PIPES AND PINTS – Until We Die
Wolverine Records / 39:24
Určitě znáte ten zvláštní pocit, když na vás něco zapůsobí jako blesk z čistého nebe, jako svého druhu zjevení. Nejste si úplně jisti, jestli můžete tak docela věřit tomu, co právě vidíte, slyšíte i jinak zažíváte, na druhou stranu vás to samo o sobě neskutečně těší, takže snad ani nechcete vědět, jestli je to všechno vůbec pravda. Česko-americká čtveřice Pipes And Pints, která právě debutuje svým třináctiskladbovým albem Until We Die na mne osobně napoprvé zapůsobila přesně tak. Než jsem stačil přitáhnout svou dolní čelist zpátky k její horní sestřičce, už jsem znovu zuřivě mačkal v mezičase bezděčně poslintané tlačítko ‚play‘ na svém přehrávači.
Bylo to zhruba v polovině loňského roku, kdy se ke mně dokutálelo jejich eponymní pětipísňové promo CD s téměř vše říkajícím podtitulem ‚Punkrock With Highland Bagpipes‘, jehož prostřednictvím tahle každým coulem netuctová formace hledala oficiálního vydavatele pro své zamýšlené dlouhohrající studiové album.
Možná namítnete, že obdobný (výše naznačený) hudební mustr není žádným zázrakem, natož třeskutou, dosud neslyšenou novinku. A jistě máte pravdu. Podobných kapel je na světě dost. Jenže žádný ‚druhý‘ rock and roll už taky nikdo nikdy nevymyslí – a důvod nehrát pořád dokola ten jeden jediný to rozhodně není. Nehledě na nespornou skutečnost, že na domácí scéně žádnou takovou, ani vzdáleně podobnou formaci prostě a jednoduše nenajdete. Skotské dudy jsou holt skotské dudy. A jejich kombinace s rockabilly, punkrockem, country a folkem je prostě zabijácká a vražedná. I když, domácí scéna… Vsadím své pověstné rudé koně, že kdybych vám právě neprozradil, že Pipes And Pints pocházejí z České republiky, nikdo z vás by to po vyslechnutí předloženého materiálu nehádal. Tak dokonalé je muzikantské vcítění Vojty Kaliny (skotské dudy, druhý hlas), Tomáše Novotného (kytara), Ondry Balvína (basa) a Lukáše Vincoura (bicí) do téhle v principu ‚cizácké‘ hudby, k dokonalosti pochopitelně dovedené vokálem kalifornského rodáka Syko Mikea. Tak perfektní má nahrávka zvuk. Takové má koule. Taková je to jízda.
Čím déle Until We Die poslouchám, tím více je mi jasné, že z jeho středu nelze vytrhnout jedinou skladbu a – byť o píď – vyvýšit ji nad těmi zbylými. Bylo by to totiž naprosto scestné. Tahle deska, na rozdíl od valné většiny současné produkce, funguje především jako dokonalý, zbytečné hlušiny zcela prostý celek. Byť i její jednotlivé fragmenty vás spolehlivě donutí vyndat ruce z kapes a rozhoupat boky. Můj osobní objev roku. Non plus ultras!
František Kovač
Comments are closed.