Už při příchodu do šatny okupované v pražském paláci Akropolis finskými experimentátory Waltari mě přes nos praštil mocný proud energie jež – byť mírně znaven včerejší brněnskou pitkou – vyzařoval usměvavý frontman se vším všudy a oranžovým přelivem navrch Kärtsy Hatakka. Dlužno dodat, že tato energetická transfuze v průběhu našeho rozhovoru, kvůli kterému Kärtsy dokonce odřekl live návštěvu jednoho z místních rádií, ještě (až neskutečně) mohutněla.

Svou premiéru jste si v České republice odbyli již v roce 1991 a podle počtu vašich následných návštěv bych si dovolil tvrdit, že se sem vracíte rádi. Jaké jsou vaše zkušenosti s hraním u nás?
Vracíme se k vám rádi nejenom hrát – jestli se nepletu, tak jsme tu hráli už sedmkrát. Pro mě osobně je ale Praha navíc mým druhým domovem, tím prvním je naše kouzelná finská příroda. Jinak je totiž moje rodná země dost nudná oproti té tvojí, alespoň co se společenského života a příbuzných aktivit týče, nic moc se tam neděje, zato tady to žije a to je, co mám rád.

Když už jsi to nakousl, zkus porovnat přístup vašich českých a finských fanoušků?
To je dost těžké, protože já vlastně ani pořádně nevím, kdo a zda vůbec jsou naši fanoušci z Finska. Teď jsem to samozřejmě trochu přehnal, ale často mi připadá, že nám doma chce každý jenom radit, co a jak dělat – což mě dohání k šílenství… taky to děláte svým českým kapelám? Každopádně naši fanoušci musí být dost zvláštní a neobyčejní lidé, naše hudba přece není žádným vzorcem masové zábavy.

Jsi znám nejen jako velký koncertní performer ale i jako kompoziční maniak, jak pociťuješ vztah živé hraní – studiová práce?
Teprve koncerty a šňůry vdechují kapele život. Skládání je skvělá záležitost, můžeš si se vším detailně pohrát a pořádně se vyřádit, ale bez živé prezentace je kapela sotva poloviční. Navíc se dnes – při využití nejmodernějších technologií – kapela ve studiu během nahrávání nemusí téměř sejít, takže až společné cestování a vystupování ji stmeluje. Studio je dobré pro hudbu, turné pro muzikanty. Jsou to dva rozdílné světy.

Říkáš vyřádit se ve studiu, ale co živá prezentace takovéhoto komplikované hudebního tvaru?
S tím zatím problémy nemáme – něco máme samozřejmě nasamplováno a jako doprovodný klávesák a zpěvák s námi jezdí můj bratr Tote, každopádně jsme stále zatraceně živou kapelou. Už při skládání musíš myslet na možnost živé prezentace, zároveň tě to však nesmí nikterak omezovat – to je ta cesta. Taky nechceme na koncertě znít jako kopie alba, jako kdyby ho někdo pouštěl z přehrávače a my nasucho hopsali po pódiu, v tom je to největší kouzlo živého hraní – unikátnost zpětně neopravitelného okamžiku.

Pokus se vlastními slovy shrnout stylový vývoj Waltari. Jste dnes, pár měsíců po vydání sedmého velkého alba, spokojeni se svými předchozími nahrávkami?
Vždycky jsme byli rocková kapela, která se nesnažila o nějaké kříšení minulosti, ale naopak chtěla svou troškou přispět k dalšímu vývoji tohoto kouzelného hudebního směru. Nikdy jsme nestáli o klišé, vždy nám šlo o originalitu. Klišé je totiž povrchní zábava a my chceme být revoluční rocková kapela ne hvězdy středního proudu. Jinak co se týče tvé otázky ohledně předchozích alb, tak s těmi jsme a i nadále budeme spokojeni, protože je nelze poměřovat současnými měřítky, lze je brát pouze jako dokumenty určité doby a pokud jsme s nimi byli tehdy spokojeni, nemáme důvod názor po letech měnit. Samozřejmě že každá ta deska má své chyby, žádná není perfektní, ale to by mělo být přece naprosto přirozené, že nikdy nejsi se svou prací na sto procent spokojen. Všechno může být vždycky lepší.

Přesto, že je vaše stylové rozpětí hodně široké, nejste žádní trendaři. Jak na vás vůbec působí současné hudební trendy? Jak ovlivňují vaše vnímání vaší vlastní hudby?
Všechno co slyšíš by tě správně jako muzikanta mělo nějak ovlivnit, takže by ses měl vlastně neustále měnit a vyvíjet. Já teď poslouchám především rádio, takže většinu současných hudebních trendů vychytávám a to samozřejmě mojí hudbu - byť nepřímo – ovlivňuje. Základem je ničemu se nebránit, být otevřený a zbytečně neulpívat na přežitých šablonách.

Máš nějakou vizi hudební budoucnosti Waltari?
Vize tohoto typu bych si nechal s dovolením zatím pro sebe, prozradím ti ovšem, že jsme nedávno dokončili další deathmetalovou symfonii – což bude asi menší šok pro chytráky, kteří nám spílali, že prý na novince Radium Round děláme ”obyčejnou popinu”. Pojmenovali jsme ji Evangelicum a už jsme jí na živo předvedli – to slovo předvedli je opravdu na svém místě, hudbu totiž doprovází scénická adaptace - i ve finské Národní Opeře a pak ještě asi osmkrát v jiných sálech. Pokud to půjde, rádi bychom ji vydali na kompaktu, největší problém ovšem vidím právě v tom, že jsme již zvyklí na její ucelenou podobu včetně pódiové prezentace na které se kromě naší kapely podílí i klasický orchestr, sbor a zástup tanečníků, takže si nejsem jistý, jestli nám vydání samotné hudby nepřijde jako moc velké okleštění původní myšlenky. Ale existují i jiná média… Problémem je i sehnání peněz na podobný náročný projekt, nějakou finanční injekci už nám ale přislíbila vláda, tak uvidíme. Snad všechno dobře dopadne.

Mluvili jsme již o stylových změnách, co posuny v nápaditosti textových sdělení?
Jsme rocková kapela, co chceš na tomhle poli řešit… (smích)…tady prostě nemáš šanci vymyslet něco nového, zpívalo se už o všem. Nová regulérní deska nebude v tomto ohledu výjimkou, bude sice hudebně o něco tvrdší, ale stále melodická – počkej!, to jsem ti vlastě nechtěl prozradit, co?…

Co image, je tvou čistě osobní záležitostí nebo se snažíš aby korespondovala a případně se i vyvíjela s vaší hudbou?
To samozřejmě souvisí. Mám teď takovou představu, že bychom se neměli bát jít do větších úletů, být více příšerní, tuny make-upu, cetky, trochu to hodit do glam stylu. Ale to říkám teď, podívej se dobře co mám právě na sobě a pak to porovnej s tím v čem vylezu na jeviště, ještě ani sám nevím. Mám rád oblečení a módu vůbec, rád se extravagantně oblékám, pořizuji si netradiční doplňky. Miluji pracovat na svém zevnějšku, image je pro mě zatraceně důležitá přesto, že ”I´m just a freak”.

sestava:
Kärtsy Hatakka (voc, bg, keys), Jariot Lehtinen (g), Roope Latvala (g), Janne Parviainen (ds).
diskografie: Monk Punk (1991), Torcha! (1992), So Fine (1993), Big Bang (1996), Yeah! Yeah! Die! Die! – Death Metal Symphony In Deep C (1996), Space Avenue (1997), Radium Round (1999)

František Kovač