SLASH & FRIENDS
8. června 2010, Praha, Tesla Arena

Amerika rovná se rock’n’roll. Opravdový, poctivý, s duší. Bez ohledu na jakékoliv další muzikologické či sociologické přívlastky. A mohou se obyvatelé všech ostatních koutů světa snažit, jak chtějí, třeba i stavět na hlavu, v jejich podání ‚to‘ prostě nikdy nebude úplně ono, takříkajíc ‚pravé ořechové‘. Chybět jim totiž vždycky bude právě samotný americký faktor. (Čímž nijak nepopírám a nesnižuji jejich schopnosti tvořit úžasnou hudbu jiných kytarových žánrů a pochopitelně nejen jich). Potvrdit tuhle známou pravdu přijel druhé červnové úterý do našeho hlavního města se svými Přáteli kytarista a skladatel SLASH, vlastním jménem Saul Hudson, někdejší instrumentální mozek Guns N‘ Roses, aktuálně člen hibernovaných Velvet Revolver.

Ptáte se, proč onen vzletný úvod? Protože právě koncert tohoto legendárního charismatického potetovaného černovlasého kudrnáče s neodmyslitelným cylindrem na hlavě (a, světe div se, bez jediné cigarety v koutku!) s partou ‚bezejmenných‘ FRIENDS v zádech byl velkou učebnicí, respektive galerií výše zdůrazněného faktu. Jinými slovy, projděte se po správné části Hollywoodu a během jednoho odpoledne máte pohromadě partu špičkových rock(androll)ových muzikantů, za jejichž schopnosti i autenticitu můžete dát bez obav ruku do ohně. Po tom jediném, prvním odpoledni! Ti kluci to tam prostě mají v krvi. Ostatně, kdo z vás po vyslechnutí Slashova skvělého faktického sólového eponymního albového debutu, nabitého pěveckými hvězdami typu Ozzyho Osbournea, Lemmyho Kilmistera, Iggyho Popa, Alice Coopera, Chrise Cornella nebo Iana Astburyho, nepředpokládal, že s ním turné pojede nějaký víceméně neznámý pěvec – a všem příchozím nakope zadek?! Což Myles Kennedy, jinak člen skupiny Alter Bridge (ex- The Mayfield Four, Citizen Swing), pochopitelně, s velkým přehledem a hlasovým rozsahem někde na pomezí Axla Rose a Roba Halforda učinil… Podobně jako bezchybně sehraná, skvěle šlapající doprovodná kapela ve složení Bobby Schneck (kytara), Todd Kerns (baskytara) a Brent Fitz (bicí); tedy jmen běžnému fanouškovi zcela neznámých, byť první z nich hrál už ve Slashově formaci Blues Ball, druhý se v rodné Kanadě celkem proslavil v řadách Age Of Electric a před třemi lety dokonce jel s Faster Pussycat jejich dvacetileté výroční turné a třetí otloukal blány a plechy v orchestrech pánů Alice Coopera a Vince Neila nebo třeba v Unionu ex-Kissáka Bruce Kulicka a ex-Mötleycrüera Johna Corabiho.

Nejste moc v obraze, a tak jste čekali instrumentální orgie, protože přece přijede jeden z nejlepších kytaristů planety? Hodně jste se spletli, jelikož tenhle týpek nemá potřebu vystavovat své umění prvoplánově na odiv. Na rozdíl od mnohých jiných, jemu často ani po kolena nesahajících hráčů. Dokonce se vyjádřil v tom smyslu, že je mu jaksi žinantní, když ho srovnávají s velikány typu Jimiho Hendrixe, Jimmyho Page či Erica Claptona. Hrála se jedna jediná čistě instrumentální kompozice, variace na téma z prvního dílu filmového Kmotra Speak Softly Love. Celý setlist byl pak logicky vystavěn na čtyřech neotřesitelných pilířích: dávném materiálu ze slavné éry Guns N‘ Roses (např. Sweet Child O’Mine, Civil War, Paradise City, Nightrain), připomenutích tak trochu ex-GN’R trucpodniku jménem Velvet Revolver (Slither, Dirty Little Thing nebo Sucker Train Blues), ukázkách předchozích Slashových aktivit pod hlavičkou Slash’s Snakepit (Mean Bone a Beggars & Hangers On) a pochopitelně i ukázkách z aktuální sólovky (např. Starlight a Back From Cali, které na desce obě zpívá právě Myles, ale třeba i Astburyho Ghost nebo By The Sword Andrewa Stockdalea), doplněných osobitými odbočkami k milovaným Led Zeppelin (Communication Breakdown) i Kennedyho domovským Alter Bridge (Rise Today).

Zvuk neměl zásadnější chybu, všechny nástroje i zpěv byly krásně čitelné, pouze v některých hutnějších pasážích logicky doplácel na sotva ze třetiny zaplněnou halu – a tříštil se. Vůbec skutečnost, že dražší místa, takzvané ‚stání u pódia‘, vytýčené na skoro polovině plochy domovského stánku sparťanských hokejistů, byla obsazena doslova jednotkami fanouškovských řad, nepůsobila zrovna reprezentativním dojmem. Podobně jako téměř zcela vyprázdněné tribuny. Slashovu třetí pražskou návštěvu – poprvé s Guns N‘ Roses před osmnácti, podruhé s Velvet Revolver před pěti lety – tak mohly sledovat sotva čtyři tisícovky diváků. Rock’n’rollovému věrozvěstovi s cylindrem místo svatozáře ani jeho doprovodné suitě však tento fakt nijak očividně nevadil, natož aby jim ubíral na zběsilosti a poctivosti nasazení. Tak to má být, tak je to správné! Snad ještě někdy budeme mít tu možnost a čest…

Text: František Kovač