ASMODEUS – Past na Davida Kleinera
Magick Disk Musick / 40:07
Opus. První slovo, které mě po úvodním poslechu nového koncepčního díla klatovských Asmodeus napadlo. A hned vzápětí myšlenky, zda v případě Pasti na Davida Kleinera slouží texty hudbě, hudba textům, nebo zda jde o jejich vyrovnanou symbiózu. S dalšími poslechy jsem postupně docházel k přesvědčení, že univerzální odpověď na tuto otázku neexistuje, protože je tomu v každé pasáži alba jinak. A že je to tak dobře a správně, neboť díky tomu může mít celý příběh svůj neschematický rytmus a vývojový spád, každá jeho část vlastní osobitý akcent.
V případě sedmého studiového počinu Asmodea nemáme co do činění s deskou na jeden (respektive první) poslech, což je každopádně myšleno jako pochvala. Na ploše čtyřicetiminutové stopáže nenajdete byť jediný okamžik, kdy by se kapela záměrně vydala vstříc líbivosti – žádné ústupky či zaprodání se masovému vkusu nečekejte ani v hudební, ani textové složce předkládaného díla. (Ostatně tradičně formou i myšlenkově komplikované Petričkovy texty mají tentokrát dokonce oporu v přiloženém storyboardu, který je součástí výpravného šestatřicetistránkového bookletu, jemuž vévodí titulní olejomalba Radovana Hrabého.)
Že nás nečeká žádná procházka růžovou zahradou, naznačuje již úvodní sonický masakr s kódovým označením Bolero, Op. 937. Před našimi smysly se začíná rozehrávat příběh lidské bestie, která až s vlastním posledním soudem pochopí, že se měla smrti bát (protože na „osud nemá kopyrajt“). Někomu může jistě připadat laciné vystavění ústředního motivu alba na skriptu životní cesty toho nejhoršího možného představitele naší doby – všehospalujícím mixu podvodných podnikatelů, všehoschopných lobbistů a nemorálních politiků –, který musí lézt krkem snad úplně každému (s eventuální výjimkou sebe sama). Jenže klíčem je forma a optika reflexe toho všeho, kontext přímých souvislostí i možných tušených přesahů. Od úvodního sebestředně strhujícího čísla Já, David Kleiner se přesouváme k otevřeně brutálnímu vyznání Lovec a oběti. Po hrdinské Noci krále Davida, jež logicky nemůže zůstat bez následků, pak (domněle) Beze stopy naváže Černý vítr, rezultující neúprosně v Tanec s mrtvou labutí. A hle, spravedlnost prý bývá slepá, jenže boží mlýny melou, ne že ne, a když už se rozeběhnou, stojí to za to: Oko za oko, Chrám bolesti – a cesta zpět už není možná, viz předposlední sága O myších a hadech. Jak to nakonec dopadne s finálovým Darem vzkříšení, vám s dovolením nebudu prozrazovat…
Stále skvěle hlasově vybavený, letos pětačtyřicetiletý kapelník (a skladatel a producent) Miloš Bešta, bravurně zvládající jak brutální, přes zaťaté zuby ostošest i langsam zlobu cezené pasáže, tak střednětempé více či méně silové proplouvání rozžhaveným olovem i chladivou ledovou tříští, o všespásné úlevě v jemných baladických polohách nemluvě. Bezchybně provedený i zaznamenaný burácivý techno thrash se střídmými smysluplnými odbočkami k heavy metalu a progresivnímu rocku. Plamenomety kytar (Miloš Bešta, František Knetl) a těžkotonážní rytmické kanonády (Dalibor Hirič – baskytara, Roman Houška – bicí) jsou ozvláštněné a provzdušněné akustickou kytarou (Pavel Brom), mandolínou (Petr Vrobel), houslemi (Kateřina Klailová), violou (Marie Wellnerová), violoncellem (Tomáš Pohanka), klávesami (František Pelíšek) i chladnými industriálními ruchy a hluky (Petr Říha). To je vizitka letos čtvrtstoletí existence slavící západočeské smečky jménem Asmodeus, jejíž prvotina Prosincová noc blíže neurčeného roku vyšla před dvaadvaceti lety, předcházející studiovka Řetěz kritických situací je na světě už osm roků a od posledního živého vystoupení (minulé sestavy) uplynulo více jak osmačtyřicet měsíců (s V. Hořkým skupina fungovala od roku 1997, s M. Pózelem a T. Beštou od podzimu 1999; ve stávajícím obsazení má za sebou v roce 2014 šest koncertů).
Negativa? Žádná. Chyby? Drobné, minimální. Občas nějaký ten otrocky strojový rým, pár – pro Miloše pohříchu tradičních – okamžiků doslovného slabikování textu nebo několik pasáží, kterým by více než repetice hudebního motivu slušela nějaká jeho důvtipná variace.
Takže. Opus dei? Opus diaboli? Nechť každý rozhodne dle svého gusta. Já sám za sebe každopádně tvrdím: v našem časoprostoru opus magnum a jasně pozitivní odpověď na někdejší Milošovy pochybnosti o smyslu jeho dalšího hudebního snažení.
František Kovač
Comments are closed.