Jako stála čtveřice Trey Azagthoth (kytara), David Vincent (baskytara, zpěv), Pete Sandoval (bicí) a Richard Brunelle (kytara) na sklonku osmé dekády v čele nového floridského deathmetalového hnutí se svými ofenzivními, ostře satanisticky orientovanými texty leckdy hraničícími až s nepokrytým rasismem, stojí dnes lehce obměněná sestava MORBID ANGEL na prahu další epochy extrémní hudby. Opět v úloze signifikantních pionýrů.

Klub Otočených křížů v troskách?
Death metal totiž není, jak řada škarohlídů předpovídala, mrtev, jen se zase posunul o nezanedbatelný kus dál. A to jak po instrumentální, tak i ideové stránce věci. Už žádné báchorky pro děti, žádní čerti, padlí či spořádaní andělé, žádné věčné souboje dobra a zla, potažmo Boha a Satana. Žádné rituální uctívání a pohrdání pseudoideologiemi vycházejícími z jedné jediné podstaty – z přírody a jejích dokonalých zákonů. Azagthoth, Tucker, Sandoval a Rutan dnes káží naprosté oproštění sebe sama od tohoto civilizačně chorobného ideového bahna a hrdý návrat do všeobjímajícího řádu přírody.

„Album Gateways To Annihilation znamená v kariéře Morbid Angel další zásadní zlom. Děje se tomu doslova v předvečer otevření bran do nového tisíciletí. Tisíciletí, které se bude vyznačovat naprosto odlišným nahlížením na tento svět a na lidskou civilizaci především. Vnímání to bude velmi pohanské, zbavené veškerého zkostnatělého religiózního marasmu, jenž lidstvo v posledních staletích tak nepřirozeně přiškrcoval a křivil. Absolutní ideový návrat k přírodě a jejím nezpochybnitelným silám, to je, co nás všechny v dohledné době čeká. To je, za co jsme se rozhodli bojovat, teď, tady a hned!,“ tvrdí odhodlaně a přesvědčivě Steve Tucker.

V lůně matky přírody
Soundtrack nesoucí všeříkající název Gateways To Annihilation, který pro tento proces přerodu vyvedli klasicky v tampském studiu Jima Morrise, je nadmíru podmanivý. Definitivně strženy jsou klapky z očí i uší, pokořena a zhrzena hudební autocenzura. Kdo si totiž dokáže odmyslit tradiční, alespoň podle mého názoru v tomto hudebním ranku nadmíru patřičný a nenahraditelný, podzemní murmur a jak se patří neskutečně brutální zvuk jednotlivých nástrojů, musí být schopen mluvit o jednotlivých kompozicích v intencích tzv. velké, dospělé, či chcete-li vážné hudby.

Kytary totiž nejen zatraceně rychle žhnou a plivou síru všude kolem, ale i neskutečně precizně a rozkošnicky – doslova tón po tónu – vykreslují každičký detail jednotlivých skladeb. To přesně podle nálady delikátní rytmické sekce. Riff střídá riff, sólo vyhrávku. Dech se (ne)příjemně tají, vydechnutí však čeká až na samé konci nahrávky. Nad tím vším, jakožto všeobjímající prvek, ční vokál baskytaristy Steva Tuckera, služebně nejmladšího člena kapely. Ten se poprvé prezentoval na minulém řadovém albu Formulas Fatal To The Flash v roce 1998 a svou úlohu rozhodně neměl jednoduchou. Musel totiž nahradit jednu z mediálně nejexponovanějších postav metalové scény, Davida Vincenta (dnes Genitortures), doslova a do písmene ďábla v rouše beránčím. Nejen podle mého mínění se mu to povedlo znamenitě. Což ostatně bez výhrad potvrzuje i zbrusunová nahrávka.

Zažehněte tedy své staré modlitební knížky a vzhůru do kola, noví bojovníci již povstali.

Text: František Kovač