SONISPHERE FESTIVAL 2010
19. června 2010, Milovice, letiště
Velký metalový svátek jménem Sonisphere dorazil třetí červnovou sobotu na milovické letiště. Bývalý neprodyšný sovětský vojenský prostor provětrala někdejší velká americká thrashmetalová čtyřka Anthrax, Megadeth, Metallica, Slayer (řazeno abecedně) – a symbolicky tak potvrdila vítězství imperialistů v našich zeměpisných šířkách. Co na tom, že si kapely myslely, že hrají „v Praze“…
Žel, obdobně aktuální jako popularita a forma ‚The Big Four‘ (rozuměj: ‚pravé ořechové‘ to bylo před dvaceti lety, teď už pouze setrvačně přiživují své statusy legend žánru a doplňují věčně děravá bankovní konta) byla i samotná organizace festivalu. Zásadnější pochybení byste nenašli, spíše naopak – kam se do strmého kopečku hrabe valná většina tuzemských podniků – s dnešním západním standardem se však ani první český Sonisphere měřit nemůže, byť se distance průměrného zaostání notně zkrátila. Příklad za všechny: skvěle organizovaný příjezd na parkoviště v areálu festivalu, které bylo navíc k užití zcela zdarma, v noci ovšem neosvětlené – a hledejte své auto mezi skoro desítkou tisíc dalších na ploše bratru čtverečního kilometru…
Známé rčení sice říká, že v hudbě nelze soutěžit, přesto, kdybych měl zpětně sestavit své osobní stupně vítězů ‚made in‘ Sonisphere, vypadaly by následovně: bronzová příčka pro Debustrol, stříbrná pro Megadeth a zlatá pro Slayer.
První jmenovaní, mladoboleslavští thrasheři DEBUSTROL, sice patřili mezi vůbec první akvizice sobotního odpoledne, přesto ze sebe neváhali na pódiu vydat maximum. Ostatně, byli jedněmi z hodně mála zdejších zástupců domácí scény, tak proč se proboha v konkurenci přespolních umělců nesnažit, že?! Jejich účinkování na ‚béčkové‘ scéně navíc podpořil velmi dobrý zvuk – až na přebuzené Therapy? (snaha o plný zvuk při pouhých třech nástrojích na scéně vyústila v přebasovaný bolehlav) a nevyváženou Metalliku (při obligátních hráčských chybách bylo skoro ticho) – milá to konstanta celého festivalu. Průřez dosavadní diskografií, v níž nechyběly letité pecky jako Antikrist nebo Údolí Hádu i ukázky z třeskutě aktuální tvorby posledních studiových alb, skvěle pobavil dobrou desetitisícovku přihlížejících.
MEGADETH pak na hlavním pódiu předvedli jednoznačně nejzajímavější instrumentální orgie. Sehranost aktuální sestavy Dave Mustaine (zpěv, kytara) – Chris Broderick (kytara) – David Ellefson (baskytara) – Shawn Drover (bicí) opravdu nemá chybu. Klasické thrashmetalové rifforamy v nesmrtelných hitech jako A Tout Le Monde, Peace Sells nebo Symphony Of Destruction, případně novinkové jízdě Head Crusher neměly to odpoledne a večer jednoduše konkurenci. Žel, stará známá bolest téhle kapely je stejně věčná jako egoismus jejího frontmana. Prostě a jednoduše: Mustaine nezvládá současně exhibovat na kytaru a dobře u toho zpívat. Buď jedno, nebo druhé. Nebo jinak, když hraje jako sám Pánbůh, kvičí u toho jako právě podřezávaná svině, které se už už rozjíždějí nožičky … respektive když mu jde o to, aby v určitých místech opravdu dobře intonoval, fláká kytaru nebo ji rovnou nechává být. To už ale snad nikoho nemůže překvapit, navíc léta koncertní rutiny naučila Davida hledat i nacházet nejvhodnější poměr obého.
SLAYER, předposlední akvizice celého line–upu, byli pro mě osobně jeho absolutním vrcholem. Což mne, proč to nepřiznat, lehce překvapilo; nejvíc jsem se těšil právě na výše zmíněné Megadeth – a oni nezklamali. Ale Slayer byli ještě o chlup lepší, působili kompaktněji a svůj set odehráli (téměř) bez kompromisů. ‚Téměř‘ píšu proto, že jistý kosmetický rozdíl v nasazení mezi takto festivalovým a standardním samostatným vystoupením byl přece jenom znát. Pokud ovšem nemáte kapelu dobře naposlouchanou a neviděli jste ji opravdu několikrát, možná jste ho ani nezaregistrovali. War Ensemble, Seasons In The Abyss, Raining Blood, úvodní World Painted Blood nebo závěrečná Angel Of Death každopádně nechyběly, stejně jako hřeby poseté zkérované zápěstí Kerryho Kinga, věčně zachmuřená tvář Toma Arayi, originálně signované kytary Jeffa Hannemana a náruživost Davea ‚Zastrčte mě do zásuvky a uvidíte ten mazec‘ Lombarda.
Co dál? Jak už jsem naznačil, METALLICA potvrdila svou pověst studiové kapely, která má sama se sebou naživo problém. Rozladěné nástroje, úsměvná kytarová sóla, falešný zpěv, bramborové bicí, upozaděný nejlepší instrumentalista souboru (basák Robert Trujillo). Kdybych kapelu neviděl na několika koncertech na západ od našich hranic, mohl bych trpět stihomamem, že kšefty ‚pro lůzu z východu‘ odbývají; není tomu ovšem tak, stejně ‚nemožní‘ jsou vždycky. Přes to všechno sedí právě tahle nejkomerčnější kapela na pomyslném thrasmetalovém piedestalu. Ptáte se proč? Protože se jako jediná odvážila skloubit vyděděnecký drsný thrash s mainstreamovým rockem – a nevzdala to, protože dokáže napsat bezskrupulózní rádiový hit, protože umí udělat největší show. Zní to možná jako paradox, možná jako oxymóron, ale je to právě tak.
ANTHRAX si zase zachovali tvář věčných srandistů. Žel, tentokrát tu legraci z vlastních fanoušků opravdu trochu přehnali, když po několika personálních rošádách přizvali k mikrofonu svého dávného kolegu Joeyho Belladonnu. Pokud jste na místě nebyli, zapojte fantazii a představte si Dee Snidera z Twisted Sister, kterak kokrhá thrash. Na druhou stranu, intonační problémy staronového frontmana byly možná ústředním, nikoliv však nejzásadnějším problémem výkonu téhle party. Precizní instrumentální souhra, energie i drive, to všechno jaksi chybělo. A tak Anthrax působili z ‚Velké čtyřky‘ jako nejúčelovější vykopávka.
FEAR FACTORY v obnovené sestavě s Dinem Cazaresem u kytary a Genem Hoglanem za bicími mě na ‚béčkové‘ scéně potěšili vzpomínkami na legendární cybermetalové album Demanufacture – a nijak nepřekvapili (oproti studiovým nahrávkám) typicky hýkavým vokálem Burtona C. Bella. Velmi mě ovšem zprudili svým aktivismem, když neustále vykřikovali, že „BP must pay!“, tedy že British Petroleum musí zaplatit za škody způsobené únikem ropy ze svého vrtu v Mexickém zálivu. Jedna věta ano, ale dělat z toho improvizovaný refrén, to už je fakt moc!
Na úplný závěr svého hodnocení (protože program probíhal současně na obou hlavních scénách, z ostatních kapel jsem neviděl buď vůbec nic, nebo jen takové fragmenty, na jejichž základě si nedovolím celé vystoupení jakkoliv hodnotit) jsem si zcela záměrně nechal formaci ALICE IN CHAINS. Tedy kapelu, od které jsem vlastně nic nečekal, ale poměrně dost dostal. Z drogového oparu, který před osmy lety stál život původního frontmana Layneho Staleye, vykouknuvší formace s novým zpěvákem Williamem DuVallem byla totiž ideálním zpestřením jinak řinčivě metalového večírku. Kdybych chtěl být sžíravý, napsal bych, že na rozdíl od většiny ostatních účinkujících neměla tahle kapela žádný problém s instrumentací ani intonací. A že je to tím, že nehrají tak rychle… Nebylo by to ovšem ani fér, ani úplně pravda. Každopádně uvolněný výkon trojice Jerry Cantrell (kytara) – Mike Inez (baskytara) – Sean Kinney (bicí) byl jedním z nejlepších, jaký jsme mohli na prvním českém Sonisphere vidět, respektive slyšet; tedy na úrovni špičkových Megadeth a Slayer. DuVallův zpěv pak možná tím úplně nejlepším. Jestli se teď nechápavě ptáte, proč tedy Alice In Chains neobsadili žádné místo na mé soukromé, v úvodu zmíněné ‚bedně‘, je to tím, že mě jejich samotná muzika ze své podstaty příliš nebere u srdce.
Nezbývá než konstatovat, že zrcadlo, které ‚The Big Four‘ nastavila v rámci putovní karavany jménem Sonisphere sama sobě, bylo zatraceně nekompromisní. (Možná tím spíš, že se hrály převážně staré pecky.) A že, jak známo, nemá smysl se na něj hněvat, když mám křivou hubu… Sám za sebe jsem určitě rád, že jsem u toho vpravdě historického momentu mohl být – ano, ty kapely hrály skutečně poprvé na jednom pódiu, na to nesmíme v žádném případě zapomínat! – , ať už byly motivace jednotlivých zúčastněných jakékoliv. Nechme se překvapit, zda ještě někdy budeme mít v našich zeměpisných šířkách vůbec tu čest s takto formálně silnou sestavou. Třeba už příští rok, na druhém ročníku Sonisphere … co byste říkali třeba na Iron Maiden, Judas Priest a Motörhead?
Playlist ANTHRAX: Caught In A Mosh, Got The Time, Madhouse, Heaven & Hell, Indians, Be All End All, Medusa, Antisocial, Only, Metal Thrashing Mad, I Am The Law.
Playlist MEGADETH: Holy Wars … The Punishment Due, Hangar 18, Wake Up Dead, Head Crusher, In My Darkest Hour, Skin O‘ My Teeth, A Tout Le Monde, Hook In Mouth, Trust, Sweating Bullets, Symphony Of Destruction, Peace Sells.
Playlist ALICE IN CHAINS: Again, It Ain’t Like That, Check My Brain, Them Bones, Rain When I Die, Dam That River, Acid Bubble, We Die Young, Angry Chair, Man In A Box, Would, Rooster.
Playlist SLAYER: World Painted Blood, Jihad, War Ensemble, Hate Worldwide, Beauty Through Order, Disciple, Seasons In The Abyss, Hell Awaits, Mandatory Suicide, Chemical Warfare, Raining Blood, Aggressive Perfector, South Of Heaven, Silent Scream, Angel Of Death.
Playlist METALLICA: Creeping Death, For Whom The Bell Tolls, Disposable Heroes, Harvester Of Sorrow, Fade To Black, That Was Just Your Life, Cyanide, Sad But True, Welcome Home (Sanitarium), My Apocalypse, One, Master Of Puppets, Battery, Nothing Else Matters, Enter Sandman, Helpless, Motorbreath, Seek & Destroy.
Text: František Kovač
Comments are closed.