OZZY OSBOURNE – Scream
Epic / 47:41

Spousta lidí ho už dávno přestala brát vážně. Jen málokdo naopak poslední dobou věřil, že by ještě někdy mohl natočit novou desku. A vyloženě zanedbatelné procento populace bylo skálopevně přesvědčeno, že by eventuálně mohla mít i nějaký valnější smysl a uměleckou hodnotu. Světe div se … Scream je Ozzyho přímým direktem do obličeje všech škarohlídů!

Že Ozzy Osbourne na svém novém, v pořadí jubilejním desátém sólovém studiovém počinu rapuje? Proč ne? Tím spíš, že víc než cokoliv jiného je to navýsost stylové, navztekané, až zatraceně zlostné, hlavně ale všemožnými elektronickými mašinkami zmutované cezení slov skrze zuby. Přestože jsou ony zuby pohříchu falešné, myslím si, že mu můžeme tak nějak věřit. Tvrdí totiž, že je jedním z nás, a slibuje, že se stane, čímkoliv budeme chtít. Klidně i nulou zatracenou, posledním nuzákem … rockovou hvězdou a hrdinou vyvrhelů. Proč ne!

Jdeme na to, dámy a pánové, držte si klobouky, tenhle crazy train zatím jede zatraceně rychle – a snad ne až tak docela z kopce. Otvírák Let It Die střídá podobně rozpumpovaná titulka Let Me Hear You Scream, s níž jsme jakožto singlem měli tu čest již v předstihu. A dovolím si tvrdit, že vybrána byla pro tyto účely opravdu příhodně. Riffy z dílny nového prvního kytaristy, řeckého hardrockového mohykána Guse G., který na přelomu roku v Ozzmanově doprovodné suitě nahradil podle mnohých názorů již přesluhujícího moderně-metalového zabijáckého blondýna Zakka Wyldea, mají nejen patřičnou syrovost, tudíž i šťávu – a to pěkně ostrou, ale i klenutou melodičnost. Až se nám stařeček místy zajíká, jak ze sebe chce poctivě vydat opravdu vše, čeho je momentálně schopen. Křičím bravo, tleskám, křepčím a spouštím třetí track, pod tlakem fanoušků ve finále na druhou kolej odsunutou původně ústřední píseň Soul Sucker. Až ke kolenům povislé podladěné struny dávají tušit, že tahle pecka nebude žádný rychlík. Trocha jemné psychedelie na pozadí, Osbourne nás zaříkává a zapřísahá, ale jako by se stával obětí vlastní hypnózy, jeho hlas se vlní do dálky, až se protne s nekonečnem. Subjektivně hodnoceno, předchozí číslo je o poznání lepší promovolbou, byť se i trojka ve své druhé polovině roztočí do rychlejšího než středního tempa. A dokonce ne jednou. Sakra práce a klobouk znovu dolů, říkám si při další nečekané zásadní tempové i výrazové změně. První trojice skladeb opravu nemá chybu. Snažím se mírnit své nadšení, ale ono to jaksi dost dobře nejde. Tahle deska je totiž opravdu výborná. Alespoň prozatím.

Life Won’t Wait začíná lehkým kytarovým intrem, vypadá to na baladu … žádný ‚oplodňovák‘ ale nečekejte, leda byste chtěli místy opravdu festově přirážet. Přesto, čtvrtá kompozice v pořadí je zatím tou nejklidnější, ale i pěvecky nejnezajímavější. Pochopitelně v intencích kvalitativních měřítek Ozzyho Osbournea: tedy světové extratřídy. Ať si kdo chce, co chce říká, tenhle chlapík prostě umí stárnout. Ostatně, jak praví zlé jazyky, jinak by tu s námi už dávno nebyl… To kytarové sólo, respektive spíš jen emoce burcující vyhrávku, tu musíte slyšet! Diggin‘ Me Down se zpočátku, díky akustické kytaře, tváří rovněž dosti romanticky. Brzká kanonáda bicích ovšem veškeré podobně nehorázné myšlenky spolehlivě zaplaší. Tohle je vlastně klasický Ozzy poslední dekády: vycizelovaná produkce, brutální kytary vykreslující temně apokalyptická mračna, z nichž svůj ostrý jazyk v šíleném rytmu vyplazuje božský ďábel s monogramem zvíci dvojitého óčka. Na eventuální prvoplánový hitový potenciál se tak trochu kašle, hlavně aby to byla ‚hustá jízda‘. Ostatně hned následující skladba nepokrytě zpracovává téma ukřižování. A hudební složka je textu velmi uměřená. A podobně bych mohl navázat s Fearless, zběsile uhánějícím hřebcem, vzpínajícím se jakékoliv cizí nadvládě. Mezi jednotlivými kytarovými šlehy, vkusně podpořenými burácející rytmikou Roba ‚Blasko‘ Nicholsona (baskytara) a Tommyho Clufeta (bicí), vykřikuje Osbourne svou filipiku proti dnešnímu pokřivenému, obecně nepřátelskému světu. Ano, je v tom svým způsobem i trocha punkového feelingu. Vztyčený prostředník prostě nutně rozráží skořápku pochybných konvencí, jejichž prostřednictvím se mocní slaboši snaží zpacifikovat vše originální a z řady vyčnívající. Stačí ale nemít strach a pamatovat na to, že nic není zadarmo. Následující Time nabízí lehké zklidnění vášní při rozjímání nad neúprosným a nezastavitelným během času. Tedy v přeneseném slova smyslu. Sledujte ty vzletné kytarové linky a zhluboka dýchejte. I Want It More totiž opět přidá do pomyslného kroku, speciálně instrumentální mezihra je v tomto ohledu výživná. A ať přemýšlím, jak přemýšlím, i při určité monotónnosti nahrávky mě nenapadá jediný moment, kdy by se kapela nebo samotný frontman výrazněji opakovali, rozmělňovali či vykrádali sami sebe, jak se to občas dělo na dvojici předchozích studiových nahrávek Down To Earth (2001) a Black Rain (2007). Tak silný ten nový celek je, tak vyčerpaný možná Zakk Wylde byl. A to ještě není všechno, čeká náš závěrečná, dramaticky zatěžkaná, pochopitelně řádně podladěná a zefektovaná kompozice Latimer’s Mercy a ‚přídavková‘ hříčka I Love You All.

Scream je pro mě osobně dosavadní nejlepší nahrávku letošního roku. Jen stěží si dokážu v reálných konturách představit dílo, které by mohlo jeho pozici v následujících šesti měsících zásadnějším způsobem otřást. Mimochodem, jsem zvědav, kolik nových skladeb dojde, vzhledem k obměně kytarového poloboha, svého koncertního provedení.

 František Kovač