Období přelomu letopočtu je ideálním okamžikem k zamýšlení se. Například: Byl rok nula nebo rok jedna počátkem křesťanství a navazující civilizační ságy? Existuje vůbec rok nula a odkdy se správně počítají začátky nových století a tisíciletí? Jak se vyvíjela vědecká perspektiva kalendářových revolucí a reforem? Jaký je vlastně technologický rozdíl mezi jedničkou a nulou a jak tento dogmatický dualismus řídí dnešní ekonomiku i společnost? Proč nakonec nad binaritou zvítězí škála? A jak nám všem změní nebo nezmění životy kvantová logika o jedničce a nule zároveň?

Proč se křesťanský počátek věků zrodil až v roce 525 a přesto začíná léta Páně 1

Na počátku všeho prý bylo slovo. Na počátku křesťanského počítání věku byla rozhodně touha odstřihnout se od starých pořádků a začít znova.

Osobou, která má „náš letopočet“ na svědomí, je mnich skytského původu Dionysius Exiguus. V první polovině jeho 6. století totiž v dokumentu, jímž stanovoval na kdy podle lunárního cyklu připadnou velikonoční svátky, přestal roky číslovat dle zaužívané praxe císaře Diokleciána, spojeného v křesťanské paměti s pronásledováním a terorem, a namísto toho je začal počítat od okamžiku vtělení Páně – Anno Domini.

Asi vás nepřekvapí, že se v průběhu věků objevilo několik teorií, které poukazují na různé chyby v jeho výpočtu. V současné době se každopádně většina badatelů přiklání k názoru, že pokud Ježíš Kristus skutečně žil, narodil se v rozmezí let 6 až 4 před naším letopočtem, tedy „před Kristem“.

Přelom roků je sice chvíle, kdy si rádi namlouváme, že existují nové jasné začátky a vztahujeme se k nim. Jenže jak vidno, samotný počátek našeho věku je konstrukce kalkulovaná zpětně, která se normou stala až později. O okamžiku časoprostorově zatím neukotveného velkého třesku, ať už jím bylo cokoli, ani nemluvě. Proto je dobré si uvědomit, že dějiny i lidský život jsou kontinuální proces.

Což vysvětluje i fakt, proč křesťané začínají svou novodobou časovou osu jedničkou a ne nulou. I když má celý výpočet na svědomí matematik, jehož jméno se do češtiny nejčastěji překládá jako Diviš Malý či Diviš Skromný. Žil totiž v době římských číslic, tedy nepoziční soustavy, která nemá žádný přirozený mechanismus pro nulu jako číslo – středobod. Proto AD 1 následuje bezprostředně po 1 BC, bez nuly mezi. Poziční zápis s využitím zástupného symbolu pro prázdné místo mezi zápornou a kladnou jedničkou, kterému dnes říkáme nula, přitom znali už Babylóňané. V evropské vědecké praxi se ovšem desetinný poziční zápis se znakem 0 prosazuje až ve 13. století díky dílu Liber abaci italského matematika Leonarda Fibonacciho. Inspirací mu byla objevitelská cesta právě po Severní Africe. Samotná definice nuly jako čísla s vlastními pravidly se pak obvykle připisuje indickému učenci Brahmaguptovi ze 7. století AD.

Nejsme jako oni, aneb kdo je tady barbar

Skutečnost, že se v části civilizačního prostoru začalo prosazovat počítání času navázané na biblického hrdinu pochopitelně neznamenalo automatickou celosvětovou shodu na tom, kdy se překlápí jednotlivé roky – ať už mají jakékoli pořadové číslo. V různých lokalitách a obdobích fungovaly různé systémy, některé dokonce variabilní dle účelu. Rok se typicky měnil na Vánoce (25. prosince), na den Zvěstování (25. března), někde dokonce proměnlivě na Velikonoce. Teprve od raného novověku se v oblasti, kterou dnes nazýváme Západní Evropou a později analogicky v jejích koloniích na dalších kontinentech, postupně prosazuje 1. leden jako administrativní standard Nového roku. A minimálně čtyři místa na Zemi mají oficiálně jiný kalendář dodnes. V Nepálu slaví nový rok v polovině našeho dubna, v Etiopii obvykle 11. září. V Íránu je navázaný na okamžik jarní rovnodennosti a v Afghánistánu se pod nynější vládou Talibanu úřady opírají o lunární hidžru.

Kapitolou samou pro sebe je pak ještě sekulární inkluze značení fází kalendářního časoprostoru. Logika výpočtu zůstává neměnná, různí se názvosloví a zkratky: Před Kristem, po Kristu. Před naším letopočtem, našeho letopočtu. Before Christ, Anno Domini. Before Common Era, Common Era. BC a AD, nebo BCE a CE.

Když někomu nula chybí

Napadá vás: Proč, když je to jen zpětně – a evidentně špatně – dopočítaná konstrukce, ji za všechna ta století někdo prostě neopravil a celé dějiny nepřepočítal? Astronomové to udělali.

Na rozdíl od historiků totiž pro svou práci potřebují absolutní numerickou akurátnost, byť je předmět jejich bádání mnohem abstraktnější materie. A chybějící nula, respektive pomyslný skok dějin z roku mínus jedna na rok plus jedna, jim kýženou přesnost neumožňuje. Astronomické číslování let je proto celočíselná osa, která směrem dopředu sedí na běžné vnímání dějepisu, zatímco směrem vzad roku 0 odpovídá 1 BC, roku −1 odpovídá 2 BC a tak dále, až aritmetika zase dává smysl.

Novodobá technická norma ISO 8601, která definuje logiku a řazení letopočtů pro systémovou výměnu dat, pak pracuje se čtyřmístným číslem, přičemž rok 0000 odpovídá historickému 1 před Kristem a je tedy kompatibilní právě s astronomickým číslováním dějinného běhu.

Ať si vědci dělají, co chtějí, stejně jim málokdo rozumí, říkáte si možná. Úplně bohorovní ale být nemůžeme. Střet exaktnosti a tradice totiž dramaticky zajiskří při obyčejném určování počátků staletí a tisíciletí. Kalendář je přesně to místo, kde se lidská potřeba symbolických milníků potkává s rigorózním účetnictvím času. Když v historickém značení není rok 0, vychází z toho jednoduché pravidlo: první století začíná rokem 1 a končí rokem 100. Tím pádem 20. století rovná se období let 1901 až 2000, tudíž jednadvacáté století odstartovalo (až) 1. ledna 2001. Možná si vzpomenete na zaplněná náměstí na Silvestra 1999 – plná smutných lidí, že na třetí tisíciletí musí ještě rok počkat.

A to zcela stranou nechávám rozpor mezi juliánským a gregoriánským kalendářem. Ten první, zavedený slavným římským císařem, jednoduše počítá každý čtvrtý rok jako přestupný. Pracuje tedy s průměrným rokem v délce 365,25 dne. Druhý, papežský, účelově balancuje sluneční rovnodennost kvůli termínům Velikonoc. Zpřesňuje průměr roku na 365,2425 dne a vynechává přestupný rok v každém století, které není dělitelné 400. Když jej papež Řehoř XIII. uváděl do praxe, jednorázově škrtl deset dnů (po 4. říjnu 1582 následoval 15. říjen 1582). Když jej o dvě století později adaptovala protestantská Británie, musela už vynechat dní jedenáct (po 2. září 1752 následovalo 14. září 1752). Dnešní rozdíl mezi juliánským a gregoriánským kalendářem je 13 dní, proto aktuálně tradiční pravoslavné Vánoce připadají na 7. ledna.

Barevnost škály nebo šeď binarity?

Přijmout skutečnost, že rok nula v dějinách sice neevidujeme, ale ve vědě existovat musí, nás v důsledku nic nestojí. Co se ale stane, když se konflikt mezi binaritou pravidel a škálou reality přelije z kalendářů do technologií a společnosti? Když jednička a nula nefungují pouze jako technologické východisko, ale jako provozní režim civilizace, jako celospolečenská metafora?

Binární svět nevymysleli moderní inženýři v Silicon Valley. Je starší než parní stroj. Už v roce 1703 publikuje Gottfried Wilhelm Leibniz text, v němž popisuje aritmetiku používající jen znaky 0 a 1. Složité věci se tímto elegantním, univerzálním principem najednou dají rozložit na kombinace dvou základních stavů. O dvě a půl století později se jeho – zatím čistě teoreticky intelektuální konstrukt – potkává s realitou přenosu signálu. Claude Shannon totiž staví v roce 1948 moderní teorii informace na premise, že se zprávy dají kódovat a přenášet jako diskrétní symboly. Z binarity činí standardní jazyk telekomunikace. Fyzický svět je jeden velký šum. Dráty chytají rušení, součástky stárnou, teplota se mění, napětí kolísá. Proto je binární rozhodování nejefektivnější a dokonce i nejlevnější způsob, jak vyrobit spolehlivost z nespolehlivých veličin. Určí se digitální práh, pod ním je nula, nad ním jednička. I když je realita okolo křehká škála.

Zatímco Shannon dal binaritě matematický rámec, John Bardeen a Walter Brattain z Bell Labs ji obdařili hardwarem. Masovou infrastrukturní záležitost z jedniček a nul udělal jejich přepínač. Pět let po funkčním tranzistoru pak přišel na svět i první tranzistorový počítač.

Každý dobrý sluha ale dokáže být také zlým pánem. Převádět svět na bity je levné, rychlé a automatizovatelné, tudíž jde delegovat na stroje. Binární rozhodnutí je sen byrokracie: schváleno/neschváleno, povoleno/zakázáno, přístup udělen/odepřen, účet aktivní/zablokovaný. Jenže realita není černobílá. Většina jejích aspektů jako relevance, důvěryhodnost, pravděpodobnost, bezpečnost či rizikovost je otázkou škály. Hluboce nebinární číslo na stupnici, percentil, interval.

Digitální ekonomika – a na konci dne i společnost – je tak dnes často binární na povrchu a škálová uvnitř. Čím víc rozhodování automatizujeme, tím víc se barvitá realita překládá. Z původního technicistního záměru odstranit šum docházíme do stavu sociálního inženýrství – kdo, respektive co je ještě nebo už jednička, a naopak? Kalendářní nula byla oprava aritmetiky. Technologická nula je oprava šumu. Společenská nula, respektive jednička, to už je oprava reality tak, aby se vešla do systému.

Proč by nemohla platit nula i jednička zároveň?

Před budoucím karambolem nezbývá než se obrátit zpět do minulosti. Ano, říkám minulosti, a přitom mám na mysli kvantovou mechaniku. Ta totiž, ať se může zdát jakkoli surreálná, přichází do naší reality všedních dní s jasným vzkazem: binarita je ex-post určený výsledek otázky, nikoliv primární vlastnost světa.

Klasický binární bit je buď nula, nebo jednička, nic mezi tím, nikdy. Kvantový bit – qubit – ale může být před měřením v kombinaci stavů 0 a 1 zároveň (s určitými amplitudami vyjádřenými v komplexních číslech), což se označuje termínem superpozice. A teprve interakcí, měřením, odpovídáním na konkrétní otázku získáváme specifický výsledek – platný (a replikovatelný) tady a teď v kontextu té jedné konkrétní otázky. Jinými slovy: kvantová mechanika jasně demonstruje, že ptát se znamená zvolit měřicí kontext a tím značně determinovat pravděpodobnosti výsledků. A že ne všechny otázky jsou navzájem kompatibilní.

Kvantová logika jako formální aparát pro výroky o kvantových systémech přitom není marketingový název pro nějakou moderní mystiku s křemíkem. Studii The Logic of Quantum Mechanics publikovali Garrett Birkhoff a John von Neumann již v roce 1936. A není ani razítkem na tvrzení, že všechno je relativní, natož omluvenkou pro chaos. Je exaktním pokusem popsat, proč se ve skutečném světě naše intuitivní přesvědčení lámou pod tíhou důkazů.

A kvantové počítače, které kvantovou logiku i mechaniku adaptují, jsou každopádně jenom fyzické stroje. Ovlivňují je nejen šumy, interference, teploty a materiály, ale především lidský faktor. Minimálně prozatím.

Do nového roku vám proto přeji zdravé uvědomění, že nejsme ani nuly, ani jedničky. A že signál je na rozdíl od šumu podstatný.

 

Text: František Kovač