Debutové album Cockain pražské kapely FLAMING COCKS mě, proč to nepřiznat, dostalo do kolen. V pozitivním slova smyslu. Více se můžete ostatně dočíst v jeho recenzi, která tento rozhovor na stránkách našeho magazínu předcházela. A protože se snažíme každou z našeho pohledu zajímavou kapelu co nejvíce přiblížit vám, našim čtenářům, vyzpovídal jsem zevrubně kytaristu Ohnivých kohoutů KUBU.
Poprvé jsem vás zaregistroval, když jste v Abatonu předskakovali legendárním Misfits. To už jste ale měli něco odehráno. Jak se vůbec natolik netuctová nemainstreamová kapela jako vy dá(vá) dohromady…?
Jednoduše se sejde pět týpků, kteří mají rádi rock’n’roll! I když, po pravdě řečeno, těch je dnes jako šafránu. Každopádně já – Kuba – a Krleesh (kytaristi ska kapel Vertigo a 2v1) jsme se zhlédli v psychobilly a rockabilly a při společném koncertu s Bad Tones oslovili jejich kontrabasistu Matěje pro společný, tehdy ještě vedlejší projekt. Přibrali jsme ještě zpěváka Mirečka (ska kapela Drunken’ Boomerang) a bubeníka Hrkyho (hardcoreová kapela Dreadrot). Hranice psychobilly a rockabilly nám však byly malé, a tak jsme usoudili, že prostě budeme hrát podle svého – tedy tvrdší kytary a více rockové postupy, místy však ojemnělé čistými vyhrávkami. Zkrátka bigbeat s kontrabasem.
…a jaké problémy její existenci provázejí?
Především to, že každý člen má ještě jinou kapelu. Ze začátku se jednalo o vedlejší projekt, ale postupně nám to začalo narůstat. Matěj tedy opustil Bad Tones, sehnali jsme náhradního kytaristu za Krleeshe (Kuba z Elektrick Mann), Kuba má v Prague Ska Conpsiracy ještě jednu kytaru a Mireček s Hrkym se holt musejí vždy vypořádat se svými kapelami. Jinak nás provázejí klasické problémy českých kapel – někdy není ani na cesťák, naše holky si stěžují, že dáváme přednost kapele (bodejť by ne, když ‚Rock’n’Roll je lepší než sex!‘), málo zkoušíme, baskytarista je otec rodiny a domů nenosí z koncertů krom propocené košile zhola nic atd…
Jak moc je tuzemská rockabilly scéna provázaná? Spolupracujete i se soubory mimo tento specifický žánr? Co kontakty se zahraničními kolegy?
Především – my nejsme rockabilly! Tudíž provázáni jsme především se ska scénou (neboť na ní působí tři z pěti Flaming Cocks)… Co se české rockabilly (spíš tedy psychobilly) scény týče, je tak malá, že ani není možné nebýt s ní alespoň částečné provázán. Takže sem tam si zahrajeme s některými z těch asi pěti kapel. Ale jinak se nesnažíme škatulkovat, ale hrát, kde to jen jde a téměř s kýmkoliv. Osobně bych kromě pana führera Landy neměl asi problém zahrát kdekoliv, třeba i po boku Lucie Vondráčkové. Naopak, mohla by to být celkem slušná prdel. Naši otevřenost jiným stylům ostatně podtrhuje naše vystoupení na narozeninách ostravských Malignant Tumour minulou sobotu, se kterými jsme si padli navzájem do oka. Kontakty se zahraničím jsou trošku složitější. Přesto, že v Německu je punk’n’roll poměrně populární styl, zatím se nám nepodařilo venku moc koncertovat. Je to asi tím, že album máme venku teprve půl roku a do té doby nebylo moc čím se prezentovat.
Kdybys měl vyjmenovat to nejzásadnější, co se u vás událo od zmíněného předskakování Misfits k vydání debutového alba Cockain, co by to bylo?
Především jsme si řekli, že do toho trošku šlápneme, že nemá cenu to dělat jen tak napůl. Takže: co nejvíc koncertů, zkoušet, zamyslet se nad nějakou tou pódiovou prezentací (což je boj, zvláště s některými zástupci metrosexuálů v našich řadách) a samozřejmě natočit album. Konkrétní událost bylo asi týdenní turné (Vídeň, Budapešť, Bratislava ad.), které proběhlo minulou zimu a velmi nás nakoplo. Yeaaaggrrhhh! Od koncertu Misfits uplynuly dva roky a myslím, že jsme se posunuli o velký kus dál. Můžeme o sobě konečně tvrdit, že jsme kapela!
Přijde mi, že jste se za poslední cca dva roky trochu posunuli i hudebně, že jste zpestřili svůj výraz, že se nebojíte tradiční rockabilly obohatit o punkrockové a ska motivy. Cítíte to taky tak?
Jde o to, že my rockabilly ani psychobilly (krom Matěje) moc neposloucháme. Hudbu dělají hlavně kytaristi a ti si ujíždějí hlavně na tvrdším punku a rocku – Bones, Misfits, Hellacopters, QOTSA, Turbonegro, Motörhead, AFI, Phantoms On Fire atd. nebo na věcech jako Johnny Cash, Tom Waits, Portishead, At The Drive In, ale i ska a další, takže všehochuť. Bubeník je zase stará metla, která přesedlala na old school HC, takže to jsou, řekl bych, ty hlavní vlivy. Ale samozřejmě klasický rock’n’roll to tak nějak vše spojuje.
Zkus nezasvěceným přiblížit, o čem že ‚ta vaše‘ muzika vlastně je? A jak moc to pro vás je i styl života? Jaká témata vás v textech nejvíce baví a proč?
Uf, to je trošku vícetematická otázka… Naše muzika je rock’n’roll. Je v tom energie, která je nejvíc sdělitelná na koncertech. Nejde jen o to, stoupnout si na pódium a hrát, ale dát do toho pot a krev. Vtáhnout lidi i tím, že nemusejí jen poslouchat, ale můžou s náma blbnout. Jsou zde tvrdší kytary, melodický zpěv, rychlé bicí a k tomu kontrabas. Takže celkem příjemné spojení všeho dobrého, co kdy bylo a je na punku, rock’n’rollu a vším mezi tím. Styl života to pro nás je jen do určité míry. Dneska je velmi těžké být vyhraněným a řekl bych, že to může spíš uškodit. Je to podobné jako s věcma, které posloucháme. Asi bychom rádi styl života ´sex, drogy a rock’n’roll´, jenže na to nemáme prostředky, takže nám nezbývá než dělat to, co normální lidi, a po večerech se zavřít do zkušebny a o víkendech vypadnout na koncerty. Ale právě ten normální život v člověku živí touhu po těch neobyčejných věcech, takže možná by to bez toho ani nebylo ono. Co se textů týče, píše je většinou Mireček a povětšinou neřeší nic důležitého. Jak říká: „Kdybych chtěl v textech něco řešit, tak hraju posranej hardcore.“ Většina anglických textů tedy pojednává o tom, jaká je to vlastně všechno jízda. A anglicky zpíváme z jednoduchého důvodu: rock’n’roll v jiném jazyce zpívat neleze. Je to pak trapné.
Jak moc je pro vás důležitá pódiová prezentace, respektive image vůbec? Kde se inspirujete?
Jak jsem už říkal, je pro nás důležitá hodně. Těžko říct, kdo nás ovlivnil nejvíc. Momentálně bych řekl, že bruslíme na hranici mezi Johnny Cashem (černý košile, kotlety, kohouty) a Turbonegro (úchylnej kabát, fízlovská čepice a brejle). Každopádně se budeme dál vyvíjet a měnit. Asi nedopadneme jako Kiss, protože to je strašně nepohodlný, a dokud jsme schopný se na pódiu hýbat, potřebujeme něco praktičtějšího než netopýří křídla a půlmetrový podpatky. Uvidíme. Kdyby byly nějaký nápady, mohou nám lidi psát na flamingcocks@seznam.cz. Jen prosím, žádné ponožky na péru, eventuelně holá péra, to už zde bylo – a navíc díky Mirečkově výbavě bychom byli se zbytkem kapely odstrčeni fanynkama na druhou kolej…
Na závěr prosím poodhal roušku tajemství a představ vaše plány do budoucna.
Koncertovat a skládat! Páč o ničem jiném to není. Zkusíme to hraní směrovat víc za hranice, protože dvakrát za měsíc je to fakt málo. Dále náš kamarád, DJ Tchi Thci Man, uvažuje, že by vydal splitko FC a Phantoms On Fire na vinylu. Doufáme, že to klapne, neboť nové věci máme, takže není problém.
Text: František Kovač
Comments are closed.