U příležitosti oficiálního uvedení alba Rare Species na český trh nám byla nabídnuta možnost telefonického rozhovoru s ústřední postavou u nás tolik populárních kultovních finských bořičů hudebních konvencí WALTARI, charismatickým zpěvákem, baskytaristou a klávesistou KÄRTSY HATAKKOU. Nezaváhal jsem ani na okamžik, přestože jsem se už letos s tímto protřelým chameleónem viděl naživo.

Pražské ohlédnutí
První, na co se tě musím zeptat, je, jak s odstupem času hodnotíš váš letošní pražský koncert?
S odstupem času stejně jako tehdy na místě – bylo to dost dobré! Koncerty v Paláci Akropolis jsou vždycky dobré. Rádi tam hrajeme. Pro naše potřeby je to vlastně ideální sál. Má dostatečnou a při tom přiměřenou kapacitu, dobrou akustiku, i zázemí je v pohodě. Jsme moc rádi, že máme v České republice tolik věrných fanoušků, kteří nás chodí pravidelně podpořit naživo. Doufám, že nic nezkazím, když už teď prozradím, že se k vám a na Slovensko chystáme ještě letos do Vánoc… Víc ze mě ale nedostaneš!

Specialitou pražského koncertu byl playlist, značně pozměněný oproti ostatním zastávkám šňůry.
Ano. Z jednoduchého důvodu. Šlo totiž o první příležitost našich českých fanoušků k nákupu nové desky Rare Species. Proto nemělo smysl hustit jim do hlav ve větším objemu něco, co v životě neslyšeli. Koncert by pak neměl pořádnou dynamiku. I když si nemyslím, že by to ‚naši Pražané‘ nebyli schopní vstřebat! Proto jsme vsadili na několik starých songů, které jsme už třeba i několik let nehráli. A fungovalo to!

Máš představu, kolik CD jste na koncertě prodali?
Tak to jsi mě dostal – nemám. Každopádně si matně pamatuji, že náš člověk od merchandisingu byl v Praze spokojený. Takže odhaduji něco kolem stovky? Ne, fakt nevím…

Skutečné unikáty
Pojďme k desce samotné. Když srovnáš nahrávací proces Rare Species s předcházejícími studiovými zkušenostmi, co bys vypíchl?
Podstatné určitě je, že jsme na Rare Species změnili producenta. Tradičního Mikko Karmilu nahradil jednadvacetiletý klučina ze středního Finska Sami Koivisto. Chtěli jsme totiž zase trochu dál posunout náš zvuk, definitivně se oprostit od minulého století (smích). No a Sami byl pro to ideální. Jednak tím, kolik mu je let – ničeho se nebojí, nedělá si z ničeho zbytečně hlavu, naopak po ní do všeho jde, no a pak taky proto, že má zkušenosti s produkcí několika nu-metalových desek. Což byl přesně ten impuls, který jsme potřebovali. Rare Species je vlastně teprve naše druhá deska vedle Space Avenue z roku 1997, kde máme jiného externího producenta než Mikko Karmilu!

Takže jste s výsledkem spokojeni? Já osobně si myslím, že deska hraje výborně!
Díky! Že by náš subjektivně zkreslený názor nebyl zas tak dalek skutečného stavu…? Jsem moc rád, že to říkáš, fakticky! Ale ještě k tomu samotnému nahrávání – skvělé bylo, že jsme nahrávali u Martina Kantoly v jeho studiu uprostřed hlubokých lesů Black Islandu ve středním Finsku. Jednak jsme měli absolutní klid a druhak ta okolní magická příroda byla neskutečně inspirativní! Navíc je to jedno z nejlepších studií, v jakém jsem kdy nahrával. Veškeré moderní technologie, absolutní výbava a skvělý servis, nic nám nechybělo! A aby té chvály nebylo málo, tak úplně super bylo, že jsme tam ‚in the middle of nowhere‘ byli celou dobu zavření celá kapela, že jsme makali dohromady. Nahrávání Rare Species nás opravdu neskutečně nakoplo!

Když už jsme u toho – ve Waltari proběhla řada personálních rošád. Mohl bys teď v rychlosti shrnout, jak se jednotlivé sestavy měnily?
Ufff…!!! Zase tolik těch změn podle mě nebylo. Jednotliví členové spíš odcházeli, aby se pak zase vraceli. Takže: v letech 1986 – 1989 jsme fungovali jako trio – já zpěv a basa, Jariot Lehtinen na kytaru a týpek jménem Sale na bicí. V roce 1989 se k nám přidal Sami Yli-Sirniö jako druhý kytarista. Rok na to nás Sale opustil a za bicími ho nahradil Janne Parviainen. V téhle sestavě jsme fungovali pět let a natočili pět desek. Pak zase odešel Sami a jeho místo zaujal Roope Latvala. Tato sestava fungovala do roku 2001, stihli jsme společně spáchat dalších pět projektů. V roce 2001 se Sami vrátil a zpátky vystřídal Roopeho. Před dvěma lety pak z kapely po dvanácti letech odešel Janne. Na již naplánované turné jsme najali Miku Jarveläinena, který u nás zůstal do dneška. Ale aby to nebylo tak jednoduché, tak některé party na Rare Species nabubnoval Janne Parviainen – konkrétně Life Without Love a Dreamworld a některé kytary zase aranžoval Roope Latvala… Jsme prostě jedna velká rodina. A myslím, že můžu s klidným srdcem říct, že z Waltari nikdo zatím neodešel ve zlém!

Album se jmenuje Rare Species, na obalu je chameleón. Mají texty nějakou společnou ideu nebo stojí každý sám za sebe?
Určitá červená nit by se v textech samozřejmě dala najít. Přece jenom je všechny píšu já, takže jistý ucelený světonázor tam bude. Ale není to nic plánovaného, žádné koncepční album. Samotný název se konkrétně vztahuje k titulní straně obalu, kde je vyfocený právě ten velký chameleón. A ten charakterizuje naši kapelu jako takovou…

Myslím, že ji charakterizuje zatraceně dobře. Waltari byli a jsou výstavním hudebním chameleónem!
Však jsme na to taky patřičně hrdí a zakládáme si na tom. V různorodosti totiž vidíme samotný smysl našeho hudebního počínání. Proč bychom měli pořád vydávat jednu a tu samou desku, jen jí vždycky dát do jiného obalu? To je přece nuda! My děláme muziku pro lidi a lidi se chtějí bavit. A to pořád něčím novým. Jinak by jim stačili dvě naše desky a ty by si mohli pouštět do kola.

Bonusy a rarity
Rare Species vyšlo jako digipack i ve formátu standardního CD. Jsou mezi emisemi nějaké rozdíly kromě grafických a tvarových odlišností?
Jeden zásadní! Digipack má jako bonus přibaleno naše punkové EP Back To Persepolis z roku 2001, které původně vyšlo pouze na vinylu! Na tom materiálu jsme dělali ještě s Janne Parviainenem v době, kdy jsme řešili záležitosti okolo naší nové nahrávací smlouvy. Finální verze pak vznikla na poslední chvíli před tím, než Janne kapelu opustil. Měli jsme tehdy období, kdy jsme se na skok vrátili do starých časů, do doby, kdy jsme ještě neznali metal. A abych pravdu řekl, myslím, že jsme díky těmhle vzpomínkám právě došli ke zjištění, že bychom zase mohli trošku zahustit náš současný zvuk. Ono totiž všechno souvisí se vším, třeba cover od Lords Of The New Church je víc gotická záležitost než cokoliv jiného.

Už jsi to nakousl – co všechno je na EP Back To Persepolis?
Jsou tam čtyři skladby, tři z toho naše – Guardian Angel, Living Then Living Now, There’s No Tomorrow a jedna předělávka, o které už jsem mluvil, z dílny Lords Of The New Church, konkrétně dua Bathor-James, jménem New Church.

Na to, že se jedná o punkovou záležitost, má dost vznešený název…
No vidíš (smích)…musím ti něco prozradit: perse znamená finsky prdel. Je to takový náš interní vtípek, hláška, kterou v kapele a vůbec mezi spřízněnými dušemi používáme. Kdybych měl název desky transformovat do čisté angličtiny, zněl by asi něco jako ‚Returning Into Shit‘, což se dá vyložit jako ‚Návrat do starých časů“ nebo taky ‚Zpátky do sraček‘. Prostě punk!

A když srovnáš zvuk nahrávky na vinylu a na CD?
No tak z toho vychází vinyl rozhodně lépe! Alespoň pro mě. Má totiž atmosféru, CD je prostě digitálně sterilní. Nehledě na to, že si myslím, že vinyl má silnější, plnější zvuk. Proto taky DJs hrají z vinylů a ne z kompaktů.

Co nové nápady, rýsují se už nějaké? Poslední deska je venku vlastně již téměř rok.
Jasně! Už jsme začali pracovat na novém albu. Máme pár nápadů. A zřejmě na něj zase dáme i nějaké předělávky, jak je naší tradicí. Vlastně už máme tajný seznam kandidátů, ze kterého budeme nakonec vybírat. Prozradím jen to, že je opět určitě nebudeme brát vážně. Když totiž muzice chybí vtip a nadhled, je nudná. A to platí samozřejmě nejen o předělávkách.

Na závěr tě poprosím o krátký informační souhrn ohledně projektu Cat & Mouse.
Jde o projekt, který máme na svědomí s mým bratrem Tote Hatakkou. Jde o vůbec první hudební seskupení, pokud tomu tak vůbec můžeme říkat, kde jsem veřejně zpíval. I když to slovo ‚veřejně‘ taky není moc přesné. Mě bylo sedm a bráchovi osmnáct, psal se rok 1975. On byl kočka a já myš. Natočili jsme naše společné muzicírování na klasický kazeťák a když to bylo v roce 1995 rovných dvacet let, co jsem ‚zpěvákem‘, vydali jsme materiál s bráchou svépomocí na CD pojmenovaném She Does Slip, kam jsme jako bonus přidali šest aktuálních skladeb, ve kterých nás na kytaru doplnil Jariot Lehtinen. V roce 1998 jsme pak vydali druhé album Around And Round. Je na něm šest skladeb a ve studiu nás opět doprovodil Jariot a navíc taky Roope Latvala. Brácha nás s Waltari pak víc jak pět let doprovázel na několika turné jako živý klávesista, ale momentálně se věnuje jen své rodině – oženil se a má malé dítě – a na koncert se tak dorazí podívat jen občas, většinou s videokamerou. No a tak si říkáme, že vzhledem k tomu, že Cat & Mouse je vlastně de facto studiový projekt, který nevyžaduje žádné následné závazky, ještě stále existuje reálná naděje, že si spolu pořádně zahrajeme!


Možná nevíte, že…
– Sami Yli-Sirniö hrál kromě Waltari s Brainwash, Jimsonweed a All Human Substitutes. Rovněž odjel turné Kreator a byl ve studiu s Tiamat, Kyyria, Grip Inc. a dalšími.
– Mika Järveläinen dostal první bicí ke dvanáctým narozeninám.
– Všichni členové skupiny opravu milují knihy svého krajana Miki Waltariho, jehož jméno Kärtsy na samém začátku přejal coby název kapely. Původně jako The Waltari.
– Jariot Lehtinen hraje kromě Waltrai ještě v house music seskupení WAX – real time orchestra.
– Kärtsy Hatakka má na svědomí kromě seskupení Cat & Mouse i funky projekt K2, který v roce 2001 vydal singl Get On Top.


Dotazník Kärtsy Hatakka
– Narozen: 17. 12. 1967
– Oblíbené album: Eminem – The Eminem Show
– Oblíbený videoklip: Madonna – Die Another Day
– Zásadní koncert: Robert Plant – Helsinki Culture House, rok 2002
– Oblíbený film: Roman Polanski  – 9th Gate
– Oblíbená kniha: The Beatles Anthology
– Oblíbené jídlo a pití: zelňačka, čokoláda, Viru Valge
– Oblíbená barva: každá jasná a pestrá
– Oblíbená skladba Waltari: One day

Waltari 2004
Kärtsy Hatakka – zpěv, baskytara, klávesy

Jariot Lehtinen – kytara, zpěv
Sami Yli-Sirniö – kytara, zpěv
Mika Järveläinen – bicí

 

Text: František Kovač