Kamil Střihavka & Leaders!

KAMIL STŘIHAVKA & LEADERS!
4. 11. 2008, Praha, Retro Music Hall

Stárnu. Samozřejmě. Jako všichni. Ne že bych si to průběžně neuvědomoval, ale jsou prostě chvíle, kdy je ten pocit zjištění skutečného stavu tak intenzivní, že vás prostě překvapí. A nemusí to být vyloženě negativní feeling. Jedno takové satori mě potkalo na úterním křtu nové sólové studiové nahrávky KAMILA STŘIHAVKY v útulném pražském klubu Retro Music Hall. Abych ale hned rozptýlil vaše případné obavy o kvalitu Kamilova zbrusu nového materiálu pojmenovaného 365 či o jeho aktuální hlasovou formu – můžete zůstat v klidu, vše je v naprostém pořádku. Má poznámka ke stárnutí se týká něčeho úplně jiného a je de facto čistě osobní. Možná se ptáte, proč s ní tedy obtěžuji – čtěte laskavě dál, a pochopíte minimálně souvislosti.

V uzavřené společnosti, která se k neformální oslavě ‚Střihounovy‘ novinky sešla ve spodním cocktail baru, jsem totiž jednak potkal několik svých dávných přátel z hudební branže, s nimiž už léta nechodím ‚na pivo‘, protože prostě máme nové – vlastní – životy, rodiny, děti a starosti; a zároveň viděl i zástup čerstvých silikonových blondýnek a nagelovaných metrosexuálů, muzikálových a estrádních hvězdiček, jejichž indiferentní obličeje bude nezanedbatelná část národa dobře znát z titulních stránek bulvárních tiskovin. Zrovna totiž mají poměr s některým slavným sportovcem či se někde zpili/y a svlékli/y. To druhé, tedy takzvané celebrity, jsem čekal a je to zcela pochopitelné a nepřekvapivé, to první, staré známé, nikoliv, a tak jsem byl příjemně překvapen, byť se v oněch setkáních snoubila právě ona hořkosladká příchuť stárnutí. Stárnutí náš všech. Tím spíš, že nám co okamžik do obličeje blesknul fotoaparát z podivně šikmého úhlu, jak zrovna fotografovali ty, kdož jsou momentálně v kurzu. Na druhou stranu: je to osvobozující pocit. Jednak to nemuset se před paparazzi ‚hlídat‘, druhak samozřejmě – a především – ono přiznání si pravdy o koloběhu života. A právě v této souvislosti, viděno touto optikou, musím nový moderní materiál Kamila Střihavky pochválit, stejně jako jeho stále perfektní hlasovou formu!

Ale ke koncertu samotnému. Jeho atmosféra byla vyloženě pohodová, domácká, a na výkonu muzikantů to bylo znát. Myšleno pozitivně. Přece jenom se vám jinak hraje pro partu kamarádů a nejoddanějších příznivců v akurátně zaplněném klubu a jinak pro znuděné festivalové publikum. LEADERS! ve složení Mirek Chyška (mj. J.A.R., Die El. Elefant!?, Sexy Dancers, B.S.P.) – kytara, Jarin Janek (mj. Krucipüsk, Eleison, B.S.P., Benedikta) – baskytara, Miloš Meier (mj. Michal Pavlíček Trio, Aneta Langerová, Tortharry, B.S.P.) – bicí a Viliam Béreš (mj. Sunshine, Lenka Dusilová, Vertigo) – klávesy jsou přesně tou partu, kterou Kamil Střihavka vzor 2008 potřebuje cítit v zádech. Hutné hardrockové riffy ani rozpustilé funky beaty jim nečinily sebemenší potíž, snad s jedinou výjimkou Mirka Chyšky. Ten mi občas přišel, jako by se svou kytarou i jí předepsanými party vyloženě bojoval – hodně se koukal na ruce, často měl hlavu sklopenou dolů, do publika jen bázlivě pomrkával; o přesvědčivosti a sebejistotě bych si v souvislosti s jeho dnešním výkonem nedovolil hovořit. Na druhou stranu dobře vím, jak kvalitní, schopný a svědomitý instrumentalista ‚Mireček‘ je, takže z jednoho jeho ne zcela vyvedeného výkonu rozhodně nebudu činit žádné negativně generalizující závěry. Každý máme nárok na své dny. Konkrétně největší kytarový deficit jsem zaznamenal v klasických rockově-baladických číslech Když se snáší déšť a Země vzdálená. Rytmika Janek – Meier byla naopak zcela bezchybná a jejich souhru i individuální výkony (parádní sóla na bicí i basu!) bych se nebál označit za kongeniální. Zatímco Chyška působil nejistě a zakřiknutě, rytmika nejenže instrumentačně excelovala, ale navíc si hru i extaticky užívala. Dvojice mladíků tak byla dnes večer skutečným srdcem i mozkem Kamilova doprovodného souboru.

Na programu byl jak průřez dosavadní Střihavkovou tvorbou, tedy jednak ukázky spolupráce s projekty B.S.P. (mj. Holka čapni draka, Berkley) a No Guitars (mj. Kruhy v obilí, Koka Koula), druhak z jeho debutové sólové práce Woo-Doo (mj. Konečně doma, Tři minuty slávy), i řádná porce ochutnávek z novinkové kolekce 365 (např. titulní 365, Trosečník, Utopená nebo J. I. Joe). Ta ostatně tvořila celou druhou třetinu koncertu a sluší se konstatovat, že zaujetí přihlížejících v ten okamžik nikterak neumdlévalo, byť se popravdě jednalo v převážné většině spíše o intimnější záležitosti.

Samotný akt křtu pak vykonalo kmotrovské duo Michal Pavlíček – Ota Balage, čímž chtěl hlavní představitel dnešního večera jasně demonstrovat, že i když už jsou B.S.P. definitivní minulostí, se svými někdejšími partnery se v žádném případě nerozešel ve zlém. Přestože recenzi na album 365 teprve chystáme, již nyní vám ho můžu vřele doporučit.

 

Text: František Kovač