Na rozdíl od mnoha jiných nejsou GUANO APES uměle vyšlechtěným souborem. Do povědomí domácího německého publika se dostali v roce 1996, kdy díky úspěchu ve vyhledávací soutěži hudebního kanálu Viva mohli natočit debutové video. Úspěch klipu ke skladbě Open Your Eyes zavál kapele doslova pod nos kontrakt s labelem Gun/BMG. O poznání větší ránou ovšem byla o dva roky později natočená znělka k evropskému snowboardovému šampionátu s jednoznačným názvem Lords Of The Boards. Lokální hranice byly pokořeny a soubor se vydává na první mezinárodní turné. Od té doby už ale uplynulo moře času, světlo světa spatřila tři řadová alba a soubor již několikrát koncertoval i u nás. K rozhovoru před jejich dalším vystoupením v našem hlavním městě jsem se sešel s bubeníkem DENNISEM POSCHWATOU.
Pražský koncert je první štace promo turné k novému albu Walking On A Thin Line. Jak jste se připravovali?
Předpremiéru jsme si odbyli předevčírem v Lucemburku. Byl to takový malý klub, neměli jsme ani svoje světla ani PA-čko. Prostě klasický klubový koncert. Byl pro nás ale hodně důležitý. Nejen že bylo plno, což nás samozřejmě pěkně nakoplo, ale hlavně jsme si poprvé vyzkoušeli, jak budou fanoušci reagovat na nové skladby. A musím se přiznat, že jsme z toho – jako vždycky – měli pěkně nahnáno, ale nakonec všechno dobře dopadlo. Potvrdily se naše předpoklady, všechny skladby, do kterých jsme vkládali naděje, zabraly. Byl to fakt super pocit. Vždycky jsou tyhle předpremiérové koncerty strašný stres, ale o to větší je pak ta radost, když všechno vyjde, všechno funguje, jak má. Můžu zodpovědně prohlásit, že jsme stoprocentně připraveni dostat Prahu do kolen!
Jaké máte vůbec vzpomínky na Prahu?
Na Prahu máme jen ty nejlepší vzpomínky. Je to tak dva roky, co jsme přímo tady na Brumlovce hráli. Fanoušci byli super, proto se taky na dnešní koncert hodně těšíme. Víme, že tu o nás lidi stojí, že se jen nepřišli povinně podívat na další ‚hvězdu, co zavítala do města‘. No a taky super vzpomínky máme na město jako takové. Historické centrum je úžasné a pak noční život, ten je taky skvělý. Zvlášť pro nás, pro cizince. Všechno je ukrutně levé. Pamatuju si, jak jsem stál v hotelu před bankomatem a vybíral peníze z kapelního účtu. Šlo nás ven asi dvanáct, tak jsem vzal tolik, kolik by jinde stačilo pro poloviční výpravu a řeknu ti, že jsme fakt nevěděli, co s penězi! Bylo mi párkrát i docela trapně, nechtěl jsem vypadat jako nějaký nabubřelý zazobaný skopčák, který si může koupit půlku města … ale co naděláš, někteří lidi prostě závidí a odsuzují už z principu.
Co děláte na turné nejradši, když nemáte co na práci?
Jen tak se poflakujeme po městě, nebo – když je ošklivo – relaxujeme na hotelu. Náš tour manager nás před koncertem téměř odmítá pustit na jeviště a z prostor, kde se koncert koná, nás skoro vyhání. Prý se tam jen zbytečně motáme, do všeho kecáme a navíc údajně naše přítomnost na přípravách nosí smůlu. Nevím sice, jak na to přišel, ale aspoň se nepředřeme.
Jaký vůbec nejsilnější zážitek z cestování s Guano Apes máš?
Tak určitě první šňůra po státech. Byli jsme hodně nervózní, neměli moc peněz ani soukromí a ponorka byla na světě. Navíc s námi jezdila jedna nejmenované kapela, která nás fakticky neměla ráda a dávala nám sežrat, že jsou Američani a my jen nějací přivandrovalci z Evropy. Bylo to hodně drsné, já měl v té době navíc nějaké rodinné trable a fakt jsem v tom stresu nevychytával, jestli domů volám ve vhodnou chvíli, jestli jsme se náhodou nespletl při přepočítávání časových pásem… Naštěstí jsme se zanedlouho vydali na čas každý svou cestou, pak naordinovali společný relax v jednom zapadlém dánském městečku a všechno se zase usadilo.
Když jsme u té Ameriky, jaký je recept na její dobytí. Když pocházíš z evropské ne-anglicky mluvící země. Mohli byste našim kapelám poradit?!
Jediný recept je nenechat se nahlodat. My jsme taky byli ze začátku úplně na větvi z toho, že nám říkali: tak teď máte domluvené tři koncerty, za měsíc a půl pět a za další tri měsíce čtyři. Každý samozřejmě na úplně jiném konci Států. Říkali jsme si, na to jim sereme, to bysme přišli na buben, kdybychom to měli platit. Nepodlehli jsme situaci a zkusili si nadiktovat nějaké podmínky s tím, že když to nepůjde, tak to nepůjde a my se zaměříme o to více na domovskou Evropu. Nakonec všechno dobře dopadlo, nenechali jsme se ochočit americkými promotéry. Jednoduše: když o nás máte zájem, pokusme se domluvit, když to nepůjde: Fuck You!
Nemáte doma v Německu, které je tak pyšné na svou řeč, problémy s anglickými texty. Třeba tady je angličtina pro spoustu lidí nepřekousnutelná.
Naštěstí nemáme. Myslím si ale, že je to, ať už jsou Němci na svůj mateřský jazyk hákliví tak či onak, dáno tím, že pořád umí více anglicky než Češi. Je to samozřejmě závislé na tom, že měli v minulosti mnohem větší možnost studia cizích jazyků než vy. Na druhou stranu, když jsme přijeli do hotelu a spustili anglicky, jak jsme zvyklí, tak se nám v recepci omluvili, že „inglyš nou“ a jestli náhodou nešprechtíme dojč… Když se ale podíváš na profil vaší a naší domácí scény, tak v Německu zpívá většina kapel anglicky, ale tady česky. Je to jistě svým způsobem tradice, kterou ovlivnil komunismus, že se anglicky jednoduše zpívat nesmělo, ale jistě má tohle taky svůj vliv. My jako Guano Apes jsme to nikdy neřešili, za mlada jsme jako vzory poslouchali kapely, které zpívali anglicky, tak pak, když jsme stavěli vlastní kapelu nikoho nenapadlo, že bysme mohli zkusit zpívat německy. Prostě nám to k naší muzice absolutně nepřišlo adekvátní.
Když už mluvíš o vzorech, proslýchá se, že po úspěchu předělávky Alphavile Big In Japan chystáte další cover, který údajně umístíte na připravované EP. Co je na tom pravdy?
Tak pravda je, že Big In Japan mělo velký úspěch. Ale že bysme chystali nějaké EP – o tom fakt nic nevím, takže ani nevím, jestli na něm bude nějaké coververze…
Guano Apes 2003
Sandra Nasic – zpěv
Henning Rumenapp – kytara
Stefan Ude – baskytara
Dennis Poschwata – bicí
Text: František Kovač
Comments are closed.