Drobný bruneto-blonďáček k sežrání. Komediant s rock’n’rollovým feelingem od přírody. Jaksi mimochodem předurčen k tomu být hvězda první velikosti. Komunisti, nekomunisti. Kožené boty na podpatku, úzké černé kožené kalhoty, polorozepnutá křiklavě červená košile, masivní zlatý řetěz s ještě masivnějším zlatým medailonem na krku, zlaté prsteny na obou rukou, černé kožené sako a velké černé sluneční brýle, které nikdy nesundával. Davová hysterie.Rytmickým třesem neustále se zmítající kolena, deklamace rukama, předklony, záklony, vlnění se v bocích, výskoky, klečení, válení se po zemi, prožívání muziky každičkou buňkou rozpumpovaného těla a každým coulem věčně mladé duše. Sál bouří. Procítěné frázování, prodchnuté četnými výkřiky a vzlyky. Schopnost zpívat nejen svahilsky ale i česky. Neopakovatelná intonace. Osobnost s charismatem sebejistého leadera. Dámy a pánové, MIKI VOLEK, král!!!

Crazy Boy Michael

Narodil se 21. května 1943 v Uherském Hradišti. Učil se hrát na klavír i kytaru. První rokenrol slyšel koncem padesátých let na asfaltových deskách, které mu poslala tetička z Lince. Nebyla to sice zámořská produkce, přesto ho neskutečně energická, šlapající muzika, o které v tuzemsku vědělo tou dobou pouze několik vyvolených, okamžitě chytila za srdce. Znáte ten pocit na duši, když objevíte svou pravou podstatu. Němčina ho nijak nepřekvapila, řeč ovládal a tak přijal tuto skutečnost za bernou minci. Na zmýlenou ho upozornil až o něco později přítel-soused Pavel Sedláček. Miki však hltal každý nový impuls s nevídaným nadšením. S papírem a tužkou v pohotovosti osciloval mezi gramofonem a vysílání legendárního rádia Luxembourg. Probděl takhle nejednu noc. Foneticky přepisoval texty v jazyce, kterému sice nerozuměl, ale jasně cítil, že se k jeho milované muzice hodí rozhodně víc než hřmotná němčina. Asi tak jako máslo na chleba a ne na hlavu. Kde němčina tahala za uši, angličtina nádherně klouže po jednotlivých taktech, sloky odkapávají plynule jako med z plástu. Skladby mají mnohem větší náboj, energie se rozlévá do celého těla, s nímž bezděčně cuká. Do rytmu, jak jinak. Volek tak těsně po pubertě našel a s důvěrou odhodlaně přijal své životní poslání. Šířit skvělou rebelantskou muziku zvanou příznačně rock&roll v nehostinném socialistickém Československu.

První kapelou s níž Michael vystupoval, byli roku 1960 Crazy Boys, kde hrál zpočátku pouze sólovou kytaru a vypomáhal s vokály. Souboru šéfoval Volkův přítel, zpěvák Jiří ‚Bíbr‘ Šimák a piáno obsluhoval jiný kamarád, pozdější olympik Mirek Berka. Repertoár byl od začátku jasný, vzorem byl především zaoceánský impulsivní šílenec Little Richard. Skutečnost, že Bíbr odešel o rok později na vojnu, katapultovala nadějného mladíčka na post, který už do své smrti nikdy neopustil. Stal se z něj nejzásadnější zpěvák-frontman československého rock’n’rollu, jaký se kdy v naší zemičce narodil. Bez jakékoliv diskuse!

Rock’n’roll je jen jeden
Formace za jejichž doprovodu Miki Volek vášnivě rozpaloval s menšími či většími přestávkami v průběhu následujících třiceti let Lucernu, hotel Kazín, Jezerku, Merkur, Rokosku a další nejen pražské sály se sice poměrně často střídaly (C. B., Golden Stars, Zlaté Hvězdy, Olympic, Old Stars, Jolly Jokers, Rock’n’Roll All Stars, Samuels, Transit), Miki byl však jen jeden. Stejně tak, jako jeho milovaný rokenrol. Největší obecné popularity Volek dosáhl v letech 1963 a 64, kdy v divadle Semafor pánů Suchého a Šlitra, spoluúčinkoval co člen skupiny Olympic v pásmu Ondráš podotýká. Na druhou stranu je nutno uznat, že formát pásma, kde neměli zpěváci valnou možnost improvizace, ho značně omezoval. Jako ryba ve vodě se cítil až při závěrečných přídavcích a hlavně samostatných koncertech. To řádil, že se židle v hledišti vzorně srovnané do řad pokaždé během okamžiku doslova nahromadily v nejvzdálenějším koutě a sál zaplavila masa horlivě tančících souvěrců.

Časy se však mění a s nimi i hudební trendy. Nástup vokálních kapel odsunul model nehrajících zpěváků s doprovodnou skupinou v zapomnění. Tehdy byl Miki takovýmto posledním mohykánem v Jandově Olympiku. Vyhazov na sebe samozřejmě nedal dlouho čekat. Proto Volek k smrti nenáviděl Beatles a jim podobné. Byl přesvědčen, že právě oni a jim podobní mu ukradli jeho rock’n’roll a s ním i podstatnou část slávy a živobytí. Ten samý rokenrol byl však již natolik silný, že nezhynul na úbytě a své věrné, kteří na Krále Michaela chodili neustále, si udržel a dokonce jejich řady i rozšiřoval o mladší ročníky. Kvalita se jednoduše vždy prosazovala i na úkor populárních trendů.

V roce 1969 vyjel Volek s přítelem fotografem Valentou do Německa. Měli tzv. propustku, což v praxi znamenalo, že mohli přejíždět ze Západní části do Východní a zpět. Kdo by takové možnosti nevyužil a domů si nepropašoval nějaké to zakázané kapitalistické čtení. V Berlínském lochu strávili s půlroční vazbou dohromady třináct měsíců. Na hranicích si je totiž vybrali k zevrubné prohlídce – udělali jednu chybu, chlubili se před odjezdem domů svými úlovky nahlas… Po účinkování s kapelou Tranzit (1975-79) dolehla na Mikiho série životních trablů. Mimo jiné se rozvedl se ženou Olinou a zanechal dálkového studia filosofické fakulty UK. Začal se utápět v alkoholu a drogách, které mu pomáhaly vzchopit se a nabudit v dobách jeho největší slávy. Rozdíly v opotřebování organismu tehdy a nyní si neuvědomoval. Odnesla to ošklivě zlomená noha, kterou byl částečně paralyzován dobrých osm měsíců. V roce 1980 na sebe znovu upozornil na koncertě v rámci oslav čtvrtstoletí rokenrolu, o čtyři roky později nahrál své jediné dlouhohrající sólové album Rána a gól. Objektivně vzato, bylo to už víceméně jen paběrkování. Svou vyhraněnou posluchačskou obec měl samozřejmě i nadále, s dobou před dvaceti lety se ale návštěvnost koncertů srovnávat jednoduše nedala. Tento fakt ovšem nic nezměnil na Volkově uměleckém charismatu a schopnostech. Minimálně při koncertech. A těch vydařených byla až do úplného konce vždy většina. Byl zpěvák od přírody.

Neptej se rodičů
Miki Volek jednoduše obětoval rokenrolu úplně všechno. Když byl ‚jeho‘ styl v kurzu, byl nejzářnější hvězdou jakou jen být mohl. Když v kurzu nebyl, protloukal se, jak se dalo. Ke komerci se nikdy nesnížil. Reklama jako taková ani kšeft ho nezajímaly. Jeho celý život byla jen a jen poctivá muzika. Cítěná, zpívaná a hraná od srdce, za kterou stojí za to umřít hlady. A ne ji nechat ve štychu a zradit tím pádem vlastně i sám sebe. V devadesátých letech byl už fakticky na dně. Moc často se na veřejnosti neobjevoval, natož aby vystupoval, pozvolna upadal do zapomnění. Tělo, celý život dopované rozličným alkoholem a farmaky, postupně vypovídalo službu. Cirhóza jater byla v pokročilém stádiu, deprese bušily na dveře neustále. Na čas neměl kde bydlet. Přesto veškerou svou zbylou sílu investoval místo do snah o klidné dožití do projektu, který od začátku nenazýval comebackem ale labutí písní. Přesně podle svého životního kréda, “R&R z nás nikdo nepřežije“. Zbyl z něj půltucet rozpracovaných demosnímků a dva téměř dokončené porno rokenroly Neptej se rodičů a Zadkem házej, které rozhodně měly být součástí připravovaného alba. 14. srpna 1996 byl nalezen ve svém bytě mrtev.

 

Text: František Kovač