SCHYZOFÉM, DIP
17. 3. 2006, Praha, Dead Jack Club
Můj přítel Pedro nemá ve zvyku mluvit do větru. Zatím ani jedna kapela, na kterou mě upozornil, nepatřila mezi ty ‚zbytečné‘. Právě naopak! Když mě před čtrnácti dny seznámil se slovenským kytaristou Maťem, duší souboru Schyzofém, charakterizoval ho slovy: „Jeho práci sleduju už pár let a mám pocit, že to, co dělá i jak to dělá, má smysl. Podle mě si zaslouží, aby se o něm vědělo. Věřím, že tě zaujme.“ A měl zase pravdu. Že to má původem Košičan Maťo Osif v hlavě řádně srovnané, ví, co chce i jak toho má dosáhnout, nezalekne se průvodních komplikací a dovede se opravdově radovat z kýženého výsledku, jsem se přesvědčil už během rozhovoru, který jsem s ním ještě ten den vedl.
Nádavkem jsem vyfasoval debutové eponymní album Schyzofém, které loni vyšlo na českém labelu Popron Music (zatím jsem měl naposlouchány pouhé tři empétrojky, které jsem si stáhnul odkudsi z webu), a demo chystaného projektu, v jehož rámci bude Maťo spolupracovat mj. i s legendou tuzemského hardrocku Danem Horynou. Obě nahrávky mě přesvědčily, že si sympatický dlouhovlasý Slovák opravdu zaslouží, aby se o něm vědělo. Koncert, z něhož je tato reportáž, byl pak onou pověstnou třešničkou na dortu.
Mnozí si jistě stylový Dead Jack Club pamatují z jeho původní adresy v pražské Ječné ulici. Nyní se podnik nově nachází ještě o něco blíže k náměstí I. P. Pavlova, v suterénních prostorách restaurace U Havrana, v Hálkově ulici č. p. 6. Velkou výhodou přestěhování je především fakt, že stávající prostory bývaly nahrávacím studiem, tudíž jsou profesionálně odhlučněny. Nehrozí tedy žádná policejní hodina, určující konec živé produkce! Architektonické řešení bez sloupů, tolik typických pro sklepní prostory, je pro koncerty rovněž příznivější. Větší je i samotná kapacita klubu, která se bude o prázdninách ještě rozšiřovat.
Jako první vystoupili krátce po deváté, stejně jako hlavní hvězdy večera Schyzofém naturalizovaní slovenští Pražáci, DIP. ‚Dip‘ znamená v tibetštině ‚světlo‘, podobnost s gurmánskou specialitou je v tomto případě čistě náhodná. Čtveřice těží svou inspiraci z tradičního hard rocku sedmdesátých let, jejich největší ikonou jsou pak Led Zeppelin. Ostatně skladba Čierne diery vychází přímo z Pageova opusu Immigrant Song. Naštěstí si to mohou díky hlasovým kvalitám zpěváka Laca Šutky dovolit. Stejně jako si díky lehkosti a přesvědčivosti rytmiky Nagy – Stránský mohou jindy dovolit zabrousit až k samým kořenům blues. Stejně jako Led Zeppelin… A totéž platí o funky vsuvkách a instrumentální jistotě kytaristy Miša Hlaváče. Vše dohromady pak tvoří velmi zajímavý celek. Zajímavý i zábavný, chladní tihle pánové rozhodně nejsou. Snad se jim podaří nastoupit stejnou cestu jako jejich krajanům a loňské demo nahrané u Petra Jandy na Propasti bude mít co nevidět regulérního albového následovníka.
Pokud jsem o Dip napsal, že jejich těžiště tkví v sedmdesátkovém hard rocku, mohu s nadsázkou říct, že SCHYZOFÉM jsou o dekádu napřed. Jejich projev je rovněž vystavěn na kytarovém hard rocku, ovšem na tom z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století, koketujícím s tehdy novotou se blyštícím heavy metalem. Navíc tam, kde Dip čerpají z tradičního černošského blues, sázejí Schyzofém, respektive jejich ústřední postava – kytarista a příležitostný zpěvák Maťo Osif – na modernější rhytm’n’blues stříknuté rock’n’rollem a psychedelií à la Jimi Hendrix. A opět musím dodat, Maťo si to může s přehledem dovolit! Samozřejmost, s níž prohání své prsty po hmatníku i v těch nejkrkolomnějších kombinacích, je odzbrojující. Lehkost kombinace různých hráčských technik je pak doslova obdivuhodná. Osobně rozlišuji dva typy těchto virtuozních kytaristů – ten první mi je svou sebestředností k smíchu a mezi jeho klasické reprezentanty patří Yngwie Malmsteen – před těmi druhými, jako třeba před Michalem Pavlíčkem, naopak s úctou smekám. Maťo Osif patří do druhé kategorie. Navíc není jen výborným instrumentalistou, ale i skladatelem. Tato jeho kvalita o poznání více než ve Schyzofému, který se jako kapela přece jenom snaží hrát určitým stylem, vyniká na demosnímcích pro v úvodu zmiňovaný boční projekt, který se se škatulkami vůbec nepáře – právě naopak. Jediným minusem celého koncertu, z něhož jsem u vytržení opravdu nebyl sám, byl nový zpěvák kapely, který má za sebou pouhopouhé dva koncerty ve společnosti stávajících spoluhráčů. Takže to občas zaskřípalo, občas jeho enormní nasazení působilo až nepatřičně křečovitě a kašírovaně – to především v kontrastu s občasným živelným Osifovým zpěvem. Ale dejme jim čas, podle toho, co jsem viděl a slyšel, nemám obavu, že by se nesrovnali.
Text: František Kovač
Comments are closed.