KRUCIPÜSK, CHLEJF
24. 10. 2008, Praha, Lidový dům Kbely
Jeden z nejsmutnějších koncertních zážitků, jaké jsem kdy na vlastní oči, uši a vlastně i kůži absolvoval, mi předposlední říjnový pátek v nově velmi útulně zrekonstruovaném kbelském Lidovém domě přichystala má (ještě nedávno) oblíbená kapela KRUCIPÜSK. Po pravdě jsem měl o osud formace okolo ‚strejdy Tomáše‘ tak nějak strach už po loňské emisi jejího zatím posledního řadového alba Ahoj!. Na rozdíl od všech předchozích studiových nahrávek, speciálně předposledního Druide, mi totiž aktuální studiovka přijde velmi hudebně monotónní až skladatelsky sterilní. Žel, mé obavy, že do momentálního bezzubě obyčejného až podprůměrného zvukového kabátku a aranžmá budou převlečeny a transformovány i léty prověřené hity, se během kbelského vystoupení potvrdily.
Veškerý odehraný materiál se ‚díky‘ výše uvedenému (ne)koncepčnímu přístupu slil v jednotvárný, špatně identifikovatelný hlukový chuchvalec, který dokázal jediné: tupě rozskákat přítomnou, povícero zpitou a zhulenou omladinu. Jinak ale, ze striktně hudebního hlediska, pouze nudil svou nevynalézavou unylostí. Navíc ani kapela samotná, respektive její jednotliví členové nebyli ten večer zrovna ve formě. Kytarista Jarmut Gabriel (ex-Mewa, Uruguay) hrál celou dobu skoro samá ‚kila‘, sem tam proložená nějakou tou základní melodickou vyhrávku; sólovat se téměř vůbec neodvažoval. Rozhodně nebyl tím, kdo by – jako kdysi Renda Rypar – táhl kapelní vozbu výrazně a sugestivně vpřed. Basák Marek Horuštiak (ex-Five O’Clock Tea, Dymytry, Chameleon) zase s nástrojem u kolen sotva dosáhl na ‚horní‘ strunu, takže si jistě dovedete živě představit, co tak asi zahrál, navíc když u toho téměř neustále strojově poskakoval. Ve srovnání s neotřele invenční hrou takového Jarina Janka, dnes například člena doprovodné kapely Kamila Střihavky, nebe a dudy, nebo lépe: hrůza a smutek. Výkon bubeníka Vojty Doudy (ex-Cosmetic Punk, Ilona Csáková) jako jediný snesl přísnější kritéria. Hrál totiž podle kliku, díky čemuž ovšem jeho souhra s ostatními nebyla – kvůli jejich vlastním nepřesnostem – příliš ideální.
Moc suchých nití nemohu tentokrát nechat ani na druhdy signifikantním svébytném frontmanovi Tomáši Hajíčkovi. Ne že by zapomínal texty, ne že by nezvládl v rámci možností synchronizovat svůj projev s kapelou v zádech, ne že by nekomunikovat s publikem, impulzivně neburcoval kotel, nedeklamoval své typické hlášky a moudra. Ale jaksi to nebylo ‚ono‘. Dokonce bych ani neřekl, že jeho performanci něco vyloženě chybělo. Spíš naopak: přebývalo. Bylo toho všeho až moc, ale ne impulzivně, živočišně, autenticky – jak jsme u něj zvyklí a jak to na něm vrchovatě oceňujeme, ale křečovitě, uměle, přehrávaně, nuceně, teatrálně.
Holt rock’n’roll, to není prdel! Tak snad někdy příště. Tahle kapela má rozhodně na víc, což v minulosti již nesčíslněkrát dokázala.
Pro úplnost dodávám, že celý nevydařený večer načala předkapela z rodu ‚zbytečných‘ CHLEJF. Invence minimální, instrumentační schopnosti mizerné, živá souhra skřípající, zpěvák s protivným hlasovým projevem, tuctové texty plné klišé. Vše vyváženo neskutečným pozérstvím a kašírovanou agresivitou
Dlouho jsem přemýšlel, zda mám o tomto po všech hudebních stránkách špatném koncertu vůbec psát. Nakonec jsem se rozhodl tak, že vznikl tento krátký článek. Přece jenom jsem toho o Krucipüsku v minulosti už nemálo napsal, a pokud mě paměť neklame, vždy to bylo hodnocení veskrze pozitivní. Proto věřím, že tato má kritika bude přijata bez zbytečných emocí – v žádném případě totiž nemá být definitivní popravou tohoto souboru, ale pouze aktuálním mementem.
Text: František Kovač