THE ROLLING STONES – Blue & Lonesome
Promotone B.V. / Polydor / Universal / 42:44
Na Blue & Lonesome není zaznamenána jediná píseň, kterou by složil tvůrčí tandem Mick Jagger & Keith Richards. Natáčení trvalo všeho všudy tři dny a proběhlo přesně před rokem. Většina stop je sejmuta při živém skupinovém hraní, postprodukce byla minimalistická. Ústřední čtveřici je dohromady 289 let. Z téhle základní faktografie se může leckterému fanouškovi nepříjemně zatočit hlava. Mají taková alba legendární hudebníci ve svém požehnaném věku zapotřebí? Došla pánům inspirace, peníze, skrupule, duševní nebo fyzické zdraví? Jsou to ještě vůbec ‚Stouni‘ (nebo už jen nějaký bohapustý producentský projekt)?
Přestože je to v přes šest dekád se linoucí diskografii kapely vůbec poprvé, kdy její deska neobsahuje jedinou vlastní skladbu, a s natáčením byli muzikanti hotovi ve skutečně rekordním čase (třetí nahrávací den dokonce natočili jen poslední písničku), můžete zůstat v klidu. Respektive: pokud album zatím nevlastníte, v klidu byste rozhodně zůstávat neměli! Na Blue & Lonesome jsme totiž konfrontováni se samotnou esencí, na kost ohlodanou podstatou The Rolling Stones. Zároveň ani na okamžik nezapochybujete, koho že to zrovna posloucháte. Zvuk téhle party je jedním slovem nezaměnitelný, a to i když hraje bluesové standardy, z jejichž autentického pojetí chce co možná nejvíce zachovat a co možná nejméně uhnout. Kruh se uzavírá. Příběh o tom, jak novinka vznikala, hovoří ostatně v Keithově podání jasnou řečí: „Sešli jsme se ve studiu, že zkusíme nahrát nějaké nové věci. Abychom se sladili a vyzkoušeli zvuk, začali jsme si brnkat milované bluesovky. A, člověče, zrovna jsme se tak vzájemně strefili do nálady, že jsme hráli pořád dál a dál, až jsme si řekli, že pro tentokrát kašleme na nový materiál, že si prostě uděláme radost a natočíme tyhle staré pecky.“ A jak řekli, tak udělali…
Nerozlučné sestry osudová láska a nenávist až za hrob jdoucí ruku v ruce. Brutální epika. Romantické svítání i červánky zákeřně pálí, vlahý vánek je plný štiplavé mořské soli, duhová přeháňka klidně všechno rozmáčí. Rozmáchle poetické kytarové figury i úsporná tempa. Harmonika sršící tóny do všech světových stran. Elektrizující sexuální náboj. Hypnotická rytmika. Sněhové koule v pekle. Jedna bluesová dvanáctka za druhou – až jich je, jak příznačné, dvanáct do tuctu. Proto také ikonické rudé rty s vyplazeným jazykem náhle zmodraly. Špatně četli mezi řádky ti, kdož usuzovali na rigor mortis. Jaggerova foukačka. A medový hlas plný zatraceně nabroušených žiletek, zde navíc často zvýrazněných kovovým zkreslením, jak zpívá do mikrofonu nastaveného právě pro harmoniku. Richardsovy otevřené akordy. Woodův hbitý prstoklad. Wattsovy malicherně přesné metličky. A taky nálada. Atmosféra. Emoce. Výraz.
Všeobjímající jam session, které nechybí syrovost, opravdovost ani nadhled. Radost, že když šel okolo starý známý z mokré čtvrti Eric Clapton, který shodou okolností nahrával v týž čas vlastní desku ve stejné budově British Grove Studios v západolondýnském Chiswicku (patřícím mimochodem Marku Knopflerovi) a zastavil se nejdřív jen tak na kus řeči, později přikvačil i s kytarou a taky si štrejchnul a vlastnoručně zhmotnil několik partů v Everybody Knows About My Good Thing a I Canʼt Quit You Baby. Ale aby ne, když třeba Ride ʼEm On Down z dílny Eddieho Taylora hráli Stones naživo už na svém vůbec prvním koncertě v roce 1962.
Autorsky je nejpočetněji zastoupen Walter Jacobs, známý spíše jako Little Walter, jehož výraz hry na foukací harmoniku mimochodem Micka velmi inspiroval a na nahrávkách se mu chtěl maximálně přiblížit (Just Your Fool, Blue And Lonesome, I Gotta Go, Hate To See You Go). Dále pak Willie Dixon (Just Like I Treat You, I Canʼt Quit You Babe), Chester Arthur Burnett aka Howlinʼ Wolf (Commit A Crime), Samuel Gene Maghett vulgo Magic Sam (All Of Your Love), Miles Grayson a Lermon Horton (Everybody Knows About My Good Thing), Otis Hicks a Jerry West (Hoo Doo Blues), Ewart G. Abner Jr. a Jimmy Reed (Little Rain). McKinley Morganfield, jinak též otec elektrifikovaného chicagského blues Muddy Waters, od nějž kapela převzala své jméno, v seznamu chybí. Jeho repertoár ovšem najdete rozeset na mnoha jejich jiných nosičích.
Z participujících hostí, kromě stálých členů kapelního doprovodu, baskytaristy Darryla Jonese nebo klávesisty Chucka Leavella, stojí jistě za zmínku zde v Hoo Doo Blues perkusionista, jinak též bubeník a producent Jim Keltner, který se v minulosti v roli studiového hráče objevil na sólových albech hned tří beatlů – Johna Lennona, George Harrisona a Ringa Starra – nebo taky Boba Dylana, Neila Younga, Pink Floyd a řady dalších.
Odpověď na otázku, zda má vznik a existence této nahrávky smysl, je tedy jednoznačná. Ano! Jde dokonce o jednu z desek roku 2016.
František Kovač
Comments are closed.