BACKYARD BABIES, SKILLER, PHANTOMS ON FIRE
28. 11. 2008, Praha, Rock Café
Pouliční špína u nás není a ostatně ani nikdy nebyla příliš v kurzu. Rozuměj pochopitelně glam/street/garage/punk rock. Proto mě, na rozdíl od mnoha kolegů novinářů, nikterak nepřekvapila počáteční mizerná divácká účast na tomto, ve finále naštěstí po všech stránkách vydařeném koncertě. Holt se nekonal v hollywoodském Stripu, ale v pražském Rock Café, tudíž jednak podhoubí z principu nikoho moc netankovalo, druhak je na podobných akcích policejní hodina ve 22:00 obecně nezvyklá, takže všichni dorazili až na ústřední hvězdy, všemi rockovými mastmi mazanou a větry ošlehanou švédskou čtveřici Backyard Babies.
Ta se do stověžaté matičky v srdci Evropy vrátila po předlouhých deseti letech. A řečeno s nadhledem oné jedné dekády: neztratila nic ze své někdejší mladické bezprostřední dravosti a nenucenosti, naopak ještě nádavkem přibrala notnou porci přesvědčivosti a profesionality. O dobré, neumdlévající formě pánů Nicke Borga (zpěv, kytara), Dregena (kytara, zpěv), Johana Blomquista (baskytara) a Pedera Carlssona (bicí) ostatně svědčí jejich dosavadní vyvážená diskografie včetně eponymní novinky, takto šesté regulérní řadovky. Na perfektní show tedy bylo kvalitně zaděláno. Ale nepředbíhejme.
Jako první šli na věc domácí PHANTOMS ON FIRE, po více než šesti letech existence již stálice tuzemského horror-punk rocku. Kdo má kapelu naposlouchanou, dokázal i v tom příšerném zvuku odtušit, že na pódiu všechno šlape, jak se patří. Souhra muzikantů byla téměř bezchybná, energie, která z kapely tryskala přesto, že ji sledovala sotva dvacítka fanoušků, pak působila doslova jako zjevení. Žel, zvuková nekvalita, v níž se snoubil problém (obecně akusticky nepříliš ideálního) vylidněného sálu se zvukařovým laxním přístupem k produkci předskokanů, úřadovala a nezaujatý, doposud nezasvěcený posluchač nemohl být v pozitivním slova smyslu osloven a zasažen. Velká škoda! Už jenom proto, že následní Skiller nestáli hudebně za moc, takže kvalitnější zvuk v jejich případě pouze zvýrazňoval jejich sotva průměrnost. Alespoň že si kluci za svou snahu a plné nasazení, po dávném předskakování legendárním Misfits v Abatonu, pořídili další hvězdný zářez na pomyslnou kapelní pažbu. Historie se totiž, jak známo, na detaily příliš neptá…
Jak už jsem naznačil, SKILLER, krajané dnešní hlavní atrakce, nebyli nic extra. Měli sice lepší zvuk než POF, ale to bylo tak všechno; navíc pochopitelně nikoliv vlastní zásluhou. Jednak se svým emo-corem či scream-metalem (nebo jak jejich třeskutě trendy náhled na tvrdou muziku korektně pojmenovat) vůbec nezapadli do žánrové dramaturgie večera, druhak byla celá jejich show jedním velkým klišé bez špetky vlastní invence. Vyzáblý zpěvák Dave v hopperských hadrech, máchající si rukama strojově buď před obličejem, nebo poklopcem zatraceně nízko spuštěných kalhot, mi svou afektovaností během chvilky vyloženě lezl na nervy. Jeho vokální výkon navíc nebyl z nejjistějších. Kytaristé, oblečení naopak jako kdyby zrovna přišli z práce, zase nepředvedli (instrumentálně) nic navíc, natož něco, co jsme zatím jinde neslyšeli. Za řeč tak snad stojí pouze velmi přesný bubeník Dihm Rust, pohánějící zpoza své soupravy celou pětičlennou kapelu. Být pořadí předkapel otočené, dávalo by to mnohem větší smysl!
Podobné úvahy ale rázně přetíná hluk intra BACKYARD BABIES, kterým je pistolnická Who Killed Bambi. Do ztemnělého sálu, jehož první řady v mezičase začala okupovat partička exkluzivně vystajlovaných glamerů věkově někde na prahu dospělosti, začínají zběsile blikat rudé majáky, umístěné přímo na kytarových aparátech, omotaných navíc kolem dokola kabeláží s červenými LED-diodami. Jízda začíná, držte si klobouky, pojedeme z kopce. Během následující cirka hodiny a půl nezůstane opomenut jediný zásadní hit z dílny BB, jako jsou Highlights, Star Wars, The Kids Are All Right, Minus Celsius nebo třeba Everybody Ready. Z aktuální novinky zní zase pecky Fuck Off And Die, Nomadic, Degenerated nebo Back On The Juice. Kapela šlape opravdu perfektně, pomyslný řetěz nespadne z převodového kolečka jedinkrát. Navíc se v přetlaku produkované energie bez problému skryje spousta drobných instrumentačních chybiček, padajících na vrub enormnímu fyzickému nasazení čtveřice. Dregen je tradičně v transu, Peder má tvář puklou nemizejícím úsměvem, Johan hází patky na všechny strany … a na Nickem je alespoň částečné udržení chladně severského statu quo: občas se drsně zamračí pod svou charakteristickou kšiltovkou. Fanoušci lačně bouří, interakce mezi jevištěm a hledištěm je jedním slovem vřelá. Za vším je pochopitelně rovněž velká porce klišé, ovšem krásného, nikoliv prázdného a bezobsažného. Obsáhlý přídavkový blok, který končí skutečně na chlup přesně s desátou hodinou večerní, je pro kapelu za daných okolností milou povinností. Všichni v sále si koncert užívají po všech stránkách až do samého konce. Zábava; lepší, přiléhavější slovo mě nenapadá. A přesně o tom rokenrol je!
Text: František Kovač
Comments are closed.