Na úvod budeme trochu bilancovat. Ostatně se to sluší, když slavíte výročí existence pod názvem COWARD. Proto se taky rozhovoru účastníte celá současná sestava.Shrňte v krátkosti dosavadní nejzásadnější momenty vaší kapelní historie.
Ropucho: Pokud by čtenáře zajímala naše historie do detailu, mohou si ji přečíst na našem webu. Kdybych ji měl v krátkosti bilancovat, musím konstatovat, že jsme šli ode zdi ke zdi. Ale jak by řekla naše babička: “Jediná cesta je nohama napřed.“ Za těch deset let, co bloudíme po našich lukách a hájích, na to mám tuhle parafrázi Švejka: „Zakopali jsme se v předem připravených pozicích.“ Odehráli jsme zhruba na 300 koncertů a pořádná deska je kde? Nikdo nikdy se nikam nedostal… Abych ale nebyl jen skeptický, musím vyzdvihnout nemálo koncertů v cizině. Zejména pak Švýcarsko, kde hrajeme poslední dobou často. Krásné chvíle jsme zažívali i jarem 1998, kdy jsme zavítali na východ, konkrétně do Litvy a Lotyšska. No a na závěr bych ocenil mezilidské vztahy v naší kapele. Držíme stále za jeden provaz, i když roky nezadržitelně ubíhají. Důležité je, že se naše formace vykrystalizovala v to, čím je dnes.

Jak byste nezasvěcenému posluchači přiblížili svůj hudební vývoj od dob Bordelu, přes Cyklon B, zásadní personální změny až ke stávajícímu poslednímu albovému počinu Coward Ten Years After?
Martin: Začali jsme „hrát“ už někdy v roce 1989, kdy jsme s bráchou vyvíjeli hluk na kytaru po otci a tamburínu. Pak se přidal Michal Bláha a Bordel byl na světě. Když jsme se na nástroje malinko zlepšili, změnili jsme název na Cyklon B. I když to stále byl bordel. A my si samozřejmě mysleli, že už jsme velmi dobří… S dalším kvalitativním skokem dál jsme se stali opravdovým Cowardem. Hudebně jsme prošli snad vším možným i nemožným. Myslím, že z thrashe máme nejvíc, ale zdaleka čistý thrash nehrajeme. Důležité je, že hrajeme to, co nám jde z duše a že je to velmi citová a emotivní záležitost. Neděláme hudbu pouze pro radost. Je to způsob předávání naší filozofie lidem.

Jak se za tu dobu změnil váš hudební vkus?
Martin: Odmalička, co se mi líbilo, se mi líbí stále. Snažím se pochopit i muziku, kterou jsem dříve neposlouchal.
Lapi: V pubertě to byla spíš taková póza, protože čím tvrdší muziku jsi poslouchal, tím vetší jsi byl tvrďák. Ale postupem času jsem si udělal na muziku svůj vlastní názor a vkus.
Ropucho: Má sonda do spektra hudby by lidi velice pobavila! Takže si to radši nechám pro sebe…
Kokesh: Nijak.

K desátému výročí jste si sami nadělili dárek s příznačným názvem Ten Years After. Můžete rámcově prozradit, na kolik vás to přišlo?
Můžeme: Ropucha na 20.000 Kč, Martina 15.000 Kč, Kokeshe 11.000 Kč, Lapiho 2.500 Kč a Dennise 3.000 Kč, plus benzín, plus dvakrát denně teplé jídlo.

Jistě není žádná legrace si své vlastní desky financovat z vlastní kapsy. Kolik jste ještě ochotni takto investovat? Nepřemýšlíte třeba i o tom, že když se nezadaří konečně najít solidního vydavatele, desky prostě přestanete vydávat a budete třeba jen představovat novinky na koncertech?
Martin: Máš pravdu, legrace to není. Nicméně, my jsme prostě stále nadšenci. Dali jsme tomu vše, co jsme mohli. Studiová nahrávka je pro Coward velmi důležitou záležitostí. Nemáme zrovna nejjednodušší hudbu, takže občas šokujeme. Symbióza deska plus koncerty proto z našeho pohledu funguje nejlépe. Jinak jsme dostali pár nabídek, ale nic zajímavého, ani ze zahraničí. Chceme firmu, která by pro nás dělala a ne pouze vydala CD s mizernou propagací, vyřešila finance a sbohem. Pokud si nahrávky vydáme sami, máme z toho alespoň 100% vývar a tím pádem i finanční základnu pro další počin. Flintu do žita rozhodně házet nehodláme!

Jak vůbec probíhaly a probíhají vydavatelské námluvy?
Ropucho: Ha! Vydavatelské námluvy si představuji následovně: Přijede do Stříbra nablýskaný Mercedes, stáhne se okno a ozve se drzý a arogantní tón staršího pána: „Tak pánové, pojďte blíž ať nemusím řvát, vy křupani. Můžete si vydělat takovej balík peněz, že se vám o tom ani nezdálo – poslouchejte. Uděláte cover od Habery, ale pozor vy burani, ty se ostříháš, ty povyrosteš a ty si vykytuješ hubu! Jestli se vám to nelíbí, zajedu o vesnici dál a vsadím se, že tam najdu stejný křupany, co zkouší jako vy a budou možná vypadat líp než vy!“
Kokesh: To byla ta představa. Jinak námluvy s vydavatelem v současnosti žádný neprobíhají a vlastně pořádný ani nikdy neproběhly. Maximální zájem od labelů byl pouze v tom, že si vyžádali placku s promo materiálem a tím to taky skončilo. U nás i v zahraničí.

Pojďme k aktuální desce samotné. Jak vznikala? Jak jste vybírali skladby? Jak jste upravovali starý materiál?
Martin: Potkali jsme jednoho dne kapitána Dennise na jednom rautu ve Stříbře. Hrála tam místní cover kapela. Kapitán přijel ve své americe, vytáhl kytaru, zahrál a všem spadly brady. V životě jsem neviděl nic podobného. Dal jsem mu naši desku, která se mu velmi líbila. Druhý den mi zavolal a pravil: „Děti moje, udělám vám desku!“. Šok. A za čtvrt roku jsme točili. Řekli jsme si, že po deseti letech uděláme menší řez naší kariérou. Vybrali jsme skladby, které se nám líbily a dali jsme tomu řád. Samozřejmě že více než půl desky jsou skladby nové.

Evidentně nepostradatelnou osobou je pro Coward poslední dobou právě váš nehrající kapitán Dennis. Patří mu studio, kde jste nahrávali, nahrávku produkoval, jezdí s vámi i na koncerty… Představte ho.
Martin: To je pravda, kapitán nám za celou naší kariéru pomohl nejvíce. Nasypal nám halušky do hlavy. Bylo a je to pro nás obrovské štěstí. Řekl, jak co máme dělat, jak trénovat, jak se připravovat atd. Natočil a vyprodukoval desku, sám hostoval jedním sólem a dvěma texty. Točili jsme u nás ve zkušebně. Přivezl namakaný komp, mikrofony a jeli jsme. Bicí jsme točili ve studiu Fialka ve Stříbře, kde si to kapitán pohlídal. Prakticky má mobilní studio. Jezdí s námi po koncertech a dělá nám zvuk. Je to náš hudební táta, milujeme ho! Je to výjimečný člověk. Byl léta v zahraničí, kde nabyl ohromné zkušenosti. Excelentní kytarista, neobyčejně inteligentní člověk a blázen na počítače.

Ke Cowardu patří i stříbrský Divočák Fest. Máte za sebou šestý ročník – bilancujte.
Martin: Nejlepší ročníky byly 1, 5, 6. Nejhorší byl ten druhý – prodělali jsme kalhoty… Po určitých Divočákách jsme mysleli, že už další nebude, nicméně vždy nám otrnulo a fest se za rok zase uskutečnil. A dobře jsme udělali. Vystoupil velký počet kvalitních souborů, jak našich, tak zahraničních – např. Groinchurn, Hypnos, Debustrol, Pandemia, Depresion ad. Dokonce již víme datum příštího – 25. 6. 2005. Velkým plus je pomoc stříbrského sdružení Strom!

A kapelní výhled do budoucna na závěr…
Martin: No, chtěli jsme vyhrát Českou Rockovou Ligu. Nepovedlo se, skončili jsme druzí, ale vyhráli jsme diváckou soutěž a lidi to dali velmi najevo. To je pro nás důležité! Jsme rádi i za to, že jsme dostali za druhé místo deset nahrávacích dní ve studiu Shaark, takže u víme, že točit další CD půjdeme v půlce ledna. Máme zatím šest nových skladeb. Jinak na sobě musíme nadále neskutečně pracovat. Chceme CD světové úrovně! K tomu koncerty, koncerty, koncerty… Co nejvíce do zahraničí. Cestovat, poznávat lidi, kultury.

Coward 2004
Martin Rybecký – kytary
Jarda ‚Kokesh‘ Kubeš – kytara, zpěv
Lukáš ‚Lapi‘ Malý – baskytara
Pavel ‚Ropucho‘ Rybecký – bicí

 

Text: František Kovač