Za tři týdny proběhnou v České republice volby do Poslanecké sněmovny. A já jsem rozhodnutý poprvé nejít poslance volit. Poprvé v životě využiji své svobodné volební právo jinak a na výběru zákonodárců se nebudu podílet. V následujícím textu se pokusím vysvětlit proč.

Zjednodušeně řečeno jsem měl po minulých sněmovních volbách to paradoxní štěstí, že se mnou favorizované subjekty zpronevěřily svým principiálním podstatám, případně vnitřním zhroucením se zcela pozbyly relevanci. Z hledání (a zamítání) všemožných alternativ mi nakonec vykrystalizovala mnohem palčivější otázka: Má vůbec smysl volit?

Nejjednodušší – byť nutně nikoliv správnou – odpověď na ni mají ti, kteří po minulých volbách dostali, co měli slíbeno. Pokud uvažují transakčně, nemají důvod se zamýšlet nad smysluplností opakování svého předchozího počínání. Jít volit mělo pro ně osobně jednoznačný přínos. Jejich jedinou otázkou je, čí nabídku vybrat tentokrát.

Před obdobně triviální úlohou stojí nadšení a naivní prvovoliči. Omámeni možností poprvé uplatnit svůj hlas, posuzují pouze aktuální nabídku, nikterak ji nekonfrontují s předchozími sliby a skutky, sází čistě na budoucnost. Pokud jim však vedle rutiny chybí i politické nadšení a životní naivita, ptají se obdobně jako já po samotném smyslu volení. A málokdy pak k volbám přichází.

Další (a typicky nejpočetnější) skupinou jsou nespokojení. Občané s pocitem a přesvědčením, že jejich konkrétně programová nebo i jen obecně funkční očekávání nebyla dostatečně naplněna. Ať ze strany vládních či opozičních politiků, s poslaneckými mandáty nebo bez nich. Mají ale pravdu, jsou rozhořčeni po právu? Vyhodnocování faktů, posuzování různých variant a perspektiv, analyzování příčin a důsledků vyžaduje nejen elementární znalosti a schopnosti, které museli nesamozřejmým způsobem nabýt v minulosti, ale také dnešní čas, námahu a v neposlední řadě i schopnost unést nejistotu. Zjednodušeně se říká, že přemýšlení bolí. Proto se většina raději uchyluje k subjektivním pocitům a tvorbě jimi vratce podložených názorů. Proto je většina lehce manipulovatelná. Proto může fungovat apel na volbu menšího zla, respektive volbu proti něčemu. Proto masy nakonec znovu k volbám jdou a klidně dají hlas někomu jinému než minule. Na konci dne, respektive volebního období ovšem s více či méně neuspokojivým výsledkem jako minule.

Přitom nespokojení mají z podstaty oné nespokojenosti ideální filozofické východisko začít o situaci skutečně přemýšlet, případně přemýšlet jinak než doposud. Jenže málokdo se má dnes tak špatně, je tak důsledný, ambiciózní či idealistický, aby v přemýšlení viděl smysl a užitek. Pohodlí vítězí. A schopnost překročit stín, za nímž se zjevuje mnohem zásadnější otázka, než kdo mi co slíbí – otázka principiální a systematická, zda chci účastníkem této hry vůbec být a svým podílením se na ní ji legitimizovat, zůstává vyhrazena pouze hrstce specifických jednotlivců.

Co mě osobně vede k tomu, že nebudu volit?

Jedním z teoretických kompasů je pro mě v této problematice starořecký filosof Platón. V jeho díle Ústava nejsou volby líčeny jako cesta ke spravedlivému uspořádání společnosti, ale spíše riziko, že se vlády nade všemi bez rozdílu – na základě (právně legitimního) plebiscitu většinově nekompetentních občanů – chopí naprosto nevhodné osoby; populisté a demagogové bez výchovy a vzdělání namísto těch, kteří naopak mají znalost pravdy, ctnosti, spravedlnosti a dobra. Demokracie totiž podle Platóna dává přílišnou moc nevzdělanému a k vášni náchylnému lidu, který si ze své podstaty vybírá reprezentanty a vládce nikoliv podle jejich odbornosti a ctnosti, ale na základě líbivých slov a populistických slibů.

Když tímto prizmatem nahlížím, jaký obsah a formu má dnešní předvolební kampaň, v první řadě mě to uráží a ve druhém sledu je mi z toho zle a úzko. Bezuzdné pouťové výkřiky u rozdávání cetek, guláše a piva, kombinované s internetovým pitvořením se, neobjektivním strašením nepřítelem a třídním rozdělováním společnosti totiž nahradily někdejší komplexní politické programy a odborné diskuse o jejich principech, východiscích, realizačních úskalích a dopadech.

Obecně nemám s demokracií jako systémem rozhodování, na němž se dopředu všichni jeho účastníci dobrovolně dohodnou, žádný problém. Ani s tím, že je výsledek hlasování následně vynucován na všech zúčastněných, kteří s tím dopředu souhlasili. Jsem ovšem na pochybách, zda je institucionální demokracie správným systémem rozhodování milionových občanských společností ve věci výběru jejich zákonodárných zástupců, kteří posléze v přenesené rovině, bez účinné přímé kontroly a zodpovědnosti, mají prosazovat zájmy svých volitelů, nikoliv zájmy vlastní. A zatímco již zmiňovaný Platón předjímal, že demokracie povede k tyranii jedné osoby nad celou společností, liberálové o dva a půl tisíce let později varují, že špatně provozovaná demokracie může způsobit, respektive v mnohé praxi způsobuje tyranii většiny nad zbytkem.

Když se začtete do díla ekonoma a filosofa tzv. rakouské školy Friedricha Augusta von Hayeka (Cesta do otroctví, Ústava svobody), uvědomíte si, že demokracie a svoboda rozhodně nejsou totéž. Ani nutně nekráčí ruku v ruce. Demokracie má být funkčním prostředkem na obranu svobody, nikoliv cílem sama o sobě ve smyslu zakotveného legálního systému neomezené moci a vlády většiny nad menšinou bez ohledu na obsah. Právě naopak. Většina nikdy nemá porušovat základní práva jednotlivce, a pokud se demokracie promění v tyranii většiny, ztrácí svou legitimitu.

Co může být alternativou? Decentralizované svobodné tržní prostředí, v jehož rámci se každý svými vlastními prostředky rozhoduje (tedy volí), jaké služby a zboží si od koho nakoupí, co mu za investici stojí a co nikoliv, koho podpoří a s kým naopak nebude mít nic společného. Dokud není co centrálně přerozdělovat, nevzniká potřeba výběru prostředníků, kteří o tom budou hlasovat. Parlamentní systém demokracie s fixním čtyřletým volebním obdobím naopak akceleruje ždímání a zneužívání veřejných zdrojů vládnoucími subjekty – dokud jsou u moci.

S termínem „tyranie většiny“ přišel v první polovině 19. století francouzský aristokrat a právník Alexis de Tocqueville, když komentoval aktuální politické dění v Severní Americe – takzvaný experiment svobody. Uvědomoval si, že bezbřehá demokracie přináší systémové riziko nerespektování menšin, neboť většina je v ní z principu suverénem. Obával se potlačování svobody myšlení, vyznání, projevu, obchodu i podnikání. A protože tyranie většiny je v jeho vnímání nejen zákonodárná a represivní, ale též společenská a kulturní, upozorňoval, že tlak veřejného mínění může jednoduše dusit individualitu a kreativitu, bez níž není pokroku. Logicky tak navazoval na Deklaraci práv člověka a občana, klíčový dokument Francouzské revoluce, který (inspirován osvícenstvím) roku 1789 ustanovil základní principy svobody, rovnosti a dělby moci a stal se univerzálním základem pro moderní pojetí lidských práv v civilizovaném světě.

Jistě můžete namítnout, že Listina základních práv a svobod, navazující na Všeobecnou deklaraci lidských práv OSN, je (nejen u nás) nedílnou součástí ústavy a o jejím obsahu se v demokracii nehlasuje. S odkazem na Platóna, podpořen dosavadním během dějin, bych s vámi nesouhlasil. Nehlasuje se o ní pouze do okamžiku, než si občané demokraticky zvolí do svého čela nějakého autoritáře. Co toho bývá tradiční příčinou? Neschopnost číst a adaptovat se na novou realitu, která se lidem děje bez jejich vlastního přičinění, související nejistota, diskomfort a z nich plynoucí touha po jednoduché stabilitě, kterou může doručit pouze nějaká ta výjimečně silná osobnost. Taková, pro níž nebudou žádnou překážku znamenat ani další formálně-systémové pojistky demokratického zřízení typu ústavního soudnictví či institucionální dělby moci.

Jinak řečeno: existence minorit funguje jako palivo populismu politických stran, past na chytání mainstreamových voličů, které lze právě na základě nenávisti ke konkrétním menšinám – ať už názorovým, etnickým nebo zájmovým – spojovat a ovládat. Nietzscheho stádní člověk se bojí odlišnosti a touží po bezpečí, rovnosti a uznání druhých. Proto dav není tvořivý, nýbrž nivelizující a rovnostářský – srážející výjimečné na úroveň průměru a potlačující elity, aby nikdo nebyl nad ostatními. Existence masy, která rozhoduje, je zárukou úpadku, neboť stádo volí podle resentimentu, závisti a zášti vůči výjimečným.

Byť se mi hloupost a agresivita davu příčí, opomenout v této souvislosti nemohu ani aspekt váhy hlasu. A nemyslím a priori matematickou rovinu – být v České republice jeden z více než osmi milionů, který volit přijde, anebo nepřijde. Uvažuji nad legitimitou a stabilitou státu a jeho institucí, která nejen v demokracii vzniká kolektivní účastí. Hlas jednotlivce jistě nemá přímý dopad na samotný výsledek voleb, jeho (ne)přítomnost však má jednoznačnou váhu při posuzování legitimity a síly těch, kteří z voleb vyšli jako vítězové. Jakmile se nebude systému účastnit většina, zkolabuje a zhroutí se. Což může vést k despocii nebo naopak svobodnějším zítřkům. Záleží na nabídce i poptávce.

Co se plánů a programů jednotlivých kandidujících subjektů týče, dávno nejsem naivní a nehledám absolutní shodu. Vím, že ideální politické zboží neexistuje. Zkoumám adekvátní míru shody. Tedy menší než velké množství toho, pod co jsem ochotný se eventuální volbou spolu-podepsat, byť stojím názorově jinde, a absenci bodů, na kterých principiálně participovat odmítám. A příliš průniku nenacházím. Zároveň jsem zklamaný, že v nabídce téměř nevidím velká, nosná témata, o kterých by mělo smysl dlouhé hodiny diskutovat a napříč názorovým spektrem hledat vítězná řešení, nebo alespoň rozumný konsensus. Přitom samozřejmě existují. Odvahy ke změně status quo a nebýt černým pasažérem se však nedostává – a většině s nataženou rukou to nevadí. Také proto mi nedává smysl k letošním volbám jít.

Mými prioritami, které jsem v minulosti v rámci volebních klání akcentoval, byly: (i) pevné zakotvení České republiky v západních civilizačních strukturách včetně vojenských; (ii) udržování vysokého standardu a konkurenceschopnosti zdejšího tržního ekonomického prostředí; (iii) minimalizace velikosti a role státu; (iv) maximalizace osobních svobod a soukromého vlastnictví. Na to všechno jsem byl připraven bez reptání přispívat ze svých nemalých a pohříchu se neustále zvyšujících daní. Někdy se to politikům dařilo více, jindy méně, nicméně kurz zůstával správný a společenská situace relativně klidná. Takže jsem byl svým způsobem spokojený volič (ve smyslu podpory systému), který neměl důvod hlouběji přemýšlet, zda to celé má smysl a jakou cenu za to vlastně platím.

Až jsem si se šíleným společenským děním a reakcemi politiků během covidové pandemie (jsem opakovaně očkovaný, protože věřím vědě) a ruské války na Ukrajině (stojím plně na straně napadené Ukrajiny) uvědomil, že se doba i lidé změnili natolik, že tohle už akceptovat a svou participací podporovat nechci. Že už nechci mít nic společného se spoluobčany s primitivními názory a nehoráznými požadavky. Že mě černobílá ideologická řešení bez diskuse o možných alternativách uráží. A že nulová reflexe skutečného stavu oproti původním záměrům a rozpočtům je mi k smíchu.

Ideálním tématem pro širokou společenskou diskusi – ano, před vnitrostátními parlamentními volbami, nikoliv volbami unijními – by bylo například fungování Evropské unie a našich zástupců v jejích orgánech. Nikoliv naše členství v EU jako takové, to je principiálně v pořádku. Ptejme se, jaké jsou náklady ušlé příležitosti nevyužitého potenciálu naší aktivní účasti. Podle mého názoru obrovské. Dívejme se do zpětného zrcátka a hodnoťme, zda to, co máme, je to, co jsme chtěli. Osobně si to nemyslím. Dogmatická energetická transformace a emisní povolenky nákladově dopadající přímo na koncové spotřebitele, cenzura digitálního obsahu a snahy o prolomení soukromé šifrované komunikace (chat control, KYC, dokládání věku, blokování VPN), CBDC digitální euro (inspirované čínskými sociálními kredity a plán na omezování hotovostních transakcí), azylová politika, a tak dále. O všemožných nesmyslných regulacích s takzvaně harmonizačním účelem, které vyslaní vládní zmocněnci v Bruselu vyjednávají a národní parlamenty posléze doma čistě pro forma schvalují, ani nemluvě. Která strana měla některé z výše zmiňovaných kontroverzních témat v programu? Jak mohou (často nikým nevolení) úředníci diktovat občanům, co je pro jejich dobro nejlepší, aniž by volení zástupci těch samých občanů aktivně zasáhli v jejich prospěch? Jak jednoduše se žije někomu, kdo nemusí každý den na ulici potkávat sousedy, jejichž peníze prošustroval nebo jinak znehodnotil?

Právě v takových aspektech se situace a mé přesvědčení za poslední roky vyvinuly nejvíce. Uvědomil jsem si, že když se s většinovou společností v nějakém místě neshodnu, neznamená to nutně neřešitelný problém, nezbytnost se podvolit a rezignovat. První úrovní řešení je od většiny se řízeně odpojit a zamířit do vlastního paralelního vesmíru podpořeného svobodnými digitálními technologiemi. Dokud tyranie oné většiny nepřesáhne únosnou mez. Jakmile k tomu dojde, je třeba fyzicky aktivně vyhledat lokalitu a společnost jinou, kde míra shody bude dosahovat pozitivního skóre, respektive tyranie nebude neúnosná. Na což je pochopitelně potřeba být připraven. Neboť kdo je připraven a má plán B, není překvapen.

Za jeden z nejhorších atributů dnešní podoby demokracie považuji vytváření iluze, že když se někomu něco nelíbí, má jít k volbám, protože svým jedinečným hlasem to může změnit a udělat společnost a stát lepším. V demokratickém systému má ovšem váhu pouze většinový názor, nikoliv ten individuální. Než začnete namítat, že je potřeba nejen jít k volbám, ale také se aktivně podílet na politice a fungování občanské společnosti, aby případně masa svůj původní názor změnila a přijala ten váš menšinový, položím s dovolením otázku. Mám, respektive máte potřebu měnit většinovou společnost k obrazu svému? Já nikoliv. Nemám zájem aktivně intervenovat do života ostatních lidí, nevěřím v systém (demokratické) tyranie většiny. Jsem smířený s tím, že budu tímto způsobem stát mimo systém a pouze inspirovat ty, kteří o to budou mít zájem. Ostatně existuje nemálo osobností, jejichž konzistentní politické či ekonomické názory na fungování světa bych beze zbytku podepsal. Neuvědomuji si však, že by se někdo z nich živil politikou nebo prací pro stát.

V podobném duchu hovoří i Aristotelés ve spisu Politika. Neplnohodnotný člověk může být pro ostatní jak ten, kdo se na společné volbě a správě odmítá z nad-úrovně podílet, tak ten, kdo toho pro svou nedostatečnost vůbec není schopen, respektive není schopen se rozhodnout správně. „Kdo nemůže žít v obci, nebo ji nepotřebuje, protože je soběstačný, je buď zvíře, nebo bůh.“ Ambivalence takového pohledu se může zdát sžíravá, nicméně přesně vystihuje celé spektrum a složitost možného subjektivního hodnocení téže situace.

Mě osobně by k účasti na státem organizovaném volebním rituálu v budoucnu vybudila pouze zásadní, paradigma měnící témata. Například referenda k vystoupení země z Evropské unie či NATO, nebo hlasování o změně modelu dělby moci (typu zrušení Senátu či zavedení prezidentského systému) směřující k potlačení občanských svobod. Viděno optikou elementárního smyslu těchto organizací a struktur by se jednalo o zásadní zhoršení kvality mého zdejšího života, proti kterému bych se aktivně vyslovil, které bych se svým hlasem pokusil odvrátit. (S již deklarovaným vědomím, že se v případě neúspěchu – tedy neshody s většinovým názorem – mám možnost přemístit jinam.) Opačné plebiscity usilující o rozvolnění etatistického řádu a posílení svobody jednotlivce, kterých by se rovněž – a rád – účastnil, nepředpokládám. Pěna dní, politikaření ani úřednické hrátky komu a proč z našich peněz přerozdělit o pár procent více a komu naopak méně, mě nezajímají vůbec. Pokud vás ano, je to rovněž legitimní postoj – pak jděte a rituálu se účastněte. Nezapomínejte při tom ale na Hayekem v Ústavě svobody formulovanou tezi, že jednotlivec by měl mít svobodu nejen dělat to, co chce, ale také to, co je pro něj nejlepší, i když je to proti mínění většiny.

 

Text: František Kovač