ZZ TOP, THE CELL
26. 5. 2009, Praha, Tesla Arena

Masivní přívalový déšť, česky slejvák, mě chytil v půli cesty mezi stanicí metra Nádraží Holešovice a holešovickým viaduktem. V očekávání předpokládatelného vývoje meteorologické situace a vůbec věcí příštích jsem se rozhodl, že návrat nemá smysl. Za stejných, ne-li horších podmínek bych onu cestu musel stejně absolvovat znovu, tudíž v celkovém součtu zbytečně, násobně delší. Pochopitelně pouze pokud by i nadále trvala má touha vidět poprvé v životě na vlastní oči texaské trio ZZ Top, o čemž jaksi nemá valný smysl polemizovat.

Jak všichni víme, dešťovým kapkám se žádným specifickým pohybem vyhnout nelze, některé teorie navíc tvrdí, že čím rychleji se pohybujeme, tím jsme ve finále a důsledku promočenější. Přidal jsem tedy svižně do kroku (sprint, kterým se pohybovaly některé postavy okolo mě, to rozhodně nebyl) a v relativním přístřeší zmiňovaného železničního nadjezdu počítal škody. Zjednodušeně řečeno, najít na mně suchou nit by dalo setsakramentskou práci. Nemělo smysl čekat, jak rychle se příroda umoudří. Stejně tak jako se směrem k hale sparťanských hokejistů pohybovat vyšší než standardní rychlostí. Volnou chůzí jsem si tedy došel vyzvednout svou novinářskou akreditaci (popoběhnul jsem jen před projíždějícím automobilem, u jehož řidiče jsem si nebyl jist, zda mě přes přívaly vody, které se mu hrnuly na přední sklo, aniž by si s nimi stěrače dokázaly jakkoliv poradit, viděl) a přemítal o tom, že bych z koncertu, v aktuálně parném konci května, stejně neodcházel suchý, ale propocený.

První, co v hale překvapí, je nebývale posílená pořadatelská služba. K rockovým fanouškům v minulosti velice přívětivá a komfortní ‚Sportovka‘ dnes připomíná nechvalně proslulou, bezpečnostními opatřeními do kozelce svázanou O2 (dříve Sazka) arenu ve Vysočanech. Situaci, kdy mě a moji vstupenku na cestě od vstupních dveří na plochu haly kontrolovali tři pořadatelé, asi nejlépe charakterizuje následující glosa, kterou jsem mimoděk v různých variacích hned několikrát vyslechl: „Dřív ses tady mohl klidně vysrat do kouta a každýmu to bylo jedno. Dneska se tu nesmí ani kouřit na chodbě.“ Zda byla důvodem zpřísněných bezpečnostních opatření očekávaná návštěva koncertu ze strany našich přátel z motocyklového klubu Hells Angels, či se jedná o nový trend, těžko soudit. Každopádně když jsem po koncertě chtěl vystrčit nos ven, abych zjistil aktuální povětrnostní situaci, a následně pokračoval v zapředeném hovoru s kolegy a přáteli, bylo mi fyzicky znemožněno se do haly vrátit; koncert skončil, tak musí všichni ven a nikdo nesmí dovnitř, znělo vysvětlení sotva dospělého mladíka v kontrastní security vestě, který se mě jal vlastním tělem vytlačovat z pomyslného vchodového prahu, na němž jsem, lačný aktuálního meteorologického statusu, zuřivě balancoval.

Večer načali ještě hluboko před dvacátou hodinou česko-američtí THE CELL. Osmičlenná formace disponující trojitým kytarovým srdcem (David Gore, Michal Beneš, Martin Endl), jednoduchou a účelnou rytmikou (Leoš Koudelka, Milan Milata), zahušťující svůj klasický zvuk klávesami (Tomáš Homuta) i dvojicí vokalistek (Veronika Milatová, Vlaďka Svobodová), naservírovala lačnému publiku devítku bluesrockových pecek stříknutých čas od času zaoceánskou country music, přesně korespondujících s náladou dnešní show. Oproti různým pokusům o předkapely na jiných koncertech nelze než smeknout. Potěšující byl jistě rovněž fakt, že na straně The Cell stál i zvukař, který tuzemskému souboru připravil podmínky téměř na stejné úrovni, jaké měly následně hlavní hvězdy programu. Prezentovala se především, zcela logicky, aktuální deska Are You Ready a studiový materiál zněl naživo ještě o poznání lépe než z inkriminované nahrávky. Zpívající americký kytarista David Gore, který kapelu před lety s českým bubeníkem Milanem Milatou založil, si publikum na svou stranu definitivně získal v polovině setu odzbrojující hláškou „Žiju tu už 15 let, ale česky mluvím jako prase. Jsem prostě línej Američan.“ Resumé je jasné: kapel napodobujících titány žánru typu Lynyrd Skynyrd jsou za mořem kvanta, ve středu Evropy však The Cell patří k absolutní špičce.

Po téměř třičtvrtěhodinovém čekání konečně kráčejí na setmělou scénu ZZ TOP. Skromná pódiová nástrojovka, která by se jistě vešla do běžného tranzitu, působí v kontrastu s velkoformátovou LED stěnou o rozměrech 12 x 6 metrů v jejich zádech lehce nepoměrně. Ale nenechte se mýlit. Tady jde především o hudbu, o její samotnou podstatu a kořeny. Ostatně prostřední část texaského setu, během níž došlo na vzpomínky na Muddyho Waterse a Jimiho Hendrixe i brilantní sóla obou struníků, zahltila přítomné takovou porcí nekompromisního, na dřeň oholeného brutálního blues, až toho měla většina doslova plné brejle (pozor, nikoliv zuby!).

V této souvislosti se hodí poznamenat, že při dané koncertní koncepci, respektive její pódiové prezentaci, kdy se muzikanti v přední linii téměř nehýbají ze svých míst u mikrofonů vyvedených ve tvaru i designu pověstného výfukového potrubí, by jistě nebylo na škodu jeviště vyšší o nějaké tři až pět metrů. (Kacířskou myšlenku s centrální scénou uprostřed haly, klidně o poznání menší, ozvučenou v ideálním případě kvadrofonně, si ani nedovoluji nahlas vyslovit.) Stejně tak obří projekční plocha tvořící zadní stěnu scény; klasická plátna po stranách scény by fanouškům rozhodně udělala lepší službu, minimálně tedy těm v zadních řadách. Čímž neříkám, že promítání různých kolorovaných záběrů auto-moto součástek a nářadí, plastických plamenů, romantických siluet velkoměst i přírodních scenérií a v neposlední řadě v závěru koncertu i fragmentů některých videoklipů nebylo vkusnou součástí celé performance. Jen jsem toho názoru, že před dvaceti lety bychom to vše sledovali se spodní čelistí opřenou o prsa, zatímco dnes na této nepříliš kvalitní projekční technologii spíš hledáme mouchy. Ideálem by asi za dané situace byla kombinace obou vizuálních prezentací – náladotvorné i reportážní. Ale jak už jsem řekl, na prvním místě je tu dnes hudba samotná, která spolehlivě funguje i bez multimediálních pentliček.

Zvuk nemá větší chyby, stejně tak instrumentální výkony pánů Billyho Gibbonse (kytara), Dustyho Hilla (baskytara) a Franka Bearda (bicí) snesou ta nejvyšší měřítka. Nasazení je úměrné jejich věku i téměř čtyřiceti společnými lety zafixovanému ležérnímu přístupu k věci. Klobouky, plyšové potahy kytar, tušené úsměvy pod vousy na všechny strany. Energie smíchaná s pohodou, jež sálají z pódia, vytvářejí ve střídmě zaplněné hale (cca 7 tisíc diváků) bezchybnou atmosféru. Ta logicky bublá při úvodních i závěrečných hitovkách Got Me Under Pressure, Gimme All Your Lovin‘, Jesus Just Left Chicago, Sharp Dressed Man, Legs, I’m Bad I’m Nationwide, La Grange, Antenna, Pincushion nebo Cheap Sunglasses, které lemují již zmiňovaný vložený ortodoxní bluesový set. Mocně vyvolávaná Viva Las Vegas se nekoná ani v rámci krátkého přídavkového bloku, na který se čeká skoro pět minut a jemuž pro tentokrát vévodí jiná pecka, Tush.

Jedinou opravdu závažnou trhlinou na celkově velmi dobrém dojmu z koncertu, jehož playlist se dle předpokladů nápadně podobal tracklistu loňského živáku Live From Texas, tak byla jeho délka, respektive krátkost – necelých 75 minut čistého času. Škoda! I tak to ale stálo za to.

 

Text: František Kovač