BLACK SABBATH, VELVET REVOLVER, SOULFLY
29. 6. 2005, Praha, T-Mobile Arena
Od samého ohlášení velmi zvláštní koncert. Headliner nebyl tím největším tahákem, naopak vzbuzoval doslova největší hrůzu nejistoty. Naproti tomu dlouhou dobu jediná předkapela byla tou potenciální hvězdou, lákadlem. No a když na poslední chvíli přibyla do sestavy ještě třetí parta, rovněž stylově trochu někde jinde než obě původně nominované, byl zmatek dokonán. Že bylo ovšem ve finále všechno úplně jinak, jste možná zažili na vlastní kůži, oči a uši…
Původně se měla akce konat v T-Mobile Parku Kolbenova. Žel, mizerné předprodeje zapříčinily, že se celý spektákl nakonec odehrál v T-Mobile Areně. Vzdušný venkovní prostor, který je schopen pojmout na osmdesát tisíc lidí, nahradila po střechu zaplněná, skrz naskrz propocená stařičká hala. Atmosféra tak byla opravdu ‚vroucí‘. (Aspoň že organizátoři nešlápli vedle a nepřesunuli koncert do policejním režimem neblaze proslulé Sazka Areny.)
Jako první nastoupili na pódium těsně před čtvrt na osm brazilsko-američtí SOULFLY. Právě oni přibyli do sestavy koncertu na poslední chvíli. A dobře tomu tak! Max Cavalera se svými věrnými totiž během chvilky jaksi samozřejmě, bez jakéhokoliv náznaku nepřirozenosti či strojenosti, rozpoutal na scéně pravé jihoamerické peklo. Stejně jako před pár dny v Třinci na Noci plné hvězd. Rytmika, která do posledního písmenka bez výhrady reprezentuje slovo zemitá, kytary řezající uši těsně u lebky bez jediné kapky krve a mocný řev pralesního gurua prostupující doslova vším. Ten nemastný neslaný vývar loni před Judas Priest si (stále) dost dobře nedovedu vysvětlit. Ale čert to vem, vždyť právě dostávají do kolen vyprodanou halu. Prophecy, Seek’n’Strike, Roots Blood Roots, Bleed, Back To The Primitive, Arise, Eye For An Eye a další známé pecky spolehlivě drtí ušní bubínky přítomných. Škoda jen, že nedošlo na žádnou ochutnávku z připravované novinky.
V srdcích fanoušků se rozlévá teplo radosti a uspokojení. Několik staromilců sice nevěřícně kroutí hlavou, ale dobře tomu tak. Kdo se zavděčí všem, nemá vlastní názor. A to rozhodně není případ páně Cavalery. Burácivý potlesk provázející kapelu celým koncertem je toho ostatně důkazem. Bicí a odposlechy ukrývá maskovací síť, na zadní stěně pódia se vyjímá hnědočerná plachta s logem kapely. Kdyby náhodou někdo nevěděl, s kým má tu čest… Nechybí ani tradiční brazilská vlajka přes Maxův aparát. Málokdy se stane, abychom rozchodem jedné parádní skupiny získali dvě neméně dobré. Tak snad už aby zase přijela Sepultura!
Zatracená škoda, že se plánovaná dvacetiminutová přestávka protáhla o dalších patnáct minut. Nažhavené nadšení totiž stačilo opadnout tak, že posledních pět minut před příchodem VELVET REVOLVER na scénu obecenstvo sborově nespokojeně propískalo. Navíc stage manager skupiny postupně vyškrtl z přichystaného playlistu rovnou tři skladby – Headspace, Dirty Little Thing a Mr. Brownstone. Čertužel tento časový skluz nebyl jedinou vadou na kráse vystoupení hollywoodských motherfuckers. Zvuk totiž najednou (Soulfly měli zvuk bez chyby, jen logicky o něco méně nahlas než Black Sabbath) ztratil veškerou svou dynamiku i balanc. Jako kdybyste stáli za sklem! V kontextu s tím vyznělo velkohubé úvodní prohlášení frontmana Scotta Weilanda „We are the greatest motherfucking rock’n’roll band“ víceméně směšně. Kde máte koule, pánové?, nabízela se nepříjemná otázka. Fakt, že jsem spíše viděl než slyšel, co momentálně Slash kouzlí na šestici svých strun, mě skutečně zklamal. Stejně jako Weilandovo trapné vystupování. Jediné dvě věty, které neustále opakoval mezi skladbami, byly: „How you doin’ motherfuckers?“ a „This is fuckin’ rock’n’roll!“. Trochu málo. Stejně jako suplování zpěvu řvaním do megafonu v cca polovině předvedeného repertoáru. O stavění vlastní image na esesácké (resp. gestapácké) brigadýrce ani nemluvě. To už před tebou dělal nějaký Axl Rose, pokud bys náhodou nevěděl…
Playlist byl následující – a jít o plnohodnotné vystoupení (tj. bez všech výše popsaných nedostatků), byla by to jistě zatraceně zběsilá jízda: Sucker Train Blues, Do It For The Kids, Superhuman, Fall To Pieces, Big Machine, It’s So Easy, Sex Type Thing, Set Me Free, Slither. Pohříchu byla tou nejlépe odvedenou skladbou právě jediná převzatka od Guns N’ Roses It’s So Easy. Z černého koně celé akce se tedy nakonec vyklubal chudokrevný valach. Škoda! Jediné pozitivní na celém vystoupení VR tak pro mě osobně bylo, že jsem na vlastní oči viděl své hudební hrdiny z dětství – Slashe (i s cylindrem a cigaretou), Duffa McKagana (plivajícího si nad vlastní hlavu) a Matta Soruma (se zlatými bicími doplněnými gongem s průměrem aspoň tři metry).
Od BLACK SABBATH jsem, popravdě, dopředu nic nečekal. Byl jsem dokonce srozuměn s tím, že po pár skladbách znechucen stavem Ozzyho Osbournea koncert opustím. Jak milé bylo nakonec mé překvapení! Snad jediná nota nebyla falešná, každý tón vyzněl jak měl, všechno dokonale sedělo. Včetně Ozzyho zpěvu! Prostě jak z desky. Byl jsem skutečně u vytržení, tohle jsem opravdu nečekal. Všechno jiné, jen ne takhle perfektní koncert. Pokud jste viděli Osbourneův poslední živák Live At Budokan, vězte, že proti tomuto pražskému podal v Japonsku třetiligový výkon. Jedním z důvodů je možná i to, že v rámci Black Sabbath je pouze jednou čtvrtinou party tvůrčích i osobnostních individualit, zatímco v rámci své sólové kapely je jednoznačným principálem, okolo kterého se všechno točí, a tak necítí takový tlak na svou osobu. BS každopádně hráli, jako kdyby jim bylo o dvacet let méně. A Ozzy stejně tak – řádil, poskakoval, pobíhal, políval přední řady, ukazoval holý zadek, roztleskával celou halu. A tak bylo úplně jedno, že se nekonala žádná velká show a jediným scénickým prvkem byla občasná projekce psychedelických obrazců a rozostřených barevných map. Stejně jako nikomu nevadilo, že tahle kapela už deset let nenatočila žádný nový materiál. Ani že nezazněla žádná z dvojice nejnovějších (tedy deset let starých) skladeb, takto bonusů živého dvojalba Reunion. Ostatně, proč taky? Bohatě stačilo, že na pódiu stála kompletní zakládající čtveřice tohoto veskrze legendárního souboru a s přehledem svým věrným naservírovala chutnou porci kultovních skladeb jako NIB, War Pigs, Dirty Women, Fairies Wear Boots, Iron Man, Into The Void, Black Sabbath, Paranoid nebo přídavkovou Children Of The Grave. Nešlo netleskat. Opravdu škoda, že se jako jediná z kapel nesměli oficiálně fotografovat…
Z mého pohledu to byl ten nejlepší koncert Black Sabbath či sólového Ozzyho Osbournea, který jsem měl možnost během posledních patnácti let vidět.
Text: František Kovač