WOHNOUT ...ale jak?

Je tomu přesně dvacet měsíců, co se na pultech tuzemských prodejen objevil debut Cundalla ambiciózních mladíčků Wohnout (Matěj Homola – g, voc; Honza Homola – g, voc; Jirka Zemánek – bg; Fenek Steiner – ds). Ten přinesl porci přímočaré rozhopsané muziky, vystavěné na původních punkových a hard coreových základech, historickými souvislostmi a okolnostmi však byl trochu nešťastně zavát do komerční přihrádky neopunk. Následovaly předskoky veličinám domácí i zahraniční scény (např. Offspring, Lucie, Žlutý Pes, ad.), ale i odmítnutí nabídky Kabátu na společnou šňůru. V současné době je těsně před vydáním druhé album Zlý noty na večeři (Epic/SMB) a tak jsem se vydal vyzpovídat bratrské duo Homolů.

Jste mladá kapela, deska Zlý noty na večeři je vaší druhou oficiální nahrávkou, jaká byla cesta nahoru?
Matěj: Rozhodně nebyla lehká, jak si spousta lidí myslí. Jsme strašně závistivej národ a když se někomu podaří prosadit se, ostatní mu to nejen záviděj, ale samozřejmě za tím viděj i něco nekalýho.
Honza: Konkrétně o nás lidi furt říkali, že firma potřebovala zaplácnout místo v katalogu neopunkovou kapelou po vzoru Offspring a čekali, že si nebudeme moct zachovat vlastní tvář. Jenže, když nás firma podepsala, měli jsme už kompletně připravenou Cundallu a naší zásadní podmínkou bylo, že nám nebudou do ničeho zasahovat a do ničeho nás nutit. Do žádnýho ztrapňování se v nerozumnejch pořadech na komerčních televizích bysme třeba nikdy nešli. Stejně tak naše image, vycházíme z punkovejch kořenů, takže je to daný – žádný slušný a uhlazený hošíci.
Matěj: Začínali jsme klasicky ve sklepě. Ze začátku jsme si hráli jen tak pro zábavu. Pak nás to ale s bráchou chytlo, začali jsme muziku brát trochu víc vážně a pustili se do opravdový práce. Tak tři roky jsme se učili pořádně hrát, pak skládat. Dlouho jsme objížděli vesnice a malý kluby než jsme vůbec dali dohromady materiál na první desku. Pak jsme podepsali smlouvu s firmou. Byl to asi největší zlom v naší kariéře. Kdybysme jí tehdy nepodepsali, Cundallu si vydali sami a prodávali jí třeba jenom na koncertech, nemohli bysme určitě naší druhou desku nahrávat v nejlepším tuzemským studiu.

Jak byste charakterizovali vztahy mezi mladými kapelami bez velkých smluv?
Matěj: Někdo je v pohodě, funguje vzájemný pomáhání si a tak. Někde je to zase o rivalitě – každej se chce prosadit. A dneska se prosadíš nejlíp na úkor někoho jinýho. Jako všude jinde ve světě. Naší českou specialitou je ale navíc neskutečná závist.
Honza: Když za náma přijdou starý kámoši, jestli bysme jim nemohli nějak pomoct, beze všeho jim nabídneme třeba hraní s náma. Prachy ale nikomu jen tak dávat nemůžeme… Každopádně jsou ale mezi kapelkama bez smluv korektnější vztahy než v šoubyznysu.

Jaké byly vaše hudební vzory?
Honza: Modly jsme neuctívali nikdy. Pokud bereš za vzory kapely, který nás ovlivnily, tak těch je samozřejmě spousta. Nesnažíme se nikoho kopírovat, když už, tak vzít si na každým to pro nás nejzajímavější, nějak to vstřebat a pak podat po svým v kuse. Matěj: Mezi naše oblíbený kapely patří třeba Suicidal Tendencies, Pražský výběr, Plexis a spousta dalších. Rozhodující byl konec osmdesátejch let. Do tý doby nás míjely obludnosti jako Iveta Bartošová atd., pak ale někdo zatáh do školy punk a bylo hotovo.

Máte cílovou posluchačskou skupinu?
Matěj: S bráchou jezdíme aktivně na skejtu, pocházíme z toho prostředí, takže první lidi, který na naše koncerty chodili, byli samozřejmě kámoši ze skejťácký party. Proto jsme taky zpočátku dostali tu nálepku ”skejťácká kapela”, i když třeba mnohem víc vycházíme z punku. Ale v tomhle ranku všechno souvisí se vším.
Honza: Každopádně si myslíme, že Cundalla byla svou jednoduchostí a přímočarostí stravitelná pro mnohem větší masu posluchačů než Noty. Rozhodně nechcem sklouznout do modelu, kdy nás budou konzumovat jen náctiletý holčičky.
Matěj: Máme určitý bariéry. Třeba v textech – láska a vůbec všechny témata přitažlivý pro tyhle slečny pod dvacet se nás asi nedotknou…

Jaké nejnesmyslnější přirovnání jste o sobě slyšeli?
Matěj: Je težký říct nejnesmyslnější. Už jsme si zvykli na to, že nás přirovnávaj k západním neopunkovejm kapelám, je to moc jednoduchý, ale částečně na tom asi něco je.
Honza: Jen tak pro představu: Olympic, Alhehol, Vltava, Pražský Výběr… Ty říkáš sólový Čok – co z toho má větší a co menší smysl?

Co je to podle vás hit?
Honza+Matěj (sborově): Písnička, která ti vleze do hlavy na první poslech.
Matěj: Vlastně která vleze do kohokoliv na první poslech.
Honza: A nezradí ani na desátej.
Matěj: Každopádně to není stoprocentně pozitivní pojem. Já si třeba pod pojmem hit představím lunetickou Mámu.
Honza: Jednoduchost formy, ne příliš mnoho tónů…
Matěj: Konkrétně v naší kariéře to byly Banány. Rozhodně jsme pro tu variantu, kdy se albová skladba trochu oholí, aby mohla na singl a do rádií, než když se skládaj účelový věci. Každopádně udělat dobrou rádiovku je minimálně stejně velkej kumšt jako dát dohromady tu původní skladbu.

Hráli jste před Offsping, Lucií, Žlutým psem a dalšími velkými kapelami. Co vám tyto předskoky přinesly, o co vás obohatili?
Matěj: Rozhodně nejcennější byly zkušenosti.
Honza: Poprvý hraješ na pořádnej aparát, poprvý hraješ před víc jak pár stovkama lidí, poprví máš možnost pořádně nahlídnout do zákulisí velký kapely. Pro začínající muzikanty jsou to neskutečně obohacující zážitky.
Matěj: Samozřejmě by to chtělo hodnotit akci od akce. Něco bylo vyvedený, něco míň, něco se třeba nepovedlo vůbec. Před Offspring to byla pohoda, protože tam lidi přišli na podobnou jednoduchou muziku, se Žlutým psem to byla lekce muzikantského života na cestách, no a s Lucií to bylo sice největší a nejzásadnější, ale bylo nám jasný, že tam hudebně moc nesedíme. S klukama jsme vycházeli naprosto v pohodě, Marta Minárik hostuje dokonce na naší nový desce, ale naše muzika, jak už jsme dneska říkali, není něco, co by se průměrný fanynce Lucie zamlouvalo. Jinak to ale byla vysoká hudební škola, teda co se hudebního rozhledu a vývoje týče.
Honza: Třeba jsme odmítli nabídku Kabátu na společný turné. Tam bysme se nehodili už vůbec. To jsou víceméně dvě naprosto odlišný fanouškovský kultury.

Proč je vaše nová deska o tolik jiná než debut?
Matěj: Cejtili jsme potřebu někam se pohnout. Kvůli nám samejm. Cundalla nám ke konci svazovala na koncertech ruce, když už se nám ohrála. Teď, po natočení novinky, nám zpětně připadá šíleně plochá. Taky jsme na Noty nezařadili jedinou věc u které se nám zdálo, že jen trochu koresponduje s debutem. Pár jich skutečně bylo, ale ty nás už jednoduše neuspokojili – dáme je maximálně na internet. Na koncertech ale něco z Cundally ještě hrát budeme. Co? To nejlepší přece…
Honza: Neříkali jsme si sereme na fanoušky, budem dělat svoji muziku, ale každopádně nás naše předchozí tvorba při skládání novýho materiálu nijak nesvazovala. To spíš naopak. Nebavilo by nás dělat novou desku stejnou jako tu starou. Co se těch koncertů týče, tak se s postupem času možná objeví i nějaký úplně nový skladby…
Matěj: Nejsme ortodoxní. Věř mi, že to by nás nenaplňovalo.

Na desce máte dva zajímavé hosty…
Matěj: …tři! Třetím je slečna, která nám pomáhala zpívat nějaký sbory. Jmenuje se Hanka a můžu zodpovědně prohlásit, že vona byla nejzajímavější. (smích) Marta Minárik nám byl jasnej od začátku. Jeho osobitý pojetí hry na basu nás okouzlilo právě při našem společným turné. Myslím si, že Lucie bez něj – aniž bych chtěl nějak snižovat hráčský kvality PBCH – se nikdy nemůže dostat do takovejch zvukovejch dimenzí, jako s Minárikem. Jde ale o to, jestli se tam vůbec dostat chce…
Honza: Marta přijel, poslech si, kam má co nahrát, a zahrál to napoprvý. Samozřejmě že úplně jinak, než jsme si to tam zhruba představovali, ale naprosto úžasně. Takže nebyl jedinej důvod nenechat basu jako nosnej motiv tý skladby.
Matěj: K Vladimíru Mertovi snad jen tolik, že jsme chtěli použít nějakej do bigbítu exotickej nástroj a někdo nám poradil právě jeho. Spolupráce to byla nadmíru přátelská a profesionální.

O osobě Marty Minárika kolovala spousta více či méně pravdivých zvěstí…
Matěj: Nám se s Martou spolupracovala úžasně. To je jediný, co ti k tomu řeknu. Ostatní jde totiž kolem nás.
Honza: Je to člověk, kterej nic moc neřeší. Má to v ruce. Zahrál pocitově, tak jak mu to v ten daný okamžik sedlo a bylo. Paráda!

Jak řešíte kompromis studiového zvuku a živého koncertu?
Matěj: Zářným příkladem je třeba právě Minárik. Původně nasamplovanou basu nahrál naprosto oduševněle a posunul tak celou skladbu do jiný dimenze. Na druhou stranu mi vadí, když kapela vystupuje na koncertech masivně podporovaná neživejma efektama. Pro mě jsou studio a pódium dva naprosto odlišný světy, který by se rozhodně neměly překrejvat. Když třeba vidím na scéně klávesy, automaticky mám pocit nějaký levárny, protože do tý malý krabičky si můžeš naprogramovat nejen celej orchestr, ale i veškerý svý hraní.
Honza: Proto jsme taky nikdy klávesy do kapely nechtěli. I když by se na pár míst určitě hodily. Záleží nám totiž na tom, aby si lidi mohli bejt jistý, že ty tóny vytváříme my svejma ruka a ne nějakej neviditelnej procesor kdesi v zákulisí.

Myslíte si, že má v současnosti u nás cenu točit klip? Jak bude vůbec vypadat vaše promotion?
Matěj: Nehledě na to, že u nás je všechno v týhle oblasti postavený na hlavu, tak to v našem případě asi smysl nemá. Nejsme masová záležitost.
Honza: Pokud na něj budou prachy, proč ho nenatočit. To je ale věc našeho managementu. My sami dáváme největší váhu propagační šňůře, která startuje 22. září a končí 25. listopadu. Křest proběhne 2. listopadu v pražským paláci Akropilis.
Matěj: Kdybysme se ale měli sami rozhodnout, do čeho ty peníze vrazíme, tak rozhodně do pořádný dovolený.

Muzikou jste se zatím neživili, přijde po vydání alba Zlý noty na večeři zlom?
Honza: Snad, necháme se překvapit. Ale asi ne…
Matěj: Samozřejmě bysme chtěli, jak jinak. Je úplně něco jinýho zkoušet a skládat po večerech, když k tomu chodíš do práce a máš kupu jinejch starostí, než když je muzika to jediný, čím se musíš zaobírat.
Honza: Je tu pak sice určitý nebezpečí, že to pak sklouzne k rutině, ale s tím se musíš naučit žít. Jednoduše nejde každej den napsat jednu věc místo toho jít makat na osm nebo víc hodin do regulérního háku.
Matěj: No, myslím, že tímhle si fakt hlavu zatím lámat nemusíme, protože nás v nejbližší době tahle varianta zřejmě nepotká.

František Kovač