MEZI PLOTY
28. – 29. 5. 2005, Praha, areál Psychiatrické léčebny Bohnice
Bohnický multižánrový a multikulturní festival Mezi ploty jsem míval vždycky rád. Pěkně zlehka a přitom pestře jím (nejen) pro Pražáky začínala letní festivalová sezona. A tak to byl velký svátek pro oba světy za plotem, viděno z obou jeho stran. Časy se ovšem mění – Mezi ploty už zdaleka není prvním, navíc v daném termínu ani jediným.
Sobota
Největší slabinou sobotní dramaturgie byl program na hudebních scénách. Povětšinou béčkové kapely jen stěží konkurovaly ostatním uměleckým formám, které byly v rozlehlém areálu léčebny dostupné k vidění a ke slyšení. A co si budeme namlouvat, právě hudební nabídka rozhoduje o masové návštěvnosti i tak multikulturní akce, jakou je bohnický festival. Nebo si nemyslíte, že divadla a chráněné dílny skutečně zajímají jen pár zasvěcených nadšenců?
Sobotní návštěvnost tedy byla ve srovnání s minulými ročníky podprůměrná, respektive – viděno nedělní optikou – doslova mizerná. Na druhou stranu, kapacita stánků s občerstvením, korýtek s tekoucí vodou a toalet byla dostatečná. Což se o nedělním provozu rozhodně říct nedalo – to byly zmíněné kapacity absolutně nedostatečné! Ale k programu samotnému. Na Hudební scéně I byli jasnými králi poslední účinkující COCOTTE MINUTE. Kapela má po debutové desce Czeko opravdu dobře našlápnuto a nebojím se tvrdit, že právě letošní festivalová sezona, kdy ‚Kokoti‘ účinkují téměř všude, bude oním pověstným prubířským kamenem opodstatněnosti jejich setrvání na špičce tuzemské rockově-mládežnické scény. To naopak IVA FRÜHLINGOVÁ předvedla, že její mediální masáží nahnaná ‚popularita‘ nemá žádné hudebně-tvůrčí opodstatnění. Mé pocity ze živého vystoupení (ne prvního, které jsem viděl) se kryjí s těmi z poslechu debutového českého alba – plytká komerce. Žádná muzikální ani osobnostní hloubka, jen hezká tvářička a najatí, jaksi nezúčastnění spoluhráči. Myslím, že se má Iva od svého partnera Richarda Krajča ještě hodně co učit. Inteligentní pop rock, který se skupinou Kryštof předvádí, je totiž úplně jiná káva. BUTY a -123 MINUT pak rovněž nepřekvapili, když předvedli celkem vyčpělý akustický set. Na rozdíl od Ivy jim však nelze vytknout právě onu vrozenou muzikálnost…
Na Hudební scéně II byla situace obdobná. HELENA KUBELKOVÁ & TETA odvedli svůj poctivě procítěný rockový set před sotva padesátkou přihlížejících, obdobně jako následující PRECEDENS s Bárou Basikovou v čele. Bylo skutečně zajímavé slyšet obě výrazné zpěvačky takhle bezprostředně za sebou. Pro první jmenovanou hovořil jasnou řečí mnohem lepší instrumentální výkon zbytku souboru, zatímco druhé hrála do karet všeobecná známost předváděného repertoáru. BLUE EFFECT odvedli svůj standard, na který jsme si během posledního roku zvykli. Ostatně bylo to právě vloni na Mezi ploty, kdy se obnovený BE vrátil na venkovní pódia. Jedinou chybou je pro mě, od samého začátku, nepřesvědčivý a místy až afektovaný výraz zpěvu Honzy Křížka. To když se za mikrofon postaví klávesák a příležitostný kytarista Pavel Bohatý, vše sedí, jak má. Energetická smršť vtipem sršících pankáčů A BUDE HŮŘ pak byla vítaným zpestřením jinak víceméně decentního programu a skvělým předkrmem před již zmíněnými Cocotte Minute.
Největším tahákem divadelní scény pak zajisté byla představení Dejvického divadla a Radovana Lukavského.
Neděle
Už podle nekonečných zástupů vinoucích se od autobusové zastávky v blízkosti areálu léčebny bylo jasné, že nedělní návštěvnost bude mocná. Když jsem viděl ještě více nekonečnou frontu u vstupu, byl jsem skutečně šťastný, že jsem jako novinář mohl využít postranní VIP bránu. Čertužel fronta u vstupu nebyla frontou jedinou – byla frontou první. Další byly uvnitř areálu skutečně na všechno – jídlo, pití, toalety, tekoucí vodu… V parnu, které panovalo, to byl opravdu masakr. Alespoň že pořadatelé umožnili vnášení vlastních zásob nápojů. (Zde si neodpustím poznámku: pokud se nikde v areálu festivalu nesmí prodávat alkoholické nápoje, neměly by se tyto do areálu ani vnášet.)
Oproti sobotě byl program nabitý tak, že si člověk prostě musel vybírat, přebíhání nebylo téměř myslitelné. Prim jasně hrálo hlavní pódium – Hudební scéna I. Skvělou náladu navodil tak, jak to umí jenom on, MIROSLAV ŽBIRKA se svou doprovodnou kapelou. Chlapík, který má vždycky dobrý zvuk a nestane se mu, aby kolekcí svých všeobecně známých hitovek výsostně nepobavil. WOHNOUT měli skutečně na čem stavět. A nutno jim ke cti přičíst, že své crazy image plně dostáli. Neskákal s nimi snad jen ten, kdo neměl nohy. Vřískali s nimi i němí. Ještěže následující akvizicí byli HORKÝŽE SLÍŽE, kteří moc dobře věděli, jak se s rozdováděným davem popasovat. Textové perly vynikaly i ve slovenštině, skokani rozhodně nevypadli z tempa. Popravdě si nedovedu představit, jak by na jejich místě dopadla následná ANETA LANGEROVÁ, kterou přišlo okukovat asi nejvíc publika, což ovšem s hudební stránkou věci nemá nic společného. Loňská SuperStar nemá samozřejmě lehkou úlohu, svými antikomerčními postoji je celkem sympatická, ovšem vyrovnat se s faktem, že všichni očekávají maximum, a přitom dobře vědět, že jim můžu dát sotva polovičku, dá práci. A na téhle cestě má Aneta ještě cíl v nedohlednu. Nově složená kapela sice zahrála co měla a podání nebylo tak chladné jako u předchozí sestavy, co to je ovšem platné, když materiál sám není kdovíjak silný. Obdobně jako pěvecké schopnosti samotné Langerové. Pokřivené mínění, že vítěz soutěže SuperStar je hotová pěvecká osobnost, holt dělá hodně … hodně velké zmatky.
Veškerou pachuť naštěstí během několika úvodních vteřin z pódia smetla následující emocionálně-energetická smršť jménem VYPSANÁ FIXA. Osobně tuhle naši stávající klubovou jedničku pasuju na hlavní hvězdu letošního festivalového léta (ostatně například v Třinci na Noci plné hvězd pánové má slova vrchovatě potvrdili). Momentálně neznám jinou českou kapelu, která by mě takovým způsobem oslovila, které bych její tvorbu věřil, která by hraní neměla jako práci nebo jen jako bohapustou zábavu. DIVOKEJ BILL pak ve finále předvedl svůj standard, který mu mohou leckteří souputníci závidět. Devadesát procent návštěvníků festivalu bylo v tu chvíli jejich. Mimo hlavní scénu zaujala především místní VEGA a nadupaná brněnská INSANIA, zklamali příšerně nazvučení PSÍ VOJÁCI s nepříliš koncentrovaným Filipem Topolem.
Z divadelní scény jsem stihl pouze ranní dětské představení Divadélka Romaneto, jehož principálem je kytarista skupiny Teta Romitch Modrý. A bavil jsem se výborně – on totiž kašpárek může klidně hrát na elektrickou kytaru.
Text: František Kovač