GUNS N´ ROSES, SEBASTIAN BACH, AVENGED SEVENFOLD
13. června 2006, Praha, Sazka Arena

Krutý konec nadějí. Definitivní smrt legendy. Když dva dělají totéž, nemusí být výsledek nutně stejný. Iluze stranou. Kardinální lapsus soudnosti nevyzpytatelné ex-hvězdy. Šidítko. Takové a podobné negativní příměry mě včera napadaly v průběhu pražského koncertu obnovených Guns N’ Roses. Slepenec okolo Axla Rose totiž zklamal na plné čáře. Selhání bylo evidentní, stejně jako rozčarování většiny přítomných fanoušků.

Jmenovat se skupina okolo původního pěvce GNR třeba Axl Rose Band (nebo jakkoliv jinak než Guns N’ Roses), mohlo klidně dojít na úplně totožný repertoár, který až na čtyři novinky kopíroval playlist z dob slavného světového turné Use Your Illusion, a nikdo by neměl morální právo srovnávat nesrovnatelné. Takto, při zachování původního názvu kapely jakožto mementa její kontinuity, je to ale naopak morální povinnost každého recenzenta.

Někdejší Axlovo pověstné hlasové charisma je nenávratně v tahu. Z přesvědčivě silného ječáku zbylo uchu nelibé torzo. Zajíkavý skřehotavý vokálek je na hony vzdálen projevu, který jsem tolik chválil na demonahrávkách zatím stále neexistujícího alba Chinese Domocracy. Ten je ale čertužel evidentně výsledkem mocných studiových efektů a chemie. Nejtristnější demonstrací tohoto nelichotivého stavu byla půl hodiny před koncem My Michelle, kterou si s Rosem přišel vystřihnout jinak předskakující Sebastian Bach. Ve společných refrénech nebyl Axl slyšet vůbec, v samostatně zpívaných slokách za Bachem zaostával o několik tříd jak v síle a přesvědčivosti přednesu, tak ve výrazu samotném. Sebastian ho, lapidárně řečeno, ´strčil do kapsy´. Byť jistě nechtíc – jsou to letití přátelé – pouze dal do svého výkonu všechno, obdobně jako při vlastním vystoupení. Přesto (respektive právě díky Sebastianovi) byla právě My Michelle jedním z nejsvětlejších okamžiků celého vystoupení GNR! Stejně jako letité Think About You, Patience, Nightrain a závěrečná Paradise City, kdy kapelu coby speciální host doplnil její původní kytarista a skladatel Izzy Stradlin. V případě uvedené pětice skladeb totiž vedle Axla na pódiu stála o poznání výraznější osobnost, než je on sám, a tak bylo Roseovo sebestředné ego upozaděno na druhé místo a prim mohla hrát sama muzika.

Doprovodná kapela (žádné jiné označení nesourodé uskupení hudebníků kolem W. A. R. lépe nevystihuje) ve složení Robin Finck, Richard Fortus, Ron Thal – kytary, Tommy Stinson – baskytara, Brian Mantia – bicí, Dizzy Reed, Chris Pitman – klávesy, odehrála, co se od ní všeobecně očekávalo – standard, který má ke špičkové formě GNR z let jejich největšího laufu hodně daleko. Při vědomí výběrového klíče zúčastněných, kdy je na prvním místě schopnost snášenlivosti s psychopatickým frontmanem a hráčské kvality se posuzují až jako druhý osobnostní parametr, se ovšem není čemu divit. Prostě, takhle dnes umí hrát každý, kdo si dovolí vylézt na pódium. Některé hráčské chyby by bylo možné přehlédnout, naživo se může přihodit leccos, speciálně takhle velkému ansámblu, mnohaminutová nudná až trapná sóla jednotlivých instrumentalistů však diplomatickým mlčením přejít nelze. Kdo někdy viděl a slyšel preludovat původního struníka souboru Slashe, ať už samotného nebo v tandemu s Izzym či jeho nástupcem Gilby Clarkem, případně exhibovat bicmana Matta Soruma, musel se úsilí pánů Fincka, Fortuse, Thala i Mantii upřímně smát – nebo se alespoň podivovat jejich troufalosti, respektive zoufalosti. Jistě by se nikdo nezlobil, kdyby v tomto případě zvítězil zdravý rozum a tato pro koncerty GNR v minulosti tolik typická čísla byla takticky vypuštěna. Tím spíše, že předvedená extempore srážela do kolen veškeré náznaky gradujícího drivu koncertu. Kdysi účinné vsuvky stupňující strhující atmosféru show měly tentokrát naprosto opačný účinek. Tempo dvě rychlé skladby – nudné pětiminutové sólo – tři skladby – duchaprázdná onanie – dvě vypalovačky – další plytké preludování opravdu není tím nejvhodnějším pro rockový koncert. Pokud se tedy nepotřebujete každých deset minut za každou cenu nadýchat z kyslíkové masky či jinak ‚občerstvit’…

Krátce po osmé hodině večerní celou show velmi rozpačitě odstartovali v našich končinách víceméně neznámí AVENGED SEVENFOLD. Zpoza oceánu přijeli propagovat své loňské album City Of Evil a byli, proč to neříct naplno, hodně špatní. Začali kvapíkem odkazujícím na rané Helloween, pak zkusili v podobném tempu pop-punkově zmodernět po vzoru Green Day, a když si „respekt“ nevydobyli ani podvyživenou předělávkou Pantery, nasadili všemu oslí uši koncovkou v intencích novodobé Metalliky. Navíc kytarista Synyster Gates je neskutečný pozér a přitom (jak už to tak bývá) velmi průměrný hráč: jeho stupnicová sóla byla spíš úsměvná, než aby brala dech. Rytmika Johnny Christ – The Rev svou práci odvedla zkušeně, moc se ale vytahovat nemusela. Stejně jako druhý, značně upozaděný kytarista Zachy Vengeance. Nejsilnější personou byl zpěvák M. Shadows, klasický krátkovlasý pokérovaný křikloun zhlédnutý v clawfingerovském Zakku Tellovi. Inu, další zbytečná kapela.

Kašpárci jsou v tahu, vypusťte tygra! Po zhruba půlhodinové technické pauze nastupuje SEBASTIAN BACH se svým doprovodným bandem ve složení Mike Chlasciak (jinak Halford, PainMuseum) a Johnny Chromatic – kytary, Rob De Luca (ex-Spread Eagle) – baskytara a Bobby Jarzombek (jinak Halford, PainMuseum, Iced Earth) – bicí. A hned je to o něčem jiném, respektive dnes poprvé ‚o něčem‘. Otvírák je jasný: Slave To The Grind, slavný singl ze stejnojmenného legendárního alba Bachovy někdejší kapely Skid Row. Sebastian evidentně vkládá do svého projevu všechny síly. Chlap jak hora, hlas jak cirkulárka. Celý v kůži zběsile mlátí hlavou, poskakuje po pódiu, a když zrovna nezpívá, zuřivě točí mikrofonem nad hlavou jako lasem. Celý Robert Plant zamlada, tane mi na mysli. Hned po první skladbě spolehlivě roztleskává dav pod pódiem. Žerou ho a jdou mu na ruku. Skladbu Here I Am uvádí lakonickým a přece srdečným konstatováním, že mu to sice trvalo dvacet let, ale lepší pozdě než nikdy. Hala mu nadšeně dává za pravdu. Nastalá veskrze pozitivní atmosféra je ideální pro prezentaci novinky z na září nachystaného alba s pracovním názvem Angel Down – Stock Inside. V osobnostně rozmanité kapele není jediný slabý článek, souhra je bezchybná. Poté, co se dozvíme, že „Ricky was a young boy“ (18 & Life), je na řadě druhá ochutnávka připravované studiovky, kterou Bach uvádí slovy „American metalheads fuckin’ go!“ a na závěr proklamuje „No more war!“, v čemž ho dav ochotně následuje. I Remember You s neodmyslitelnou španělkou naznačuje brzký konec setu, který byl jízdou na plný plyn od začátku do konce. Jízdou, která brala dech. „Mother-fuckin’ rock’n’roll!“ Bouřlivý potlesk je na místě.

Jakmile Bach & comp. lehce po dvaadvacáté hodině zmizí v zákulisí, nabíhají na scénu technici s baterkami a spěšně rozebírají předskokanskou bicí soupravu. V hale se nerozsvěcí. Nechce se mi věřit, že by Axl opustil své neblaze proslulé manýry: standardně na sebe nechává své fanoušky čekat v průměru hodinu. Poslem špatných zpráv je v tomto případě, po dobrých deseti minutách nadějné tmy, halový osvětlovač. Intro GUNS N’ ROSES se rozjíždí přesně ve 23:15! Provolání zoufalství, politicky nekorektní invektivy ani zasvěcené komentáře z hlediště, které padají v mezičase, nelze publikovat… Ve 23:20 ho přivádějí. Doslova. (Následné kuloárové informace o tom, že zpoždění bylo zčásti neplánované, protože se muselo nestandardně dlouho čekat, až se Axl vrátí z ’výletu’ alespoň na dohled naší pozemské reality, se v tomto světle zdají celkem pravděpodobné.) Víceméně při smyslech se zdá až po čtvrté skladbě. Začíná se ale celkem zostra – Welcome To The Jungle. Projekce, světla, pyroefekty. Přivítání ovšem není – po zásluze – nijak vřelé. Trojblok starých pecek It’s So Easy, Mr. Brownstone, Live And Let Die rozjitřenou atmosféru podstatně vylepšuje. Nevýrazný zpěv lze ještě svádět na zvukaře, stejně jako jde počáteční nervozitě či přemotivovanosti připočíst pár instrumentálních přehmatů. Postupující čas ovšem nelichotivou pravdu odhaluje v plné nahotě. Atmosféře koncertu na pohodě nepřidává ani Axlova první souvislá věta „Omlouváme se za zpoždění vašeho zážitku,“ před Better, první ochutnávkou dvanáct let chystaného alba Chinese Democracy, jehož nahrávání zatím spolykalo více než 12 milionů dolarů.

Ozývá se pískot. Prostřední část koncertu je trestuhodně rozmělněna neefektivními sóly jednotlivých instrumentalistů. Přidaná hodnota ovšem chybí i v prověřených písních Sweet Child O’ Mine, You Could Be Mine nebo Knockin’ On Heaven’s Door. Rose se snaží pohybovat jako zamlada, ale je v tom křeč. Navíc se projevuje další nekonzistence celé show: současní GNR stojí nesmyslně rozkročeni mezi pojetím malé a velké kapely. Proti komorní údernosti hovoří trojice kytaristů a dvoje klávesy, okázalému rozmachu zase chybí sboristky a dechová sekce. V kotli začínají mít lehce navrch ti nespokojení. Slovní přestřelka s jedním z diváků, plná vulgárních fucků, frontmana rozlaďuje natolik, že vynechává svou tradiční klapkovou exhibici před November Rain. Žel, ani tato hitovka nezůstává ušetřena instrumentálních excesů, kdy si opulentní Slashovo sólo rovným dílem rozdělují všichni tři kytaristé. Že by se každý byl schopen naučit pouze část? Naštěstí se na závěr blýská na lepší časy – na řadě jsou hosté Sebastian Bach a Izzy Stradlin. Po zásluze sklízejí největší ovace večera. Jako pěst na oko, podtrhující celkově nedobrý dojem z koncertu, pak působí zdlouhavá unavená kytarová exhibice Robina Fincka mezi dvojicí přídavků.

Předem jsem nic neočekával, přesto jsem halu opouštěl zklamán.

Playlist GUNS N´ ROSES: Intro, Welcome To The Jungle, It’s So Easy, Mr. Brownstone, Live And Let Die, Better, Instrumental Jam + Dizzy Reed Solo + The Blues, Robin Finck Solo, Sweet Child O’ Mine, Bumblefoot Solo / Don’t Cry, You Could Be Mine, Knockin’ On Heaven’s Door, Richard Fortus Solo + Robin Finck, Out Ta Get Me, November Rain, Chinese Democracy, My Michelle, Think About You, Patience, Brain Solo, Nightrain. IRS, Robin Finck Solo, Paradise City.

 

Text: František Kovač