Čtenáři magazínu Rockshock zvolili Deskou měsíce července 2010 novou studiovou nahrávku ADOLFA VITÁČKA Je to hra. Vítěze jsme pochopitelně oslovili s naším profilovým dotazníkem.
Tvoji aktuální nahrávku Je to hra zvolili čtenáři magazínu Rockshock Deskou měsíce července 2010. Jakou váhu přikládáš podobným oceněním?
Abych řekl pravdu, mě tyhle ankety čtenářů, ať už se týkají čehokoliv, moc nevzrušují. Je to specifická věc pro úzkou skupinu lidí, navštěvujících dané stránky. Ale myšlenka je dobrá.
Jaký jiný úspěch ti v průběhu kariéry udělal radost? A tu vůbec největší?
Víš, ono se v mém případě nedá mluvit o kariéře, protože já jsem žádnou kariéru ani nebudoval, ani nestavěl, ani jsem se jí nijak cíleně nevěnoval. Tedy hodnocení něčeho, co vlastně neexistuje, je trochu divné. Byl jsem u vzniku pár kapel, které oslovily spoustu lidí jak v dobrém, tak špatném smyslu, ale to už je věc každého, jak si tu kterou kapelu a její tvorbu přebere. Jsem rád, že jsem s Kodymem a P. B. CH. postavil Wanastowi Vjecy. Jsem rád, že jsem byl s Hoškem u toho, když Plexis nabrali směr tam, kde jsou dnes. Jsem rád, že jsem mohl rok strávit s klukama z Visacího zámku. A ani mi nějak nevadí kecy o nacismu ve spojení s Orlíkem, protože ty dva roky byly docela fajn. A jen pár lidí může říct, že hráli s Vincentem Venerou, což je podle mě člověk, který předběhl dobu minimálně o dvacet let. Jsem rád, že jsem mohl pozorovat a učit se od kluků, jako je David Koller, Franta Hönnig, Tomáš Kapek, Jarda Stuchlý a spousty dalších. Jsem vděčný za všechno, co mi dali mí profesoři na bicí, pánové Růžek a Kympl. A jsem rád, že to, co umím, jsem mohl dát a můžu dávat dalším lidem, kteří o to stojí, jako je třeba můj brácha Petr nebo Pavel Karlin … a tohle všechno je něco, co mě osobně těší a mám z toho radost. Ale kariéra? To je blbost.
Jak bys popsal svůj dosavadní hudební vývoj?
To je blbě položená otázka. Jak můžu popisovat svůj hudební vývoj, když jsem ještě neskončil? Nejsem nijak výjimečný, abych popisoval to, co zažilo a zažije spousta dalších muzikantů a taky z toho nedělají žádnou vědu. Prostě když jsi šestiletý kluk, nepřemýšlíš nad tím, jak se chceš vyvíjet. Prostě jenom chceš hrát a děláš pro to, co můžeš. Každý může dělat víc, ale otázka je, jak moc chceš a kolik tomu jsi ochoten obětovat. A já jsem tomu nedal tolik, kolik jsem mohl, protože jsem si – jako spousta dalších muzikantů – řekl, že jsem už dost dobrej. Jenže ten omyl jsem si uvědomil až v situaci, kdy jsem měl svázané ruce (a to doslova) a skoro deset let jsem vyhodil ze zamřížovaného okna na vycházkový dvůr. No a posledních sedm let to pracně doháním, ale je to dvakrát tak větší dřina. Na druhou stranu mě teď daleko víc těší, když se někomu líbí to, co dělám.
Pokus se vlastními slovy charakterizovat svoji současnou tvorbu.
Tak především jsem bubeník a to, že jsem za 25 let občas napsal písničku, která se líbila lidem, ještě neznamená, že bych se chtěl někam zaškatulkovávat. Komerce, popík, pseudopunk – to jsou nesmyslná kriteria, která různí lidé používají ve spojení s mým jménem. Je přece blbost, že když jsem hrál v punkových kapelách, musí nutně moje tvorba být punková, a pokud ne, tak jsem se zaprodal komerci. Blbost – dělám to, co se mi líbí, a to spektrum, ten záběr je obrovský a je jenom na mně, co mě zrovna napadne a osloví natolik, že to zkusím udělat po svém. To, že se mi líbí Motörhead, neznamená, že budou moje věci jako Sacrifice. Pokud někoho osloví to, co dělám, natolik, že si to rád poslechne nebo si to pustí v autě, pak to, co dělám, má smysl a nepřemýšlím nad tím, jak bych to charakterizoval.
Jak probíhaly přípravy na nahrávání Je to hra?
No přípravy probíhaly kolem mě. (smích) Já byl připravený ve chvíli, kdy jsem si napsal svoje věci na papír a vybral jedenáct z nich.
Jak máš nastaveny tvůrčí mechanismy? Píšeš si texty i skládáš hudbu, co vzniká dřív?
Tohle je různé, dokážu udělat písničku na text – viz Requiem i napsat text do hotové muziky – viz Co chceš si přej, a nemusí to pak znít křečovitě, ale nejlepší věci jsem udělal spontánně: Promiň na lavičce v parku na Petynce, když jsem ve tři ráno venčil psa, Šepot rtů asi čtrnáct dní před výstupem z vězení a tak.
Jak a kde probíhalo nahrávání Je to hra?
Probíhalo divně, rozmrdaně, tedy rozkouskovaně, a na to já nejsem zvyklý, protože pak ztrácíš kontakt s tím, co děláš, navíc se tomu ani zvukař nevěnuje na sto procent, protože „musí pracovat, aby byl z něčeho živej, ne?„. Tohle jsem podcenil a jediné, čím si to omlouvám, je, že už to příště takhle dělat nebudu. A ze stejného důvodu jsem i zapomněl, kde jsem to vlastně nahrával.
Co tě v celém průběhu realizace Je to hra nejvíce překvapilo?
Mě toho překvapilo tolik, že bych celý prostor pro tenhle rozhovor mohl vyplnit ‚překvápkama‘. Třeba to, že jsem musel slevit kvůli hráčské neschopnosti z původního záměru aranží u jednotlivých písní, to mě třeba docela dostalo. Nebo to, že původní kytarista Plexis Johny Chaos, který mi slíbil týden před tím, že mi nahraje kytaru, nedorazil, já pak tři hodiny čekal v autě a ve finále si ty kytary musel nahrát sám. To bylo taky trochu nečekaný, zvlášť když mi před čtrnácti dny Johny povídá, že se omlouvá, ale že si myslel, že to není tak vážný. To pak fakt nechápeš! Nebo mě překvapilo, že pan Hošek nazpíval své party s přehledem a ku prospěchu celé desky, prostě jako profík. To bylo ale milé překvapení! A tak dál … to je fakt na dýl…
Co bylo tou největší překážkou realizace Je to hra?
Největší překážkou byla nechuť, lhostejnost a laxnost k práci a mým požadavkům, o kterých jsem už mluvil. Od čeho tam ten člověk s těma páčkama a kroutítkama, kurva, vlastně je?! Vždyť dostal zaplaceno za práci!
Jak jsi spokojen s finálním výsledkem?
Zcela upřímně s ním spokojen nejsem. Chlácholit se kecy typu „líp to nešlo“ a „víc z toho nedostanu“ možná mohl pan zvukař a pan vydavatel, ale ne já, zvlášť když mám za sebou práci s Milošem ‚Dodo‘ Doležalem. Ten, kdyby to viděl a slyšel, tak by si musel nutně myslet, že jsem se zbláznil, ale nebyly to moje peníze, takže jsem do toho moc mluvit nemohl, a když, tak to bylo stejně houby platný… Takže když to shrnu, hráčské nedostatky zdaleka nedosahují nedostatků finálního soundu, byť se na něm podepsaly taky. Pozitivní je, že vím, na koho se mohu při hraní spolehnout. Ti nespolehliví buď vůbec nedorazili (Johny Chaos), nebo mi oznámili, že končí (Pavel Faus), no a ti zbylí (Jarda Valášek, Petr Vitáček) plus ti noví (Radim Sychra a Tomáš ‚Slash‘ Růžička) se mnou hrajou dál, nazkoušeli jsme repertoár, který budeme hrát naživo – pochopitelně za nemalého přispění a spolupráce s Petrem ‚Sidem‘ Hoškem coby člověkem, na němž půlka současného repertoáru stojí. A negativní? Na to už je teď pozdě, každopádně ale příště už nechci opakovat stejné chyby.
Jak budeš svůj nový materiál propagovat?
Není to nový materiál, jsou to starý fláky, co jsem hrál s Plexis, Wanastowkama, Orlíkem a Explosí. Proč propagovat něco, co lidi znají dvacet let?
Třeba proto, že je znovu natočený a vydaný na nové desce… Jak budou vypadat tvé nejbližší koncertní aktivity?
Myslíš jako obě dvě? Nebo i tu třetí v říjnu? Jak by asi tak mohly vypadat, tys nikdy nebyl na bigbítu? Normálně se postaví bubny, aparáty, zapne se to a pak budeme dělat rámus a hulákat do mikrofonů. Samozřejmě když aktivity – tak aktivně, jak jinak.
Jaké máš plány do budoucna?
Chvilkami mám z tvých otázek dojem, že jsem se propadl v čase do TKM. Přesně podobný kecy měla v roce 1989 Jílková, když jsme s Plexisem byli – zjevně omylem – v Televizním klubu mladých. Tak do budoucna, říkáš? No tak asi Zlatého slavíka, Děčínskou kotvu a Politickou píseň Sokolov. Tu obzvlášť. Vyhrát, pochopitelně!
Už uvažuješ o nějaké další nahrávce?
Třeba jako Tommy Lee s Pamelou? Nebo jak to myslíš? Nebo že bys měl na mysli fotbal? Co chceš slyšet? Každý normální muzikant, který má potřebu nebo chuť tvořit písničky, si je nahrává pořád, a já nejsem výjimka. Jestli ses chtěl zeptat, jestli uvažuju o nějaké nové desce, tak zcela jistě uvažuju, ale vůbec nevím, jestli to bude dechovka nebo country nebo vokálně-instrumentální soubor s trianglem a ozvučnými dřívky.
Co tě jako muzikanta momentálně nejvíce trápí?
Jako muzikanta mě momentálně nejvíc trápí, že se nemůžu prokousat byrokratickým aparátem podivných institucí, které o sobě tvrdí, že hájí zájmy autorů a interpretů, ale v praxi to vypadá asi tak, že nehnou ani prstem, aby ti jako autorovi či interpretovi pomohly nebo poradily. Spíš naopak, protože takových předpisů, nařízení, povolení, souhlasů a jiných potvrzení, které vyžadují, abys mohl vydat cédéčko bez toho, aniž by tě pak obtěžovaly, že dokud se nepostavíš na uši a neuděláš salto, jsem fakt neviděl ani v Okresu na severu a že tam předseda Pláteník měl těch lejster spoustu. A úplně nejvíc, nejmomentálněji ze všeho, mě trápí, že jsem něco blbýho sežral, je mi fakt zle a musím přemýšlet, jak vyjádřit to, co chceš slyšet, aniž bych nebyl nepříjemný…
Text: František Kovač
Comments are closed.