W. A. S. P. - patos na stará kolena

Světe div se!!! …já už to mám za sebou. Občan Blackie Lawless má velký strach, jak to tu s námi, na planetě Zemi, všechno dopadne. Je patetický, skoupý na žerty a v textech nového alba Dying For The World smrtelně vážný. Ten samý Blackie Lawless, jenž ještě nedávno bezstarostně vystrkoval na celý širý svět svou holou řiť, v níž měl vkusně zapasovaný kotouč z cirkulárky. Na jednu stranu se mu ale nedivím. Taky bych radši na pódiu zdechnul na srdeční zástavu zapříčiněnou nezřízeným životním stylem než přičiněním výbuchu nějaké atomové pumy.

Je čtvrtek šestnáctého května, půl osmé večer. Zvedám telefon a po úvodních frázích hned chrapláku na druhé straně drátu radostně sděluji, jak že máme v Praze hezky slunečno, až se to minisukněmi po ulicích jen hemží. Jenže žádná vtipná poznámka v odpověď nepřichází, jen suché zadumané a gramaticky nezávadné “Tak to se máte fajn.” No, radši do toho nebudu šťourat, čert ví co je příčinou, říkám si ještě nevědom informací a dojmů příštích a začínám se ptát.

Natočili jste novou desku, jak se vykrystalizovala nová sestava?
“Ona se ta naše sestava ani příliš krystalizovat nemusela. Došlo vlastně jen ke kosmetické změně, když se k nám, tedy mně coby zpěvákovi a kytaristovi – mimochodem na desku jsem nahrával i klávesy, baskytaristovi Miku Dudovi a bubeníkovi Frankiemu Banaliovi přidal kytarista Darrell Roberts. Navíc Darrell, který nahradil odešlého Chrise Holmese, s námi už absolvoval minulé Unholly Terror Tour, takže jsme se už znali a předem věděli, co od sebe máme navzájem očekávat. Prostě žádný problém!”

Nahrávali jste v tvém domácím studiu, měli jste veškeré pohodlí a ani čas vás netlačil. Jak jsi s výsledkem spokojený?
“Naprosto. Opět jsem se totiž přimknul k myšlence, že to dělám pro sebe. Ať se výsledek lidem okolo líbí nebo ne. Prostě se neohlížím na to, co o tom kdo řekne. Když se deska bude líbit, budu rád, když ne, jednoduše jste mě nepochopili. Přesně takhle jsem to udělal na The Crimson Idol, Headless Children a W.A.S.P. – vždycky to byly absolutní rány do černého, tak uvidíme, jak se trefím s Dying For The World! Každopádně nemám vůbec žádné pochybnosti! Hudebně jsem totiž šel až k samým kořenům rocku. Pochopil jsem totiž, že jediná cesta, jak konkurovat soudobému moderním soundu je mít svůj vlastní. A ten si vytvoříš jedině tak, že po svém interpretuješ kolekci originálních vlivů, které jsi načerpal od těch nejlepších představitelů daných žánrů. Jinak budeš jen pořád někoho kopírovat. Osobně jsem se snažil skloubit prapodstatu rocku s jeho psychedelickými výhonky a to celé pak naroubovat na kmen klasického metalu. Vím, že stojím mezi dveřmi a už se těším, jak na další desce do tohoto nového prostoru zabřednu až po uši!”

To jsou dost silná slova! Máš na Dying For The World nějakého favorita?
“Všechny ty skladby jsou maximálně osobní. Minulá deska a turné se jmenovaly Unholy Terror – kdo by tušil, že něco takového vlastně nastane. I když z pohledu těch šílenců je to samozřejmě zatraceně svatá věc. Je naprosto jasné, že jsem nikdy nenapsal intenzivnější texty. Snažil jsem se o zachycení svých autentických pocitů, ne nějakého skupinového šílenství. A jsem přesvědčen, že se mi to nakonec povedlo. Kolikrát jsem se v to osudové loňské září přistihl, že se k tomu celému vlastně stavím jako malé děcko – pomozte mi někdo pochopit, co se to tu děje! Co s námi bude a kam půjdeme? Měl jsem v hlavně totální chaos. Ještě do teď to vlastně nedokážu pořádně pobrat. Ale abych ti odpověděl – mým osobním favoritem je závěrečná skladba celého alba, akustická verze Hallowed Ground. Díky její určité zvukové nahotě totiž dokonale vyvstává text, který je na ní tím hlavním.”

To je ale tradiční nemoc rockových písniček, pro přílišnou instrumentaci zanikne textové poselství.
“Máš samozřejmě pravdu! Kolikrát jsem si to už uvědomil. Ještě citelnější to ale je na živých koncertech. Lidé sledují show, oči jim jezdí z jedné strany jeviště na druhou, soustředí se na děj, nemají čas se dostatečně koncentrovat na text, který jim přednášíš.”

To ale byla přece vaše specialita – ohromit příchozí pódiovou show, až se jim dech tajil. Nesnažíš se mi tady snad naznačit, že hodláš sám se španělkou objíždět kluby?!
“Tak daleko jsem to skutečně nepromýšlel. To by mi lidi věřili ještě méně než Blackmorovi tu jeho Blackmore´s Night. Spíš jsem došel k názoru, že není žádná ostuda ani komerční zhovadilost prošpikovat muzikantsky nabušenou desku několika klidnějšími intimnějšími kousky, v nichž pak text vynikne na první poslech...”

Takže bys o sobě řekl, že jsi byl okolnostmi přinucen se zklidnit?
“Až tak dramaticky bych to neviděl, ale s tím zklidněním máš pravdu. Září bylo zásadní spíš v postojích a náhledech na situaci kolem nás. Každému bylo jasné, že pokud se otázka podpory a bujení teroristů na blízkém Východě nevyřeší, ”něco” se stane. A přesto všichni zodpovědní tento problém řešili když už vůbec, tak laxně. Ale abych mluvil o sobě. Když jsem se vrátil domů z minulého turné, dost jsem relaxoval. Odpoutal jsem se od celého toho rockového šílení a v klidu brázdil pouště. Poslouchal jsem hodně indiánské muziky a …skoro se to bojím říct…pomalu si uvědomoval, že stárnu. To ti je pro rockera, když si uvědomí, že si TO uvědomil, šílený pocit! Tak jsem se zase rychle sbalil, zavřel se do studia a začal připravoval materiál na novou desku. Když v tom to řachlo!”

Máš už nějaké představy, jak bude vypadat promo turné k nové desce? Nemáš vlastně třeba strach živě vystupovat?
“Nemyslím si, že by někomu z nás hrozilo až tak bezprostřední nebezpečí. Každopádně bezpečnost nejen nás, ale i našich fanoušků musí být na prvním místě. I když to zřejmě občas bude nepopulární, jednoduše se nedá nic dělat. Jinak představy už samozřejmě nějaké máme. Bude to vše v intencích nového alba….nechte se překvapit!”

www.waspnation.com