Zpěvák, textař, skladatel a kytarista Vladimír Mišík (52) je bezesporu jednou z nejvýznamnějších osobností českého rocku. Jeho základním – pro rockera dost netypickým – charakterovým rysem je, že se nestydí veřejně odkrývat svou poetickou duši a umožňovat tak ostatním maximální možnou intenzitu citového prožitku ze setkání s ním. Právě proto jsou jeho koncerty, ať už s ETC… nebo Čundrgruntem, i po tolika letech aktivní muzikantské činnosti hojně navštěvovány. Vyučený dřevomodelář, který prošel a výrazně ovlivnil tvorbu tuzemských legend Matadors, Blue Effect nebo Flamengo nyní vydává se svými kumpány ETC… novinkové album Nůž na hrdle (Sony Music/Bonton, recenze v tomto čísle). Přesto, že bude nová deska v době, kdy budete číst tyto řádky již nějaký ten den na trhu, nelze ve Vladimírově případě začít jinak, než vzpomínkami.

S rockovou muzikou jste začínal v době, kdy se její provozování považovalo pomalu za protistátní činnost. Co vás vůbec vedlo k tomu, že jste si ”opatřil” tohoto docela nebezpečného koníčka?
Abych byl upřímný, tak musím říct, že v době, kdy mě začalo muzicírování bavit, jsem vůbec nepřemýšlel nad tím, jestli je rock politicky vhodná záležitost, nebo revolta. S hraním jsem začínal zkraje šedesátých let, kdy komunismus začínal být trochu rozvolněnější, takže zákazy a restrikce, pokud nějaké byly, byly spíš úsměvného charakteru. Třeba nás – za Novotného – honili policajti kvůli dlouhým vlasům, ale to byla prostě spíš sranda než nějaká tragedie. Každopádně ale bigbít neměl na růžích ustláno, například když si při nějaké tancovačce, kde se hrála rocková muzika, dali lidi do držky, tak z toho byla hned hrozná aféra – za ten konflikt samozřejmě mohla muzika, ale když se to stalo při dechovce, tak to bylo v pohodě, tam se mohlo... Navíc byl rock na začátku logicky generační záležitostí, starým muzikantům odkojeným swingovou érou připadal jako něco strašně primitivního, víš, ty tři akordy, kvílící elektrická kytara, kravál, no hrůza… (smích). Až posléze, když už drtivá většina kapel zpívala česky, se z rocku začala stávat záležitost revolty. Byly samozřejmě kapely, které i touhle érou v klidu propluly – abych uvedl příklad, tak třeba Olympic: žádný zákaz, stále vyprodané sály – ale byly i takové, které když už zpívaly česky, tak chtěly vyjádřit svůj vlastní názor na okolní svět a proto se potýkaly se zákazy, viz Plastic People, Pražský výběr a konec konců i já. Dělat rock´n´roll, hudbu jejímž synonymem je slovo svoboda, za komunismu, mi přišlo naprosto báječné a proto mi strašně vadilo, že se tohle moje vzdorovité počínání komunista neustále snažil nějak usměrňovat a omezovat. Rocková muzika pro mě ale byla (a je) něco tak úžasného – něco, co mi neustále dodává tolik potřebné nové a nové vnitřní vzrušení - že jsem všechny ty klacky pod nohama lehce přeskakoval, byť mi moc sil už často nezbývalo. A jelikož miluji ten stav lidské sounáležitosti, kterou bigbít dokáže vyvolat, nikdy jsem – ani v těch nejtemnějších dobách - nesklouzl k lacinému popu, ani jsem nikdy nedělal sračky, se kterými bych mohl jet vydělávat do Ruska těžký prachy.

Jaká byla vaše bezprostřední reakce na Antichartu, iniciativu, kterou se pro pozdější generace morálně znemožnila celá řadu populárních umělců? Propadal jste všeobecné beznaději, že se blíží definitivní konec?
Já jsme měl v té době zákaz, takže jsem na vlastní kůži pomalu zjišťoval, co to je, když si na někoho komunisti opravdu došlápnou, ale co se týče konkrétně Anticharty, tak to jsme se dost nasmál, protože tam nikdo nemusel! Kdo tam byl, tak je pro mě dodneška srab - ať to omlouvá čím chce, nikdo tam nemusel…

Po Listopadu jste měl co do činění s nově přišlou politikou, byl jste členem České národní rady za OF. Jak zpětně hodnotíte své působení v roli zákonodárce?
To je dobře formulovaná otázka – jak zpětně hodnotíte… (smích). No nic, tak přežil jsem to zkroucený v lavici konstruované spíš pro nějaké středověké chlapíky menšího vzrůstu… (smích). Ne, já to nechci shazovat, pro mě to byla velmi důležitá životní zkušenost – taky pro koho by nebyla, uvědomil jsem si totiž, jak strašně jednoduché je nadávat na režim a pak, když má být člověk konstruktivní – a to by zákonodárce měl být – tak že to opravdu není žádná sranda. Jednoduše jsem zjistil, že svět, nebo lépe správa státu, vůbec není jednoduchá záležitost.

Účinkoval jste v mnoha kapelách se spoustou vynikajících muzikantů, dovedl byste z nich, tak napříč lety, sestavit svůj all stars band (nebo třeba dva)?
Já tohle s dovolením odmítnu, protože já to takhle nemám. Každé to období bylo něčím zajímavé a muzika se hraje v tu chvíli, kdy se hraje, takže jakékoliv srovnávání pak pokulhává. Navíc by to ode mne nebylo seriózní, protože žiju existenciálně – to co je teď, je nejlepší – tak bych asi, teoreticky, vyjmenoval současnou sestavu ETC…, což by ale taky nebylo správně. Správně bych je měl totiž vyjmenovat všechny.

Spolupracoval jste s množstvím výtečných básníků a textařů, kterou spolupráci - ať už přímou či nepřímou - považujete za nejvíce obohacující?
Tak na to můžu odpovědět, protože ten, který mě asi nejvíce nadchl, byl Václav Hrabě. Já jsem člověk milující beatníky, sedí mi jejich spontánní způsob psaní, ty naivní představy, zásadní úvahy o životě a smrti, realita střetávající se s patetismem atd., což v českých podmínkách Hrabě dokonale splňoval. Druhým takovým majákem byl pak samozřejmě Josef Kainar, jehož texty pro Kuře v hodinkách, které napsal během dvou nocí na hotovou muziku jsou stejně výborné, jako byla má osobní setkání s ním. Jsem velmi rád, že jsem tyto dva skvělé básníky objevil a mohl jejich texty zpívat, protože mi dali opravdu moc. No a třetím takovým zásadním básníkem je pro mě Vláďa Merta, člověk, který si i v temných dobách zachoval svůj silný charakter. Samozřejmě by bylo opět spravedlivé vyjmenovat spoustu dalších, s kterými jsem měl tu čest, ale když úzký výběr, tak tihle tři.

Uvědomoval jste si v době, kdy jste třeba dělal první věci od Hraběte, že ho vlastně pro spoustu lidí objevujete?
Ne, to jsem si neuvědomoval a vlastně jsem na to ani nemyslel. Já jsem byl hlavně rád, že jsem ho objevil pro sebe, respektive, že mi byl objeven Hankou Petřinovou, naší tehdejší ”manažerkou”, která mi jednoho dne přenesla několikátý opis Stop-timu. To, že jsme časem jeho texty použili na desce, vyplynulo především ze živých folkových Šafránů s Vláďou Mertou, kde jsme cizí básně zhudebňovali dost často. Nic plánovitého v tom ale nebylo, prostě jsme použili skvělý text.

Upřednostňujete písničkovou formu s refrénem nebo volně plynoucí verše?
Já tohle nikterak striktně neřeším a docela dost kombinuji. Třeba když začínám něco sám psát, tak většinou dopředu nevím, jak se to bude vyvíjet. Obyčejně problém, kdy cítíme potřebu něčeho jako refrénu, který v původním textu není, řešíme tím, že na ”jeho místo” vymyslíme sólo nebo nějakou pasáž, některý verš, zopakujeme. Těch metod je samozřejmě víc, ale tyhle dvě jsou ty nejčastěji používané. Občas ten text taky nepoužijeme vůbec, neradi se necháváme svazovat formou, máme radši volnější věci.

Jste klasici žánru, vaše desky si najde ten, komu vyhovují takové, jaké jsou. Přesto, nehlodá červíček, jak rozšířit – i když to zní blbě – posluchačskou základnu o mladou generaci? Třeba Rolling Stones na poslední studiovce překvapili velmi moderním zvukem a spolupráci s DJs…
Musím říct, že na naše koncerty pořád chodí spousta mladých lidí, i když se jim teda trochu divím (smích). Ne, já nemám rád tyhle obchodní kalkulace, Stouni jsou oproti nám velký šoubyznys, takže tam jde o něco trochu jiného, každopádně my se nesnažíme a snad ani nebudeme snažit nějak cíleně zaměřovat, i když je pravda, že novou desku jsme původně chtěli udělat trochu folkovější, ale nějak se nám to nakonec vymklo z ruky… (smích)

Nová deska Nůž na hrdle je nahrávána v trochu pozměněné sestavě ETC…, vrátil se basák Jiří Veselý, přišel bubeník Jiří Zelenka. Neměl jste, když už došlo na ty personální rošády, nutkání vzít opět do ruky kytaru? Vždyť jste svého času hrál u Petra Nováka sólovku.
Ale strašně… já se vůbec divím, že to Petr tenkrát přežil. To byla chvíle, kdy se mu těsně po Srpnu rozpadla kapela a on potřeboval sehnat muzikanty, kteří by s ním odjeli na dohodnutý zářijový zájezd do Finska. Jen tak z legrace jsem nadhodil, když jsme v Redutě malovali protiokupační plakáty, že mu tu sólovku, když bude třeba – místo Zdeňka Juračky – zahraju. A on mě, šílenec, vzal vážně a čtrnáct dní před odletem mi volal, kdy že je zkouška. Narychlo jsem si vypůjčil elektrickou kytaru, vlastnil jsme pouze španělu, a začal dřít beglajty a sóla – ta byla o to horší, že jsem před tím vlastně nikdy na kytaru pořádně neuměl hrát. Fini ale byli nadšení, že vidí kapelu z Československa, tak jim ani moc nevadilo, že to trochu skřípe. Ale abych odpověděl na tu otázku, já radši zpívám, občas se sice doprovodím, ale přednost dávám jednoznačně zpěvu.

Jak se vám spolupracovalo s dávným kolegou, houslistou Janem Hrubým?
S Honzou se spolupracuje skvěle. Je to výborný muzikant, a jak stárne, tak je čím dál tím vyzrálejší. Prostě jako víno. Všechny jeho desky jsou výborné. Párkrát si s námi v poslední době zahrál v rámci čuďáku (tj. nyní Olin Nejezchleba, Pavel Skála a Vladimír Mišík –pozn. fk) a bylo to tak bezva, že když jsme přemýšleli o hostech na novou desku, logicky přišla řeč na Honzu.

Zkoušíte vůbec?
Zkoušíme jenom když vymýšlíme něco nového, to znamená, když chystáme desku. Ono to totiž ani jinak nejde…

Nahrávka zní strašně lehce a pohodově, jak dlouho jste materiál pilovali?
Měli jsme takové týdenní soustředění v jednom penzionu v Šumburku. Prostě nám dva nadšenci nabídli, že se o nás budu starat, že nám budou vařit a že můžeme zkoušet v místním sále. Řekli jsme si, proč ne? a byla to těžká pohoda až na to, že jsme strašně žrali – fakt výborně vařili. Dokonce jsme zkoušeli každý den, jak jsme si předsevzali. Pak ještě proběhlo několik zkoušek v Praze a šli jsme do studia.

Na závěr si dovolím osobnější otázku. Říká se: co Čech, to muzikant. Váš otec ale byl, jestli se nepletu, Američan…
…a Američan se ”skládá” z Evropanů – babička byla Francouzska a dědeček Ir. Aby toho nebylo málo, tak matka byla Slovenka, docela guláš, co? Já jsem se ovšem narodil v Praze, takže se považuji za Čecha, jak jinak. A co se týče těch genů, tak snad největší jistotu mám ohledně dědečka, projevuje se mým pozitivním vztahem k whisky.

František Kovač

Vladimír Mišík
narozen: 8. 3. 1947, Praha
řadovky a rarity:
Blue Effect - Meditace (1970)
Flamengo – Kuře v hodinkách (1973)
Vladimír Mišík (1976)
Vladimír Mišík a ETC…2 (1980)
Vladimír Mišík a ETC…3 (1986)
Vladimír Mišík a ETC…4 (1987)
ETC… 1976-1977 – Jiří Jelínek In Memoriam (1987, live)
ETC… (spolu s M. Kováříkem)– Pár tonů které přežívají (1989, live 1980)
Vladimír Mišík a ETC… – Dvacet deka duše (1990)
Vladimír Mišík a ETC… - Nechte zpívat Mišíka (1991, live 1985 - 1990)
Vladimír Mišík a ETC…band – Jen se směj (1993)
Vladimír Mišík a ETC…band – Live…Unplugged (1994)
Vladimír Mišík a ETC…band – Město z peřin (1996)
Vladimír Mišík a ETC…band – Nůž na hrdle (1999)