ROBERT PLANT & THE STRANGE SENSATION, ROYAL PLAYBOY CARTEL
8. dubna 2005, Praha, Sazka Arena
Už opravdu hodně dlouho se mi nestalo, aby mi nějaký koncert ležel v hlavě tak, jako tohle pražské vystoupení Roberta Planta. A teď nemyslím předem, byť klidně přiznám, že jsem se na ně těšil. Ovšem o nic víc než na ostatní koncerty, které mě skutečně zajímají. To až zpětně mi opanoval podstatnou část mozkové kapacity. Když jsem ho totiž aktuálně, na vlastní buňky, prožíval v prostorách Sazka Areny, mé vnitřní pocity nebyly zrovna jednoznačné. Má signální soustava byla jaksi v rozporu sama se sebou. Proto jsem se to všechno logicky, alespoň ex-post, snažil ze všech sil nějak srovnat k obrazu svému. Proto ta zmíněná nadměrná mozková aktivita. Až když jsem si totiž takto interně vyřešil k vlastní spokojenosti veškeré existující rozpory na inkriminované téma, byl jsem schopen utřídit své myšlenky do komunikovatelného formátu kritického zhodnocení viděného a slyšeného. K čemu jsem došel… a čím že to bylo? Jednak to tentokrát bylo poprvé, co jsem Roberta viděl naživo, druhak jsem z novinkového (dosud nevydaného) alba Mighty Rearranger slyšel pouze několik pirátských empétrojek. Takže jsem předem moc nevěděl, do čeho vlastně jdu. A to si dovoluji tvrdit přesto, že Plantovu sólovou tvorbu celkem bedlivě sleduji a Led Zeppelin jsou jednou z mých nejvášnivějších hudebních lásek. Na druhou stranu, mým de facto jediným cílem pro tento večer bylo Planta prostě vidět a slyšet na vlastní oči a uši. A ve skrytu duše doufat, že skutečně dá k lepšímu alespoň jednu z letitých hitovek své někdejší domovské superskupiny, jak je jeho zvykem. Vše ostatní bylo jaksi nad plán. Ale jaký! Velkolepý. A mohla ta show být svým formálním provedením komorní, jak chtěla.
Některé pasáže možná na první poslech mohly nudit, jsem si ovšem naprosto jistý (a k tomuto názoru jsem došel právě několikerým zpětným přehráním celého koncertu na vnitřní straně vlastních očních víček), že právě a jen na to konto prvního poslechu. Stejně tak veskrze progresivní a espritem moderní doby tepající předělávky prastarých šlágrů. Bezprostředně mohly zklamat toho, kdo čekal otrocké přehrání dobře zažitých schémat, na druhou stranu ale musely neskutečně pobavit každého s hlavou (a hudebním vnímáním) otevřenou dokořán. Ostatně, ani ‚Led Zep‘ naživo nikdy nehráli své skladby tak jako na minulém koncertě… Skládám Plantovi skutečnou poklonu za to, že dokázal nezamrznout na svých poctivě vydobytých vavřínech a jde dál, křížem krážem celým hudebním spektrem, bez jakýchkoliv zábran nabírá inspiraci, kde se mu zlíbí, a tu ve finále se svou kapelou přetváří v nový svébytný, v pravém slova smyslu progresivní a neortodoxní celek. Původní evergreeny si totiž můžeme pouštět z nesčetných desek v klidu vlastních domovů. A tady je zakopán další pes – o Robertově doprovodném souboru se v žádném případě nedá říct, že by byl hvězdný, není dokonce ani excelentní. Každý z hudebníků je ale vyzbrojen dostatečným hráčským umem a – především – citem pro kompozici a následnou interpretaci vskutku osobitého hudebního materiálu. V tom tkví celé kouzlo Plantova (skutečně příhodně pojmenovaného) The Strange Sensation.
Ale vezměme to pěkně od začátku. V akreditační pokladně jsem vyfasoval volnou vstupenku, prošel (doma důkladně odzbrojen) detekčním rámem i následnou osobní prohlídkou, abych u elektronického turniketu zjistil, že můj lístek nefunguje. Čtečka čárového kódu v přístroji na mou akreditaci vůbec nezareagovala. Obsluhující ochrankář přivolal svého o dvě hlavy a evidentně i o několik funkcí vyššího kolegu, který rentgenovým pohledem prubnul můj lístek. „Co to je?“ zeptal se víceméně nemístně. „Volná vstupenka pro novináře,“ odvětil jsem lehce překvapen jeho dotazem. „Aha,“ zněla jeho odpověď. Projel čtečku v turniketu svou čipovou kartou, na lístek mi věnoval autogram i se svým osobním číslem a na další cestu mě vybavil ponaučením, co říkat jeho kolegům. V tu chvíli jsem ještě netušil, že budu muset stejnou procedurou projít u dalších dvou turniketů, které jsem nakonec musel přeskakovat… Ale darovanému koni na zuby nekoukej, že. Mnohem zásadnější a ve své dokonalé absurditě neskutečně směšné mi přišlo, že v hale, kde si bez správné pásky nemůžete ani dojít na záchod, natož pro pivo, a kde je koncentrace pracovníků ostrahy srovnatelná s prezidentským sídlem, je možné, aby uprostřed koncertu takové hvězdy, jakou je Robert Plant, mohlo přivrávorat na pódium podroušené individuum, které se zpěváka snažilo (naštěstí neúspěšně) obejmout, aniž by se mu v tom dobrých 15 sekund nesnažil nikdo zabránit! Pojďme ale radši ke koncertu samotnému.
Zahřátí PA systému měli, stejně jako den předtím před Judas Priest v brněnském Rondu, na starosti američtí ROYAL PLAYBOY CARTEL. Kapela v Čechách ne neznámá, ovšem ani nikterak populární. Obé, řekl bych, dle svých zásluh. Vzhledem ke značné rozmanitosti jejich repertoáru jsem čekal, že svůj set před Plantem pojmou více pohodověji, s patřičným akcentem na své rock’n’rollové kořeny. Čertužel se tak nestalo a my byli svědky nemastného neslaného stylového slepence, který byl navíc dle slov mnohých na chlup totožný s tím brněnským, včetně mezipísňových hlášek. Kde se dalo hovořit o nasazení, chyběla patřičná agrese, kde se dalo hovořit o agresi, šlo o pouhou pózu. Tomu všemu samozřejmě na kvalitě nepřidal ani předskokanský zvuk. Škoda, tahle parta totiž není vyloženě ‚blbá‘. Pokud si ovšem myslí, že právě (již lehce z módy vyběhlý) styl ‚mladí a nasraní‘ je pro ni to pravé – je to, eh, jejich nezadatelné právo…
Po krátké přestavbě a o poznání delším čekání přišel na řadu headliner. Do opravdu dlouhého intra v podobě novinkové Shine It All Around postupně nastoupil celý doprovodný ansámbl THE STRANGE SENSATION, aby se ze šatny na scénu jako poslední vyloudal sám ROBERT PLANT. V modrých riflích a bílém triku s krátkým rukávem, po sedmi letech opět v Praze. Lehce obtloustlý, obličej zjizvený vráskami, krk vyztužený druhou bradou, s naondulovanou prořídlou blonďatou kšticí. Perfektně intonující, se stále uhrančivým hlasem pevným jak diamant, na kterém si zuby vyláme i sám zub času. No Quarter. Bubínky, tamburíny, perkuse. Kytara, baskytara, bicí. Klávesy, syntezátory, počítačové efekty. To všechno nestojí v předváděné suitě sterilně a ostentativně odděleno od sebe, ale naopak pulzuje spojeno v jediný organismus. Organismus, kterému je kyslíkem i krví hlas Roberta Planta.
Shine It All Around znovu a naživo a k tomu Black Dog. Kontrast? Naopak! Vonné tyčinky, laserová děla, bylinkový čaj a stroboskopy. Zahoďte předsudky, nebuďte sami proti sobě. Freedom Fries, Morning Dew, Mighty Rearranger. Přesto, že nová deska oficiálně vyjde až 9. května, nešetří se novinkami. Plant chvíli zuřivě gestikuluje, extaticky tančí okolo mikrofonového stojanu, který ve finále furiantsky skopává, aby za chvilku lehce našlapoval po forbíně a láskyplně tlačil své emoce mezi fanoušky pod pódiem. That´s The Way, All The King´s Horses, Takamba. Je zajímavé pozorovat okolo stojící diváky, většina z nich rovněž ve svém nitru svádí nelehký boj s vlastními pocity. Moc rádi by slyšeli nějakou čistou starobu, a přitom je nový materiál tolik vzrušuje. Katarze chtíče!
Dočkali se alespoň při závěrečných Babe I´m Gonna Leave You a Whole Lotta Love, kterým předcházelo ještě několik dalších skvělých kompozic (Tin Pan Valley, Gallows Pole, When The Levee Breaks, The Enchanter), takto bouřlivá jízda plná náladových zlomů napříč Plantovou kariérou? Těžko říct. Možná s odstupem času jako já. Snad to nebylo naposledy, co nám Robert Plant zazpíval, zatančil a zahrál
Text: František Kovač