Říjnových voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky jsem se neúčastnil, jak jsem v eseji o hledání jejich smyslu avizoval. Nic se nezměnilo na mém přesvědčení, ani na mém nezájmu o politickou pěnu dní. Nastalou povolebně-politickou situací se ovšem královsky bavím. Lépe mi hrát do karet, honit vodu na můj argumentační mlýn, cementovat mou názorovou základnu už snad ani nemůže. Nabízím proto reflexi, jak mou specificky pokřivenou optikou volby do Sněmovny dopadly, jaké vzkazy voliči politikům vyslali, jaké nezodpovězené otázky ještě leží na stole a zda bude líp.

Nová poslanecká garnitura

Fenoménem letošních voleb bylo bezesporu udílení preferenčních hlasů, takzvané kroužkování. A to nikoli z kvantitativního hlediska (celkem byly rozdány 4 miliony kroužků, o jeden percentuální bod více než minule), ale z hlediska kvalitativního. Partajní pořadí kandidátů, ať už založené na čemkoli, totiž dnešní voliče nezajímá. Lídrům slepě nefandí, z předložených kandidátek si chtějí vybírat své zástupce podle vlastních představ a chutí.

Pokud je taková volba kvalifikovaná, dává rozhodně smysl, i kdyby měla nevratně narušovat tradiční stranické hierarchie a kariérní cesty. Prvoplánové kroužkovací kampaně typu letošních volte ženy a volte mladé, jsou ale v důsledku spíše negativním faktorem. Na skutečnosti, že v nové Sněmovně zasedne 67 žen, o sedmnáct více než v předchozím období, respektive že počet poslanců a poslankyň mladších 29 let vzrostl ze tří na dvanáct, není apriori nic špatného. Pohlaví a věk ale samy o sobě nejsou zásluhou, natož osobnostním profilem, odborným názorem nebo politickým programem. Navíc elementární znalosti a zkušenosti v politické práci pouhým entuziasmem nenahradíte. Tudíž akceschopnost a důvěryhodnost – především (předpokládané) nové opozice – rapidně klesá, což je pro (předpokládané) nové vládní subjekty s mnohem rigidnějšími strukturami a kádry příjemným bonusem. Minimálně do nejbližších týdnů a měsíců, kdy se budou skládat sněmovní organizace a ladit procesy a řády včetně jejich interních; spíše ale pro mnohem delší čas a širší obsah.

Strany si za tento stav, který nelze hodnotit jinak než jako projev nespokojenosti a nedůvěry voličů, ovšem mohou samy. Jsou dlouhodobě uzavřené do sebe, základny počítají v tisícovkách a nové členy téměř nenabírají, primárky neorganizují. Jejich sympatizanti tak nemají jinou šanci, jak letitá paradigmata rozbít, než právě u voleb stylem, který kolegové Pečinka a Michopulos pojmenovali „Kroužkování je naše zbrojení.“ Ze dvou set zvolených poslanců je úplnými sněmovními nováčky hned 91 z nich, přitom novým politickým subjektem v lavicích jsou pouze Motoristé se třinácti mandáty.

Spolu?

Koalice Spolu v čele s křečovitě zdivočelým univerzitním profesorem Petrem Fialou se dozvěděla, že voliči příliš nevěří společné konzistenci tak rozdílných subjektů, jakými jsou rádoby pravicová, ve skutečnosti ale spíše středově-populistická ODS, rádoby konzervativní, eurounijním progresivismem však již značně načichlá TOP 09, a moravsko-křesťansko-zemědělská lobby KDU-ČSL. Nota bene, když ještě dopředu ohlašují zájem dále koalovat se Starosty a nezávislými a s Piráty, byť se vládní soubor přesně na tomto půdorysu před rokem s velkým humbukem a ztrátou soudnosti i cti posledně jmenovaných rozpadl.

Udělali by lépe, kdyby kandidovali s unikátními programy proti sobě a teprve podle síly získaných hlasů spolu vyjednávali další aranžmá. Nebo naopak rovnou kandidovali transparentně jako kompromisní pětikoalice, když se vůči sobě v předvolebním klání stejně nijak (ani konstruktivně) nevymezují. Navíc strašení extremisty, Babišem, Orbánem nebo Putinem není volební program definující budoucnost země. Stejně tak bohulibá podpora Ukrajiny a deklarativní členství v EU a NATO. Rozhodují totiž činy a uvěřitelné přísliby od věrohodných osobností. Čas na provedení reforem měli, ale promarnili jej. Ať už svou nekompetencí, nebo v obavě, že řádná realizace by jim mohla prohrát další volby. A prohrál jim je přesný opak. Nejasnost, nedůslednost, špatná komunikace, systémová pochybení, osobní selhání.

Výbuch lídra moravskoslezské kandidátky, ministra financí Fialovy vlády, místopředsedy strany a hlavního volebního manažera ODS Zbyňka Stanjury, který se do Sněmovny vůbec nedostal, byl přímo epický. A v přímém kontrastu se zářivou pražskou kometou, ministrem zahraničních věcí, někdejším pirátem, o jednadvacet let mladším Janem Lipavským, který naopak získal téměř 63 tisíc preferenčních hlasů.

Při pohledu na konečné rozvržení sil v rámci Spolu – ODS má 26 mandátů, KDU-ČSL 16 a TOP 09 9 – jsem přesvědčený, že si občanští demokraté musí alespoň ex-post uvědomit absurditu své strategie. V jiných kulisách se de facto opakuje Pir-Stan scénář z minulých voleb. Kolik hlasů a křesel by asi tak získaly zbylé dvě strany koalice, pokud by ve volbách kandidovaly samostatně? Kdo z voličů by měl vzhledem k jejich sólově marginálnímu postavení odvahu svůj hlas odevzdat bez obavy z propadnutí? Respektive o kolik více hlasů a křesel mohla získat ODS, pokud by kandidovala samostatně, s vlastním kompromisy nezapleveleným programem, bez všech rizik černých pasažérů? Vzorovou odpověď pochopitelně nabízí výsledek hnutí ANO, které dokázalo v kampani umně anihilovat veškerou levicovou konkurenci a hlasy jejich voličů pak posbíralo.

Zatím jim to nedochází. Trochu se plácají po ramenou, že matematicky nedopadli zas tak špatně (34 vs. 27 mandátů). Trochu se zlobí na voliče, že jejich práci dostatečně necení a záměry nechápou. Šéfem poslaneckého klubu ustanovili stranického matadora Marka Bendu, od reality odtrženého arogantního papaláše, který se v životě neživil ničím jiným než politikou. A předseda strany Petr Fiala na svůj post v reakci na volební prohru nerezignoval, pouze spolustraníkům oznámil, že na dalším kongresu na žádnou z funkcí kandidovat nebude. Tak tedy hodně štěstí a pokory při zpytování svědomí a hledání nového smyslu existence a lídrů! Při vědomí toho, na jak nosných tématech se historicky budovala česká pravice – privatizace, lustrace, restituce – to rozhodně nebude lehký úkol.

Klaus starší straší

Jedním z vítězů voleb, na něhož nesmíme zapomenout, je bývalý předseda ODS a prezident republiky Václav Klaus. Zatímco klasická politická strana, kterou na začátku devadesátých let minulého století zakládal, posléze velmi úspěšně vedl, a coby penzista (často oprávněně) torpédoval, strádá, obskurní truc-podniky, které v posledních letech ideově formoval a více či méně otevřeně podporoval, slaví. Do nové Sněmovny vstupují jak Motoristé sobě v čele s předsedou Petrem Macinkou, který je jinak manažerem Institutu Václava Klause, a s lékařem Borisem Šťastným, bývalým to Klausovým poradcem, tak Svobodní a Trikolora, vezoucí se na Okamurově komerčním vehiklu Svobody a přímé demokracie.

A právě Tomio Okamura může být nakonec jedním z největších poražených letošních voleb. Nejen že jeho hnutí ztrácí plebiscit od plebiscitu přízeň voličů – v roce 2017 získali 10,6 % hlasů a 22 mandátů; po čtyřech letech o procentní bod a dvě křesla méně; letos pak o další dva body a pět postů méně. Zároveň se mu nedaří plnohodnotně naplňovat kandidátky z vlastních zdrojů a musí místa nabízet externistům. Což se letos, v hypotetické situaci, kdy volní radikálové vyslyší vábení Babiše, Motoristů, a právě Klause staršího, může Okamurovi nepěkně vymstít.

O oddanosti otci československého kapitalismu nelze například pochybovat u bývalého děkana Národohospodářské fakulty VŠE Miroslava Ševčíka, stejně jako o jeho bezskrupulóznosti a bezpáteřnosti. Aktuální předseda Svobodných Libor Vondráček sice není tak morálně pochybný případ, na Klausově vodítku se ovšem již od studentských let rovněž pase. Ekonomka Markéta Šichtařová radila Klausovu ministru financí Vlastimilu Tlustému i Václavu Klausovi mladšímu, když zakládal hnutí Trikolóra. Současná předsedkyně Trikolóry Zuzana Majerová zase převzala stranické žezlo právě po Klausovi mladším. Což jsou dohromady minimálně čtyři hlasy, po jejichž připočtení k motoristickým třinácti chybí Babišovi pouze čtyři další ke složení sněmovní většiny, aniž by se musel zaplést s plakátovými extremisty. Další spojence se mu, respektive jeho pohůnkovi Faltýnkovi, Motoristům a Klausovi staršímu klidně může podařit odloudit z řad novopečených poslanců Spolu zklamaných či zhrzených neúspěchem Fialova koaličního projektu. Že nebylo málo těch, kteří se proti němu dlouhodobě stavěli, není žádné tajemství.

Ruku do ohně by Okamura neměl dát ani za předsedu strany PRO Jindřicha Rajchla, který sice zřejmě nepřeběhne do konkurenčního tábora, ale na spáleništi SPD by si rád s Pitomiovými pohrobky jistě zakřepčil a vůdčí roli dezolátní parlamentní opozice převzal. Stačí, aby se Okamura s Babišem neuměl dohodnout na rozumném kompromisu tiché podpory jeho vlády výměnou za post předsedy Sněmovny, a sotva složí vlastní poslanecký klub.

Babišovy (roz)počty

Stranou bychom v této kombinatorice neměli nechat ani variantu vytvoření takzvané eurounijní dotační koalice, v níž své mandáty spojí ANO a Starostové a nezávislí. Disponovali by většinou 102 hlasů a zároveň mohli počítat s parciální podporou jak KDU-ČSL, která si pragmatickou spolupráci s Babišem vyzkoušela již v rámci Sobotkovy vlády v letech 2014 až 2017, tak zřejmě i Motoristů. Principiální program nemá ani jeden ze jmenovaných subjektů a cizí penězovody jsou obvykle mocným zdrojem konsensu.

Přijde vám to šílené? Mě tedy o nic víc, než že jde Petr Fiala žádat o nějakou formu podpory Motoristů pro svou vysněnou pětikoalici. Když před volbami tolik strašil arcidémony Babišem a Okamurou, kteří už už berou za kliku Strakovy akademie, byl by to přece logický krok, jak jim v nebezpečném vládním angažmá za každou cenu zabránit. Pravděpodobnost, že by Fiala ohnul hřbet před Klausem, je ovšem mnohem menší než Rakušanova ruka zasunutá v Babišově rukávu.

Prvoplánová kabinetní koalice ANO, Motoristů sobě a SPD se nicméně zdá logicky nejjednodušší variantou. Juniorní strany budou rády za každou mediální pozornost a interní systémové informace, na nichž se pokusí stavět budoucí růst preferencí i vlivu, zatímco Andrej Babiš bude mít veškerou agendu pod vlastní kontrolou. Pokud tedy vše nepadne na personáliích dříve, než se dostane alespoň na bazální programovou diskusi a přípravu společného vládního prohlášení a návrhu rozpočtu. Všemožné kauzy hajlujícího rádoby-ministra zahraničních věcí Filipa Turka, který s oblibou půjčuje svůj mobil cizím lidem, aby jeho jménem psali nesmysly za hranou slušnosti a možná i zákona na sociální sítě, nebo požadavky trestně stíhaného Tomia Okamury na odvolání policejního prezidenta, budiž mementem.

Kde jsou ty časy, kdy se nejprve napříč úspěšnými partajemi vyjednávalo o principech a programech, a teprve v případě nalezení elementární shody se přikračovalo k personálním otázkám? Kdy šlo v první řadě o službu vlasti, nejlepší možnou variantu správy věcí veřejných, a související časově a rozpočtově omezená moc byla vedlejším produktem? Kdy kreativita slavila vítězství nad ultimáty, a tak si nikdo až do konečného plenárního hlasování o důvěře nového kabinetu nemohl být jistý svou pozicí a silou?

K popukání je každopádně aktuální hysterie tradičních mediálních proponentů „demokracie“, kteří začínají vyvíjet tlak na prezidenta republiky Petra Pavla, aby v rozporu s Ústavou posuzoval morální a odbornou vhodnost ministerských kandidátů, kteří mu budou předsedou vlády předloženi ke jmenování. Což je přesně chování, které titíž hlasitě kritizovali a označovali za schválnost a překračování kompetencí u předchozích prezidentů Zemana a Klause jen proto, že je považovali za nepřátele a škůdce svého pojetí demokracie, zatímco Pavel je jejich oblíbencem, do nějž si projektují vlastní sny.

Je totiž velký rozdíl, zda je potenciální ministr fakticky negramotný či nesvéprávný. Případně zda je držitelem čistého lustračního osvědčení, pokud platí lustrační zákon; ve střetu zájmů, pokud existuje zákon o střetu zájmů; má soudně nařízený zákaz činnosti odpovídající agendě, kterou by měl jako člen vlády vykonávat; tajné služby doložily, že pracuje pro cizí moc. Nebo je cílem nesmyslné ideologické diskuse, zda může být ministrem financí někdo, kdo nevystudoval vysokou školu ekonomickou, ministrem zdravotnictví člověk bez lékařského diplomu, nevoják nebo žena šéfem obrany a tak dále, až třeba do absurdní roviny, zda může být Motorista ministrem životního prostředí. Ve všech těchto a obdobných případech totiž platí odpověď ano. A to dokonce i když kandidát na ministerskou funkci neprošel žádnými volbami. Že totiž někdo zastává jiné názory než vy, nebo má jiné praktické dovednosti a zkušenosti, než vy považujete za adekvátní, nijak nedegraduje jeho ústavní možnost stát se ministrem, pokud se na tom premiér a prezident shodnou.

Konečné stačilo

Na závěr nesmíme zapomenout, na co je potřeba co nejrychleji zapomenout: dezolátní lumpenproletariátní slepenec Stačilo! Sterzik, Konečná, Maláčová, Zaorálek, Bobošíková a spol. obdrželi jen 242 tisíc hlasů a se 4,3 % zisku zůstali před sněmovními branami. V minulých volbách přitom posbírala samostatná KSČM 193 tisíc a ČSSD 253 tisíc hlasů, dohromady více než osm procent celku. Najdou se tací, kterým je líto, že se sebou do propadliště dějin hanební komunisté strhli i sociální demokraty, z hlediska historické kontinuity i institucionálního původu nejstarší českou politickou stranu. Já takový názor nesdílím. Kdo není schopen se poučit z vlastní historie, nezaslouží si přežít!

Aby se komunisté a jim podobná extremistická lůza do následujícího volebního klání relevantně nevrátila, je nyní primárně zodpovědností miliardáře Andreje Babiše. Papíroví příznivci těchto subjektů totiž ve světle minulého neúspěchu a propadnutí více než milionu roztříštěných opozičních hlasů tentokrát zvolili paradoxní jistotu hnutí petrochemického prince, agrobarona a mediálního magnáta spolupracujícího v minulém režimu se Státní bezpečností pod krycím jménem Bureš. Slíbeno od něj měli, cokoliv si přáli. Nyní je třeba je nezklamat. A to doslova ve vlastním zájmu. Jinak mu jeho partaj, firmy i jmění budoucí revoluční hnutí rozcupuje na kousky.

Bude líp?

Jednoduchá odpověď zní, že líp už je. I když určité problémy existují a nelze je přehlížet, protože by taky mohlo být hůř.

Česká republika má díky setrvalému hospodářskému růstu po pádu komunismu takový hrubý domácí produkt, že v rámci zemí Evropské unie i při pohledu na celou kontinentální Evropu patří k průměru. Celosvětově pak mezi ty vůbec nejlepší. A to jak v metrice Eurostatu PPS index, tedy v přepočtu na kupní sílu obyvatele, tak při nominálním srovnávání velikosti ekonomiky dle standardů Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. (Pro ilustraci konkrétní hodnoty: český HDP roku 2024 byl nominálně cca 345 miliard amerických dolarů, v roce 2014 lehce nadpolovičních 210 miliard, v roce 2004 méně než třetinových 120 miliard, a ještě o deset let dříve v roce 1994 pouhých 48 miliard USD. Očištěno o inflaci americké měny k dnešku cca 272 mld. USD v roce 2014, 194 mld. v roce 2004 a 99 mld. v roce 1994.)

Zároveň má Česká republika v rámci EU nejnižší podíl lidí ohrožených chudobou nebo sociálním vyloučením (11,3 %) a míra zdejší nezaměstnanosti (3 %) je jedna z vůbec nejnižších na světě. Index Freedom in the World sledující politická práva a občanské svobody nám dává 93 bodů ze 100 a známku „Free“. World Press Freedom Index posuzující svobodu médií, nezávislost novinářů, pluralitu názorů a bezpečnost prostředí hodnotí české reálie jako vysoce svobodné, šestnácté z celkových 180. Bezpečnostní Global Peace Index řadí ČR (se skóre 1,435) na sedmé místo v EU a jedenácté na světě. A síla českého pasu, zajišťujícího vstup do 185 destinací bezvízově nebo s automatickým vydáním víza po příjezdu, pak znamená umístění na sedmé příčce celosvětového Henley Passport Indexu.

Jestli je vám to málo a zároveň věříte, že zlepšení situace doručí nějaký politik, je mi vás líto. Pokud jste podobně jako já technooptimista, věříte vědě a nespoléháte se na stát, obavu, že by do budoucna – politikům navzdory – lépe nebylo, vůbec neřešíte.

 

Text: František Kovač