Asmodeus, A+

ASMODEUS, A+
24. listopadu 2007, Klatovy, Střelnice

„Proč se, prosím tě, potáhneš tři sta kiláků do Klatov a zpátky, když hrajou příští týden v Praze? Vždyť si nebudeš moct dát ani pivo, když tam pojedeš autem…“ valí mi po telefonu klíny do hlavy kamarád, který s vlastním postoupivším věkem jaksi pozapomněl, o čem že ten rock’n’roll vlastně je. Nejenom že do těch Klatov pojedu, abych se mohl osobně zúčastnit křtu novinkové emise druhé studiové nahrávky veskrze výjimečného bočního projektu kamarádů z kapely ASMODEUS jménem A+, ale ještě navíc tam zůstanu (opravdu neplánovaně!) přes noc.

Primárně abych v neprůhledné mlze a na skelném náledí neriskoval zdraví svoje ani svého obdobně hudebně postiženého spolujezdce Filipa Š., druhak – když už to tedy musí být – abych si dal nejen ono pivo, ale i nějakou tu kořalku. S pány hudebníky jsem se totiž neviděl pěknou řádku měsíců, a co víc: snad po pěti letech se osobně setkám se svým velkým přítelem, publicistickým a vůbec rockově-životním guruem ze starých časů, momentálně excelentním dvorním textařem obou zmíněných klatovských družin, Janem Petričkem!

Na Plzeň
Z Prahy vyrážíme naší rodinnou modře metalizovanou combi limousinou značky Škoda (všemi důvěrně zvanou ‚prasečák‘) s dostatečným časovým předstihem, abychom se na místě stihli v klidu aklimatizovat, porozhlédnout, navečeřet a především zapříst všechny plánované hovory. Hned na prvních kilometrech plzeňské dálnice však zjišťujeme, že se stala zrada, respektive že jsme podcenili naši informační vybavenost: kdosi – a nebylo to dnes odpoledne – čert ví proč celou dé-pětku rozkopal a rozvrtal, takže se po ní pohybujeme nanejvýš šnečím tempem, v nekonečné, do jednoho jízdního pruhu svedené smradlavé koloně, chvíli v našem směru jízdy, chvíli v protějším, vždy ovšem se zatraceně na těsno protijedoucími vozidly. Nudu si samozřejmě krátíme reprodukovanou hudbou. Filip například – podobně jako já před časem – nechce věřit, jak moc se kapele Velvet Revolver nepovedla její druhá řadovka Liberated, takže poslouchá(me) tu neslanou-nemastnou nahrávku až do samého hořkého konce. Ještě že v zásobníku hned následuje aktuální dvojka A+, kvůli jejímuž křtu do Klatov především frčíme. Abychom se ale neradovali přespříliš a hlavně předčasně, tedy že už máme rozkopanou dálnici v zádech a v uších konečně pořádnou muziku, padá hned za Plzní mlha jako mlíko, takže až do Klatov pokračujeme opět sotva krokem a ani nepostřehujeme, že v okolních vesnicích zrovna mění povrchy vozovek, takže je cesta na mnoha místech vyfrézovaná. Holt kvalitní péra jsou základ…

Klatovy
„Smažený sýr a nealkoholické pivo,“ tak zní naše rozhodná objednávka v místní pivnici, zásobené především lákavým zlatavým plzeňským mokem. Servírka se diví, na abstinující vegetariány rozhodně nevypadáme, ale co naplat: pořádná flákota musí plavat v alkoholu a my holt ještě počítáme s tím, že jsme tu jen na otočku a v noci posvištíme vstříc svým východně situovaným domovům. Kam nás ovšem vede slepá víra! Jakmile dojíme, zaplatíme a jdeme přes dvůr rekognoskovat prostor konání slavnostního křtu, podjedou mi v kůží frajersky podražených temně rudých koních kopyta, až mám co dělat, abych je nevyhodil do vzduchu současně a následně se nemusel sbírat z promrzlé dlažby. Ta se totiž za těch několik desítek minut, co jsme se ládovali, stačila pokrýt vrstvou ledovky, a tudíž proměnit v nebezpečnou klouzačku. Nedá mi to, abych se nešel podívat na ulici, třeba do průjezdu jenom někdo něco vylil; jenže ten, kdo tuhle původně vlhkou a nyní již řádně kluzkou nadílku zařídil, není nikdo menší než sám svatý Petr. Za těchhle podmínek, navíc při představě, jak asi bude situace vypadat po půlnoci, s přibývajícím mrazem, kdy bychom měli teoreticky nasedat do našeho plechového oře k cestě ku Praze, je nám nad slunce jasnější, že to „hotel Beránek, dvě hvězdy, vole, přímo na náměstí“ jistí. Pro jistotu se na kvality onoho ubytovacího zařízení přeptáváme u samotného pana kapelníka Bešty, jenž nám odhalí sladké tajemství, že nic jiného, natož lepšího tu v okolí neseženeme… „Žádný strachy, jste přece dva!“ uklidňuje nás znalecky domorodec, „jenom bacha na recepční, trochu žere.“ Ano, paní recepční měla po osmé hodině večerní již značnou obrnu huby, obdobně jako její kolega za výčepem, jenž nás s Filipem má dodnes jistojistě minimálně za jinak orientované. Inu, dva pěkní, mladí, dlouhovlasí kluci sami na jednom pokoji … v takovém pajzlu… Jdeme se ubytovat a zjistit, že na pokoj jaksi zapomněli kromě postele a vestavěné skříně nastěhovat nábytek – nevadí, stejně jsme se tu chtěli jen vyspat; a tekoucí voda i záchod jsou přímo na pokoji, takže máme skutečně vyhráno.

Koncert
Po návratu do sálu už následuje velké vítání s panem Gabrielem Batiggiou, u něhož nemůže chybět ani náš společný přítel Jack. Jack Daniel. Samozřejmě bez ledu, netřepat, nemíchat. Zvukaři, osvětlovači, kameramani i samotní muzikanti už jsou v nejvyšší pohotovosti. Kromě slavnostního křtu právě vydaného alba A+ 2 totiž bude dnešní koncert audio-vizuálně zvěčněn pro potřeby chystaného výročního DVD Muka existence k letošním (článek píšu již, respektive až v roce 2008) dvacetinám existence Asmodea, k nimž kapela pro své věrné plánuje ještě dárek ve formě výběrového CD s novinkovými bonusy, poťouchle pojmenovaného Bešt-off. Celebrace jubilea, spojená s uvedením obou výše zmíněných nosičů do komerčního života, je mimochodem naplánována na 4. října 2008, právě sem do klatovské Střelnice. Auditorium je solidně zaplněno, do předních řad se dá sotva prodrat. Ale kdo by se z nás zkušených, léty aktivní činnosti v oboru otupělých a zkažených kritiků či muzikantů sápal pod pódium. Tam patří především sličné dívčiny v rozpuku mládí, aby se bylo z jeviště na co dívat, a pak taky horda fanoušků oddaných své kapele na život a na smrt, aby to nebyla nuda. My, věční kverulanti, ostrozraci a nastražušáci patříme dozadu, do kouta, do baru, neřku-li do prdele. Na Střelnici je po této stránce vše v naprostém pořádku.

Tma, intro a nástup kapely ke strojům. Miloš Bešta aka Slobodan – zpěv, kytara; Tomáš Bešta aka Thomas Lee – kytara; Milan Pózel aka Milánek Bravura – baskytara a Vladimír Hořký aka Asmodědus – bicí, doplněni tradičním koncertním i studiovým hostem Františkem ‚Peldou‘ Pelíškem na klávesy. Vše pod přísným a spravedlivým pohledem-dohledem dvorního veršotepce Jana Petrička, známého též jako František B. Střelený. Zvuk se tříbí během prvních pár skladeb, více vytáhnout potřebuje především Milošova kytara a Láďovy činely. Beštovu hlasu ovšem není co vytknout od samého začátku, ani po výkonnostní, ani po zvukové stránce, stejně jako nezměrnému nasazení zbytku ansámblu. Produkce se nezbrzdí za celou dobu ani na okamžik, natož aby spadl řetěz. Jistě, není divu, když se vše zaznamenává a bude následně pod drobnohledem fanoušků i kritiky na chystaném DVD. Na druhou stranu je na téhle partě velmi sympatické, že takto zodpovědně zatím přistoupila ke všem koncertům, na nichž jsem ji měl možnost zhlédnout, z čehož si dovoluji odvodit velmi pozitivní generalizaci v tomto směru.

Celá první část koncertu, mimochodem 146. v historickém pořadí všech vystoupení tohoto tělesa, je z výše zmíněných natáčecích důvodů logicky věnována průřezu dosavadní tvorbou samotného Asmodea. Opomenut nezůstává jediný oficiálně vydaný nosič, tedy Prosincová noc blíže neurčeného roku, Den zúčtování, Příjezd krále…, Vchod do kruhu, Na jehlách, Sabat v Carnegie Hall a Řetěz kritických událostí. Kdo na koncertě byl, dobře ví, co se z nich konkrétně hrálo, ostatní nechť setrvávají v blaženém stavu očekávání a upínají své smysly a naděje ke 4. říjnu a vzpomínanému vydání audio-video kotoučku Muka existence, který mimo jiné kompletní záznam koncertu přinese.

Všechny, kdo svou mysl právě poskvrnili hříšnou myšlenkou, že se Kovač s Petričkem zase ožrali jak zákon káže, a tudíž PT reportér neví, co se vlastně přesně hrálo, a tak se tu z toho snaží výše užitým způsobem vylhat, vyvedu briskně z omylu – ve druhé části koncertu, jež patřila jen a pouze projektu A+, byla totiž kompletně přehrána nejen čerstvá desítka skladeb zachycená na druhé studiové nahrávce inkriminovaného tělesa (skočná hymna dobrovolných hasičů z Obytce Oheň dokonce dvakrát, jelikož byla i přídavkem), ale došlo i na připomenutí eponymního debutu z roku 2004. Vše v následujícím sledu: Svatá válka, Jsem jako jezero, Vlak do Tulsy, Svině na grilu, Král Rybář, Largo desolato, Černá smrt bílého koně, Poslední večeře, Kroky, Neurocity, Skinhead’N’Shoulders, Via Daidalos, Zátiší s chřestýši, Spampers blues, Šiva ničitel, Oheň. A včil mudrujte! Pravda je taková, že jsme si všichni koncert skvěle užili, trochu u toho zaklepali hlavami, zakroutili zadky, popili tu pivo a tam zase whiskey, nakonec se společně vyfotili, vše zevrubně zhodnotili a ani ne hodinu po posledním tónu se vydali do přilehlého baru tak pochybného jména, že jsem ho radši hned zapomněl, zkoumat klatovský noční život. Po hříchu nám tato aktivita moc času nespolykala, úderem třetí rodiny ranní jsme už ve třetím patře hotelu Beránek, na manželském dvojlůžku v pokoji (snad) 207, nevěděli o světě.

Sbal si to svý ráno
Před devátou nás vzbudila boucháním na dveře uklízečka. Přišla s lehkým ruským přízvukem a dotazem, zda budeme zůstávat i na další noc, nebo jestli má přijít po obědě převléci postele. Holt jiný kraj, jiný mrav; proto nám včera nenabízeli buzení telefonem! Ještě že s námi nechtěla ta osoba opačného pohlaví na pokoji zůstat. Po nezbytné ranní hygieně v rámci aktuálních polních podmínek jsme vyrazili na nákup proviantu do blízkého koloniálu. Následně jsme řádně nadrobili v autě, přičemž jsme samozřejmě neopomenuli ani perverzně zafunět všechna skla, a posíleni snídaní vyrazili za našimi drahými polovičkami. Byl to povedený výlet, který stál rozhodně za to!

 

Text: František Kovač