhé scény byli nazlobení znojemští X-CORE, jejichž produkce však začala po dvaceti minutách splývat v neurčitý celek. Vůbec špatná nebyla ani SEPPUKA, která svým setem dala nepřímo vzpomenout na včerejší skvělé Soulfly (resp. lépe Sepulturu). Příjemně mě svým nasazením a opravdovostí překvapili BLACKMAILERS. Esy však bylo duo KRYPTOR – HYPNÖS. První zmíněná parta se s přehledem vyrovnala s odchodem letitého frontmana Pípy a naservírovala svým věrným šťavnatý průřez nejzásadnějšími hitovkami. Naopak Bruno a spol. nechali přihlížející podstatně ochutnat materiál z aktuální studiovky. Oba koncerty měly vše – energii, nasazení, přesvědčivost, instrumentální preciznost.

Opravdu povedený festival, kterému ještě navíc absolutně přálo počasí. Ostatně jako tradičně!

 

Text: František Kovač