Miroslav Berka – Šetřílek Béda

„Dům v Růžové ulici se nezamykal, tak ve sklepě často přespávaly různé pochybné existence. Proto pro mě nebylo tělo ležící pod schody zprvu ničím šokujícím. Když jsem ale přišla blíž, upoutalo mě, že to není žádný vandrák, ale slušně oblečený člověk, který dbá o svůj zevnějšek. To jsem už byla dost blízko na to, abych si uvědomila, že nežije. Po pár dalších krocích jsem poznala, že je to pan Berka z Olympiku.“ (nálezkyně Berkovy mrtvoly)

Pianista a klávesák MIREK BERKA, zvaný Béda, byl posledním ze zakládajících členů Olympiku, který v kapele zůstal. Chybělo skutečně několik měsíců aby s ní oslavil čtvrtstoletí existence. Psal se rok 1987, Olympic se po letech nešťastné kulturní normalizace opět zabydloval na tuzemském hudebním výsluní, když přišla naprosto nečekaná rána v podobě Berkovy pochybnostmi zamlžené smrti. Kapelník Petr Janda na osudný den vzpomíná takto: „Bylo pondělí, měli jsme zrovna Lucernu. Normálně jsme se po třetí odpolední sešli v šatně, Béda nikde. Chvíli jsme čekali, technici mu zatím postavili aparát. Pak jsem volal domů jeho ženě Petře, která mi potvrdila, že si okolo druhé vzal svůj koncertní kufřík a normálně odjel na koncert. Odehráli jsme tedy trochu naštvaní ale jinak v klidu zkoušku bez něho. Béda ale pořád nikde. V půl páté začali pouštět lidi a Mirek ještě nebyl na místě. Nedalo se dělat nic jiného, než to chvíli protahovat. Jirka Valenta si zatím pro jistotu zkoušel některé Berkovy party. Když nám i fanouškům v sále docházela trpělivost, přehodili technici přes Bédův klávesový stojan černý hadr a odtlačili jej ze scény. Jak symbolické…“ Koncert byl samozřejmě poznamenán nervózní atmosférou, které na hrůzostrašnosti dodávala hluchá místa po Berkových vyhrávkách. Zmíněný kufřík s koncertními proprietami se nikdy nenašel.

Rokenrol je víra…
Mirek Berka začínal s muzikou v rodinné kapele spolu s otcem, sestrou a bratrem. Swingový soubor jeho bratra, který hrál po tehdy populárních odpoledních čajích, byl taky v jeho patnácti letech Berkovým prvním profesionálním angažmá. První honorář činil 10 Kčs plus párek s chlebem a hořčicí. Na tu dobu to byly, alespoň co se hraní týče, velké peníze. První lano do rokenrolu mu zanedlouho hodil Pavel Sedláček, který na první poslech rozpoznal Mirkův neskutečný talent prošpikovaný tím jediným správným feelingem. Jednalo se o přestup do kapely Crazy Boys, jejímž zpěvákem nebyl nikdo menší než tuzemský r&r král Miki Volek. Volek se okamžitě stal takovým Bédovým přítelem, až se o jejich vzájemném vztahu povídalo leccos. Na povrchu uhlazený pianista bych uchvácen Mikiho impulsívní povahou, která v něm probouzela skryté rebelantství. Byl to právě Volek, kdo Berku učil milovat a ještě více rozvíjet vlastní slávu.

Berka byl ovšem na rozdíl od Volka, který celý svůj život bez výhrad obětoval muzice, materiálně založený člověk. Jeho šetřílkovství bylo pověstné. Před barákem Mercedes, když měl ale jít se spoluhráči na jídlo do restaurace radši zamířil do obchodu nebo bufetu. Na druhou stranu nutno podotknout, že stejně jako Miki ani Béda vlastně neuměl hrát nic jiného než právě rokenrol. Jakmile přišla sedmdesátá léta a s nimi velké artrockové zvukové plochy byl zmatený a nešťastný. Impulsivní hraní bylo to tam, musel se přeškolit z klasického piána na elektrické klávesy. Neustále zápasil s programováním jednotlivých zvukových a efektových rejstříků. Bez svého milovaného dřevního rock&rollového nářezu se trápil a stejně jako Miki Volek neustále s nadějí v očích i duši vyhlížel jeho návrat. Jeho štěstí spočívalo v tom, že ač nikdy nekomponoval v pravém slova smyslu, byl stále jedním ze základních stavebních kamenů Olympiku a na utápění se v sebelítosti neměl díky neustálému koncertnímu vytížení tolik času jako Volek. Červík však hlodal. Pomalu a jistě. Když byl do kapely přijat druhý klávesák Jiří Valenta, zdálo se všechno nadmíru jasné.

…s tím se neumírá
Berka neměl v oblibě zkoušky, to pro něj nebylo pořádné hraní. Za to považoval jedině živé koncerty před vyprodanými sály. Náhlá inspirace, improvizace, to bylo to, co ho na muzice bralo. Vystoupení sice vždy konferoval na chlup stejnými obraty, sólo ale nezahrál stejně snad nikdy. Proto byl taky prvním, kdo se postavil proti rozpuštění kapely během normalizace v sedmdesátých letech. Bigbít byl na indexu, nedařilo se nikomu, ale přece komunistům tu radost neuděláme. Dokud můžeme dělat koncerty, není nic ztraceno, co na tom, že nesmíme do televize, na tu se stejně už nikdo nedívá. Přesně takhle uvažoval, proto taky spatřoval ve Valentově angažmá doslova ohrožení vlastní existence.

V té době už hodně sázel na koně a hrál karty. Zatím to však okolí – vzhledem k jeho finanční situaci – bralo jako víceméně neškodné odreagování se. Mirek sám považoval hazard za ušlechtilou a prestižní zábavu těch, co na to mají. V okamžiku,  kdy se však sázením křečovitě snažil finančně zajistit sebe i rodinu na dobu po vyhazovu z Olympiku, který byl na spadnutí každým dnem, začala se jeho situace rapidně zhoršovat. Psychicky byl na dně. Víc sázel, víc prohrával. Zapletl se dokonce do pojišťovacího podvodu, hrozilo mu trestní stíhání. Několikrát mezi přáteli dokonce mluvil o sebevraždě oběšením. Ladislav Klein, jeden z prvních kytaristů skupiny, k tomu smutně podotýká: „Všichni jsme si byli až moc jistí tím, že ho dobře známe. Jistí tím, že je to takový srab, že by takhle daleko nebyl sám schopen zajít.“ Ve finále už přesvědčoval sám sebe, že s hazardem přestane. Dokonce se k tomu skutečně odhodlal. Když se však šel s pochybnou společností rozloučit, prohrál úplně všechno. Život jednoho z nejlepších tuzemských rokenrolových pianistů se utopil v kalné bažině špinavých peněz. Odešel na koncert, na který už nikdy nedorazil. Zřejmě se pokusil vyhrát všechno zpět. Bylo to skutečně poslední hop nebo trop.

Někdejší bubeník Olympiku Jeňýk Pacák k nevyjasněným okolnostem Berkovy smrti řekl: „K Bédovu naturelu mi způsob jeho smrti nesedí. Vyznal se stejně jako Miki Volek perfektně v prášcích. On by se spíš doma v klidu vykoupal, navoněl, vyfénoval si vlasy, maximálně důstojně si vlezl do postele a snědl nějakou tu ‚svojí směs‘, kterou by zapil nejfajnovějším pitím, jaké by zrovna v baráku měl.“

 

Text: František Kovač